Dyslexie – specifická porucha čtení
Pod pojmem vývojová dyslexie se rozumějí neočekávané obtíže se čtením u dětí a dospělých, kteří mají jinak normální inteligenci a motivaci nezbytnou pro správné a plynulé čtení. Historicky byla dyslexie u dospělých poprvé zaznamenána ve druhé polovině devatenáctého století, první případy vývojové dyslexie u dětí byly popsány v roce 1896. Ve 20. letech dvacátého století panoval názor, že za záměny písmen a slov typické pro dyslexii je zodpovědná porucha zrakové dráhy. Následný výzkum nicméně vyvrátil populární mýtus, dle něhož mají děti s dyslexií sklon vidět písmena a slova v obráceném pořadí. Dyslektici se vyznačují spíše obtížemi s pojmenováním písmen, takže často „b“ čtou jako „d“ nebo „mít“ jako „tím“. Jde o lingvistický, nikoli zrakový problém.
Dyslexie představuje jednu z nejčastějších poruch postihujících děti a dospělé; její prevalence u dětí školou povinných se v USA odhaduje na 5–17 %, přičemž až 40 % z nich čte mnohem hůře než jejich vrstevníci. Tato specifická porucha čtení je nejběžnější a nejpečlivěji studovanou poruchou učení, neboť jí trpí nejméně 80 % osob, jejichž obtíže jsou shrnovány do uvedeného širšího pojmu. Nová epidemiologická data ukazují, že dyslexie – stejně jako hypertenze a obezita – zapadá do dimenzionálního modelu. Schopnost či neschopnost číst je v populaci zastoupena odstíny tvořícími kontinuum, v jehož rámci odpovídají poruchy čtení dolní části křivky normální distribuce. Dle kvalitních důkazů vycházejících z posouzení náhodně vybraných dětských populací postihuje dyslexie chlapce i dívky stejnou měrou; dlouho zakořeněná představa, že dyslexií trpí pouze chlapci, vycházela ze studia skupin žáků doporučených k odbornému vyšetření poruchy čtení svými učiteli. Dyslexie je chronická porucha, kterou trpí postižené osoby celoživotně, nejde tedy o přechodné „vývojové opoždění“. Špatní a dobří čtenáři si v čase své relativní postavení ve spektru čtenářských schopností udržují beze změny. Vzhledem k dědičnosti a častému výskytu u více členů jedné rodiny je v řadě případů možné dyslexii včas rozpoznat u sourozenců postiženého dítěte a někdy – pozdě, ale přece – i u jeho dospělých příbuzných. Platí, že dyslexií trpí až 50 % dětí dyslektických rodičů, 50 % sourozenců a 50 % rodičů dyslektických dětí. Replikované vazebné studie lokalizují predispozice k této poruše na 2., 3., 6., 15. a 18. chromosomu.
…
Komentář
Autor: Doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, PhD
Dyslexie patří k nejsledovanějším fenoménům u školní populace České republiky. Je proto třeba vítat každý vklad do stále neúplné mozaiky příčin, následků a možné úpravy. Uvedené tvrzení, že dyslexie představuje jednu z nejčastějších poruch postihujících děti a dospělé, by bylo vhodné upřesnit: jedná se o jednu z nejčastějších vývojových poruch učení. Pojem dyslexie – s mnoha terminologickými variantami, např. v německy hovořících zemích legasthenie – je v České republice upřesňován jako vývojová dyslexie. Přidružené adjektivum má naznačovat, že se porucha projevuje teprve na určitém stupni ontogenetického vývoje a že lze takříkajíc kalkulovat s eventualitou ústupu potíží v důsledku vyzrávání organismu. Dyslexie je utilitárně charakterizována jako porucha osvojování čtenářských dovedností. Je třeba rozlišovat mezi čtenářskými schopnostmi a čtenářskými dovednostmi. Přes časovou dimenzi je stále možné akceptovat definici dyslexie, zaznamenanou v roce 1968 v Dallasu konferencí expertů Světové neurologické federace: „Specifická vývojová dyslexie je porucha projevující se neschopností naučit se číst, přestože se dítěti dostává běžného výukového vedení, má přiměřenou inteligenci a sociokulturní příležitost. Je podmíněna poruchami v základních poznávacích schopnostech, přičemž tyto poruchy jsou často konstitučního původu.“ Jestliže komentovaný článek uvádí, že první případy vývojové dyslexie u dětí byly popsány v roce 1896, můžeme s hrdostí poukázat na tradice a úroveň české medicíny. V roce 1904 Antonín Heveroch, tehdy docent chorob nervových a duševních, publikuje v časopise Česká škola článek „O jednostranné neschopnosti naučiti se čísti a psáti při znamenité paměti“. Prezentuje excelentní – a z dnešního pohledu půvabnou – češtinou kasuistiku s fundovanou analýzou problému.1 Překleneme- li téměř jedno století, můžeme poukázat na příspěvek k téže problematice z pera Františka Koukolíka. V dnes bohužel již neexistujícím časopise Remedia populi se v textu pod titulem „Mozek, jazyk a řeč“ vyjadřuje nejen k vývojové dyslexii.2 Činí tak bohužel s poněkud dehonestujícím úvodem, kdy věci znalý čtenář zatrne, aby se tento úhel pohledu nesetkal s pocity rodičů dětí trpících některou z vývojových poruch učení.
…
Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 2/2004, strana 13
Zdroj: