Přeskočit na obsah

Empatie – skok představivosti do hlavy jiného člověka

Kostrbatá definice z roku 2017 praví, že empatie jsou všechny procesy vycházející z faktu, že

 

  • pozorovatelé chápou stavy druhých lidí díky aktivaci osobnostních, neuronálních a mentálních reprezentací takových stavů,

 

 

  • včetně schopnosti být jimi ovlivněn a sdílet emoční stav druhého jedince,

 

 

  • vyhodnotit důvody stavu druhého jedince,

 

 

  • identifikovat se s ním a přijmout jeho nebo její úhel pohledu.

 

Neuronální reprezentace je časoprostorově uspořádaná činnost synapsí.

O pět let starší vymezení sděluje, že se empatie neboli vciťování může projevit v průběhu pozorování citových stavů druhého jedince stejně jako v průběhu pozorovatelových představ o citovém stavu druhého jedince. Pozorování nebo představy tohoto druhu přitom navodí sdílený citový stav pozorovatele. Současně si je pozorovatel vědom, že zdrojem jeho vlastního citového stavu je pozorovaný „cíl“. Empatie je tedy citové sdílení, sebeuvědomování i rozlišování sebe a druhých lidí. Tím se empatie liší od emoční infekce a od napodobování.

Vtipná definice říká, že empatie je skok vlastní představivosti do hlavy jiného člověka.



Fylogeneze a ontogeneze

Evoluci empatie dobře popisuje model využívající představu ruské matrjošky. Různé složky empatické odpovědi se v průběhu evoluce přidávaly vrstvu po vrstvě, podobně jako je menší matrjoška skrytá ve větší.

Nejmenší matrjoškou je motorické napodobování a emoční infekce.

Větší postavičkou je empatická starost a utěšování.

Největší je schopnost „vžít se do kůže druhého člověka“ a cíleně pomáhat.

Schopnost „vžít se do kůže“ druhého jedince, „poznám, co se v tobě děje“, které se říká kognitivní empatie, se objevuje u sociálně žijících živočichů s vysokým stupněm encefalizace. Nejpřesnější definice encefalizace říká, že jde o poměr objemu mozku k objemu prodloužené míchy. Nejvyššího stupně encefalizace dosáhli delfíni, sloni, lidoopi a lidé. Cílená pomoc je známa u delfínů zdvihajících poškozeného člena skupiny tak, aby mohl dýchat. Nejistě doložené příběhy mluví o pomoci delfína tonoucímu plavci. Cílená pomoc byla pozorována u šimpanzů. Například trhali ovoce pro starou samičku, která už nedokázala vylézt na strom.

Afektivní empatie je naproti tomu citové prožití emočního stavu pozorovaného jedince, „cítím, prožívám to samé, co cítíš a prožíváš ty“.

Inteligentní psychopati mohou být vybaveni vysokou mírou kognitivní empatie, afektivní empatie jim chybí.

Jedinci chápou a prožívají emoce druhého jedince, neboť mají natolik vyvinutý mozek, že jsou schopni mapovat stavy druhých jedinců na vlastní reprezentace takových stavů, a tím je prožít. Pokusné krysy odmítnou potravu, jestliže je její přijetí spjato s elektrickým šokem jiné krysy, na kterou vidí. Makakové se chovají stejně.

Jiným dobrým modelem empatie je představa rovnostranného trojúhelníku.

Jedním vrcholem je kognitivní empatie, schopnost poznat, že pozorovaný objekt je „agent“, má niterné stavy, na jejichž základě se rozhoduje, například má špatnou náladu.

Druhým vrcholem je sdílení zkušenosti, afektivní empatie, sdílené reprezentace já a druhý člověk, emoční infekce.

Třetím vrcholem je prosociální zaujetí: vidíte‑li trpícího člověka, „něco“ se ve vás ozve, empatická motivace a empatické zaujetí „měl/a bych mu pomoci“.



Neuronální mapa empatie

Klíčem byl údajně náhodný objev zrcadlových neuronů v area F5 dolní čelní kůry makaků. Jsou aktivní jak při provádění akce, tak při jejím pozorování, odtud název. Makak s elektrodou zavedenou v F5, která řídí pohyby rukou, se díval na vědce, který do laboratoře vstoupil se zmrzlinou v ruce. V tu chvíli se ozvala makakova kůra F5, jako by kornout držel sám.

