ESEJ - Současné neurovědy: vztah mozku a složitého chování
Lidské společnosti se od jiných sociálně žijících živočišných druhů odlišují vysokou mírou spolupráce opírající se o altruismus, a to i mezi jedinci, kteří vzájemně nejsou geneticky příbuzní. Altruismus nedá evolučním biologům spát. Jak je možné, že se příslušníci některých druhů chovají altruisticky až k sebezáhubě, když si tím snižují vlastní biologickou zdatnost neboli pravděpodobný počet potomků? Vždyť jde o chování, které vypadá, jako by bylo v přímém rozporu se základním pravidlem života říkajícím „přežij!“ Altruismus se v evoluční biologii obvykle popisuje jako chování, které prospívá jiným organismům, přičemž altruistu něco stojí. „Náklady a zisk“ altruistického chování se měří jako reprodukční zdatnost. To je pravděpodobný, očekávaný počet potomků. Biologický altruista tedy snižuje počet vlastních očekávaných potomků a zvyšuje počet očekávaných potomků jiných organismů.
Biologický altruismus
Biologický altruismus vysvětlovaly dvě základní teorie. První z nich by se dala nazvat „jsi můj biologický příbuzný, pomohu ti“ – říká se jí teorie příbuzenského výběru. Je výhodné investovat do svých genetických příbuzných, neboť investujeme do vlastních genů. Čím jsou nám příbuzní geneticky bližší a mají naději na potomstvo, tím je investice výhodnější. Nejvýhodnější je tedy vkládat do biologicky vlastních dětí. Druhá teorie by se mohla jmenovat „já tobě, na oplátku ty mně“. Vysvětluje altruistické chování u jedinců, kteří příbuzní nejsou – říká se jí reciproční altruismus.
Obě teorie však nevysvětlují tak vysokou míru spolupráce, jaká je mezi lidmi. Lidé totiž spolupracují ve velkých skupinách i tehdy, když nejsou geneticky příbuzní, nadto pravděpodobnost další vzájemné interakce je velmi malá. Což je opět zvláštní – tak nízká pravděpodobnost, že se lidé znovu setkají, totiž svádí k podrazu, což by v dlouhodobé perspektivě mělo vést k vymizení altruistického chování. Mohutnou lidskou kooperaci nevysvětluje ani altruismus založený na dobré pověsti čili reputaci, jenž by se dal popsat slovy „pomáhá druhým, má v tomto směru dobrou pověst, pomohu mu, protože mi také, až to budu potřebovat, pomůže“. Jestliže se lidský altruismus nedá dobře vysvětlit těmito třemi teoriemi, co by ho dokázalo vysvětlit?
Člověk se chová altruisticky, jestliže pro něj jeho čin snižuje jeho materiální postavení nebo obecněji biologickou a sociální zdatnost, přičemž tento čin přináší materiální výhodu, nebo zvyšuje zdatnost druhé osobě. „Altruismus vlastně neexistuje“, častá úvaha, „jestliže máme příjemný pocit z toho, že jsme někomu pomohli, je sobeckým ziskem ten příjemný pocit.“ Problém je, že nepozorovaný psychologický zisk lze přičíst každému činu. Altruismus činu proto není určen motivy činu, ani tím, co subjektivně užitečného altruistovi přinesou důsledky jeho altruistického činu. Výrok tvrdící, že skutečný altruismus je jen takový psychologický altruismus, jenž nebaží po žádné výhodě (včetně odměny na nebesích), je považován za mylný. Uvádí totiž do stejné morální úrovně činy s velmi odlišnými morálními kvalitami a všechny označuje za egoistické. Lidský biologicky podmíněný altruismus morální kvality má. Záleží na vztahu k ostatním členům společnosti.
V této souvislosti se uvádí příklad: rodiče pečují o děti, protože to rodičům dává pocit štěstí. To je biologický altruismus. Nebo: rodiče zanedbávají vlastní děti, protože se věnují jiným činnostem, které druhým lidem žádnou výhodu nepřinášejí. To biologický altruismus není. Za „egoistické“ lze považovat na základě definice psychologického altruismu oba druhy chování.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 6/2006, strana 90
Zdroj: