Přeskočit na obsah

Dvojí evoluce

Koukolík František1.jpg
Foto: Jiří Koťátko

Biologická evoluce je vědecký fakt. Evoluční teorie jsou jeho výklad. Kulturní evoluce je rovněž vědecký fakt. Má větší počet teoretických výkladů než biologická evoluce.

Obě evoluce si jsou podobné, obě jsou rozdílné.

První rozdíl je ukládání informace.

V průběhu biologické evoluce se informace kóduje a ukládá v genech, které jsou částí řetězu DNA. Jde tedy o fyzikální strukturu. Gen je jednotka genetické informace. Své genetické uspořádání jedinci měnit zatím nemohou. Potomkům je předávají beze změn nebo jen s nepatrnými změnami.

V průběhu kulturní evoluce se informace ukládá v neuronových sítích mozku. Mluví se o neuronových reprezentacích, což jsou časově a prostorově uspořádané aktivity miliard synapsí, míst vzájemného kontaktu mezi neurony. Jejich funkci a stavbu jedinci ovlivňovat mohou například učením. Do jisté míry je mohou i kontrolovat. Pro zastánce teorie memu bude jednotkou kulturní informace mem. Pojem mem užívám dál pro jeho jednoduchost: je prostší než neuronová reprezentace. Zásadními rozdíly kulturní informace proti genetické je například pružnost, proměnlivost, snadný a rychlý přenos.

Druhý rozdíl je získávání informace.

Geny získáváme při oplodnění vajíčka spermií. Kulturní informace, memy, získáváme celoživotně, jak od druhých lidí sociálním učením, tak i vlastní zkušeností, například pokusem a omylem. Obojí je namáhavé. Na svět přicházíme s čistě lidskými, geneticky napsanými neuronovými sítěmi, které se kultuře, do níž přišly, naučí stejně, jako se naučí jazyku a řeči. Což nemění nic na vrozených predispozicích.

Rozdílem třetím je přenos informace.

Kalifornská myšlenková škola má za to, že pokud možno přesný informační přenos zaručuje relativní kulturní stabilitu. Ta je zřejmá ve starověkých kulturách, zejména v kultuře starověkého Egypta. V současnosti zřejmá není. Pařížská myšlenková škola zdůrazňuje význam trvalé rekonstrukce dané vztahem ke kulturním atraktorům. Jednoduchým příkladem je móda. Lze rozlišovat mezi kulturními znaky, které se kopírují věrně, a myšlenkami, přesvědčeními, které věrně kopírovat nelze.

Čtvrtým rozdílem je cesta přenosu.

Geny se přenášejí z rodičů na potomky. Memy se mohou přenášet mezi kterýmikoli jedinci a skupinami, což znamená mohutný vývojový potenciál. V průběhu přepisování dějin lze memy přenášet zpětně.

Pátým rozdílem je podíl nových jedinců.

Geny se předávají jednou provždy, potomek je získává od rodičů. Přenos memů může ovlivnit jakýkoli druh „učitele“, obecněji jedince, který je předává, zrovna tak jako jakýkoli druh „žáka“, obecněji lidí, kteří je nějak přijímají nebo je odmítají. Příjem i odmítání může být výběrové.

Šestý rozdíl je třídění.

To jsou procesy vedoucí k nenáhodné změně četnosti znaků. Integrovaný model biologické evoluce z r. 2012 vysvětluje změnu četnosti znaků řadou procesů: například mobilní DNA, to jsou „skákající geny“, plasticitou genomu, což říká, že genom není rigidní struktura, endosymbiózou, v jejímž průběhu se nastěhovaly různé jednoduché podoby života do primitivních buněk, a tak vznikly dnešní složité buňky, hybridizací a náhodnými mutacemi. Výsledkem je biologická adaptace, to je schopnost přežít a dát vznik zdravému potomstvu.

V kulturní evoluci je třídění podstatně složitější. Je ovlivněno skupinami i jedinci působícími zejména v horních patrech mocenských hierarchií, soupeřením mezi skupinami v čase a prostoru.

Sedmý rozdíl je variabilita.

Ústředním znakem evoluce je tvorba variací.

Biologická evoluce je stochastický proces. Nemá cíl. Je nezáměrná.

Kulturní evoluce je naproti tomu směrovaná zejména zájmy mocenských elit. Výsledky mohou být nezamýšlené i nechtěné. V čase a prostoru je kulturní evoluce podstatně rychlejší než biologická jak četností, tak složitostí změn. Zisk a přenos kulturních znaků běží řadou cest, celý jedincův život. Nové znaky může jedinec nebo skupina přenést na jiné jedince nebo skupiny přímo. Tvorba nových variant může být záměrná. Nástrojem přenosu je zejména jazyk.

Jedincův vývoj v rámci biologické, ale i kulturní evoluce popisuje teorie životní historie, která se vyvíjí od poloviny minulého století. Cílí na délku a fáze života, velikost organismů, dobu, kdy pohlavně vyzrávají, počet potomků a úmrtnost, tedy na evoluční zdatnost v příznivém a v nepříznivém, drsném, obtížně předpověditelném prostředí. V tomto případě je výhodná riskantní strategie, které se říká fast line, život v tempu, například rychlé rozmnožování.

Adaptivním znakem kultury by měla být dynamická rovnováha mezi kulturou a prostředím, udržitelný rozvoj. Nedaří se to. Vzájemně provázaných známých důvodů je řada.

Pravděpodobně základním důvodem je růst světové populace. V současnosti je nás asi 7,8 miliardy. Populační růst pokračuje a je nejvyšší ve velmi chudých zemích s vysokou mírou genderové nerovnosti v přístupu k práci, vzdělání a reprodukci. Kromě toho světová populace stárne, což znamená růst sociálních a zdravotních výdajů. Závažné jsou sociální a environmentální důsledky urbanizace, zejména na světovém jihu.

Ekonomický růst znamená růst energetické spotřeby, znečištění, pokles biodiverzity a prohlubování klimatické změny.

Koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů roste úměrně spotřebě fosilních paliv sytících rostoucí spotřebu energie. Důsledkem jsou vlny veder a bouří. Naštěstí se díky Montrealskému protokolu podařilo omezit emise látek ničících ozonovou vrstvu. Mezinárodní dohody omezily koncentraci perzistujících organických znečišťujících látek v Evropě, Severní Americe, Asii, Pacifické oblasti a v Arktidě.

Kritický je stav biodiverzity.

Mluví se o možné šesté velké extinkci, masovém zániku druhů života. V geologické minulosti jich proběhlo pět. Poslední byla důsledkem dopadu planetky o průměru asi 10 km před 66 miliony let. Šestá by mohla být výsledkem špatné adaptace lidského druhu na prostředí. Ztráta biodiverzity ohrožuje prostředí i lidi.

Zrychluje se degradace oceánů. Je úměrná růstu lidské populace. Příkladem i měřítkem je hynutí korálů. Pokračuje drancování rybích populací a zamořování oceánů plastickými hmotami. Každý rok jich tam odejde asi 8 milionů tun. Pokračuje degradace zemědělské půdy. Úměrně růstu populace, klimatické změně a ekonomickému růstu klesá dostupnost pitné vody. Klesají hladiny spodní vody.

Výsledkem budou konflikty o zdroje. Lidské skupiny je často řeší válkou.

Sdílejte článek

Doporučené

Opomenutá předcovidová varování

20. 9. 2022

Pandemie covidu‑19 se stala svým rozsahem a dopadem zatím největší globální zdravotní krizí 21. století, která svět výrazně zaskočila. Nemuselo k…