Stejná premotorická aktivita se objevuje u lidí, kteří se dívají na obrázky nástrojů, třeba kladiva, nebo je „v duchu“ pojmenovávají. Objev byl potvrzen všemi užitými metodami: funkční magnetickou rezonancí, pozitronovou emisní tomografií, transkraniální magnetickou stimulací, elektroencefalograficky, elektromyograficky a psychofyziologicky.

Výzkum následně prokázal aktivitu shodných oblastí jak v průběhu pozorování, tak v průběhu prožívání štěstí, hněvu, strachu, hnusu, smutku a nejčastěji bolesti.

Uzly konektomů aktivovaných úlohami zatěžujícími afektivní empatii jsou rozsáhlé oblasti vnitřní čelní kůry, motorické a premotorické kůry, v hloubce mozku amygdala a thalamus.

Odlišují se od uzlů konektomů aktivovaných úlohami zatěžujícími kognitivní empatii, mezi něž patří dorzolaterální prefrontální kůra, primární motorická a somatosenzorická kůra, dolní temenní kůra, pól spánkového laloku, dolní čelní závit, insulární kůra a gyrus fusiformis.

Oba typy empatie sdílejí thalamus, hypothalamus a gyrus fusiformis.

Afektivní složka empatického procesu slučuje emoční infekci, rozlišování emocí a sdílenou bolest. Pozorování kladného tvářového výrazu a výrazu prozrazujícího pocit hnusu aktivuje části dolního čelního závitu pozorovatele.

Skóre empatie pozorovatelů pak odpovídá míře aktivace zdejších korových oblastí v průběhu sledování tvářových výrazů. Poškození dolní čelní kůry, zvláště Brodmannovy oblasti 44, poškozuje afektivní empatii a narušuje poznávání emocí.

Kognitivní složka empatického procesu slučuje afektivní a kognitivní mentalizaci. V průběhu empatického procesu obě složky „spolupracují“, míra činnosti jednotlivých složek záleží na kontextu.

Podkladem kognitivní empatie je síť, jejíž uzly jsou ventromediální a dorzomediální prefrontální kůra a korové oblasti vnitřní části spánkového laloku, zvláště hipokampální formace. Konektom tedy odpovídá mentalizační síti („teorie mysli“, theory of mind), která je podkladem usuzování na myšlenky, přesvědčení, záměry druhého člověka.



Empatická bolest

Rozšířený model sdílené reprezentace je tělesná bolest. Účastníci experimentu se dívají na poranění způsobující bolest druhé osobě, například na prsty přivřené do dveří. V odlišné fázi pokusu je užit poškozující podnět na tělo účastníka experimentu.

Operacionální definice říká, že empatická bolest odpovídá aktivaci stejných mozkových oblastí při prožívání vlastní bolesti a sledování bolesti druhého člověka. Téměř všechny studie v tomto případě prokazují oboustrannou aktivaci přední insulární kůry a přilehlé kůry dolního čelního závitu spolu se zadními a střední oblastmi závitu cingulárního.

Charakteristické je, že se při sledování bolesti druhého člověka slabě aktivuje cingulární kůra u lidí s vrozenou necitlivostí vůči bolesti, kteří sami periferní bolest neznají. Jak fyzickou, tak empatickou bolest snižuje paracetamol. Empatickou bolest sníží placebo analgezie, současně snižuje aktivitu přední insuly a přední/střední části cingulární kůry.

Je pravděpodobné, že popsané uzly konektomu neodpovídají na bolestivé podněty přímo. Odpovídají na jejich emočně averzivní nebo nabuzující znaky sdílené s odlišnými podněty, například s pocitem hnusu nebo ekonomické nespravedlnosti.

Experimenty prokazují sníženou empatickou odpověď na bolestivý podnět postihující příslušníka odlišné rasy, než je rasa pozorovatelova, což je stejné pro Číňany i bělochy. Empatická odpověď Afroameričanů pozorujících bolestivý vpich do bílé ruky je rovněž nižší, než je odpověď při pozorování vpichu do černé ruky. Empatická odpověď bělochů i Afroameričanů pozorujících bolestivý vpich do fialové ruky byla vyšší než při pozorování stejného vpichu do ruky odlišné rasy.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Hereditární angioedém: co je nového?

28. 3. 2024

Journal of Comparative Effectiveness Research uveřejnil v květnu 2023 inspirativní práci Maureen Wattové a jejích spolupracovníků, v níž je nepřímo …