Evropa obdivuje obrazy českého lékaře

O tom, že malíř Perthen – Procházka je pro evropskou kulturní veřejnost již mnoho let známým pojmem, nesporně svědčí více než čtyři desítky vesměs velmi úspěšných výstav v mnoha zemích. Své prostory jim nabídly prestižní galerie a výstavní centra, např. Bottega D’Arte v italské Acqui Terme, Kongresshaus ve Vídni, Graff Zeppelin Haus ve Friedrichhafenu, Arné v Paříži, Kunstkabinett v Karlsruhe a mnohé další. Vystavoval i v pražské Galerii Petra Brandla. Jeho námětová škála pokrývá krajinomalby, veduty, figurální motivy, portéty i zátiší. Pozoruhodné je, že mezi jeho plátny s tématy například z Bretaně, Toskánska, Alsaska, jižních Tyrol, Portugalska apod. najdou diváci i obrazy z jižních Čech, třeba krajinu s břízami kolem cesty na Lhotu u Kamenice nad Lipou. Městečko Kamenice nedaleko Jindřichova Hradce je totiž celoživotní „srdeční záležitostí“ malíře a lékaře Perthena – Procházky a v místním zámku už svou výstavní expozici instaloval celkem čtyřikrát (poprvé v r. 1961, naposled letos v srpnu).

S MUDr. Procházkou MT hovořila 5. listopadu, tedy dva dny po vernisáži výstavy nazvané Robert Perthen – tvorba z poslední doby, která až do 21. listopadu probíhá v Akademickém klubu 1. lékařské fakulty UK Praha ve Faustově domě na Karlově náměstí. Expozice nabízí 24 pláten.

Jsme odborným medicínským periodikem, začněme tedy vaší kariérou lékaře…

Po promoci na pražské medicíně v roce 1953 jsem asi čtyři roky působil v nemocnici ve Slaném, pak se mi povedlo dostat se konkursem na IV. interní kliniku pražské Všeobecné fakultní nemocnice, kterou vedl profesor Prusík a později profesor Fučík. U nich jsem pracoval jako asistent a šéf laboratoře až do své emigrace do Anglie na podzim roku 1968. V Anglii jsem začal pracovat na University of Aston, ale už výhradně ve sféře medicínské vědy. Současně jsem na škole vyučoval a ve výzkumných programech – vesměs tematicky zaměřených na gastroenterologickou problematiku – spolupracoval s nemocnicí v Birminghamu.

Po zhruba pěti letech mě můj německý přítel prof. Wachsmuth zlákal „k přestupu“ na univerzitu v Mnichově, kde jsem pokračoval ve stejném oboru. Odtud jsem později přešel do Společnosti pro výzkum životního prostředí a záření, což je velký výzkumný ústav v Neuherbergu u Mnichova. Tam mě po nějakém čase silně „namíchli“ – protože nejste bulvární noviny, neřeknu vám proč –, a já odešel do nemocnice ve Stuttgartu do funkce „oberarzta“ interny a zástupce šéfa laboratoře. Toto místo považuji za jednu z nejpříjemnějších epizod mé kariéry, jednak jsem se vrátil do klinické praxe, jednak jsem tam měl dobré podmínky i pro bádání, zejména v oblasti laboratorní diagnostiky. Dobré bydlo prý po čase pálí, ale mě spíše začalo nudit, takže jsem na svou poslední lékařskou štaci zamířil do privátní sféry. Stal jsem se společníkem velké soukromé laboratorní praxe v Ludwigshafenu a tam působil až do definitivního odchodu do důchodu v pětasedmdesáti letech.

Vylíčení padesáti let medicínského života jste zvládl vskutku bleskově, ale chybí tomu jeden důležitý bod: Proč jste se stal lékařem, a nikoli profesionálním umělcem?

Po maturitě jsem úpěnlivě loudil povolení ke studiu malířství, ale rodiče, přesněji řečeno maminka, pronesli klasickou větu: „Nejdřív se musíš něčím stát, aby ses poctivě uživil, a pak si maluj dle libosti.“ Proti tomu nebyl argument. Ale musím přiznat, že bitvu mezi doktořinou a malováním jsem vybojoval ještě jednou. Po ukončení medicíny jsem silně koketoval s nástupem na výtvarnou akademii. Ukázal jsem své obrázky profesorovi AVU Vlastimilu Radovi a ten mé rozhodnutí schválil. Nicméně zasáhly dva roky vojny, které mé odhodlání tak nějak utlumily.

Jako emigrant jste se pro stát stal vlastně zločincem a ztratil jste perspektivu, že se ještě někdy podíváte třeba do své zamilované Kamenice nad Lipou. Podařilo se vám vzít s sebou do emigrace alespoň nějaké své obrazy?

Byl jsem dokonce v nepřítomnosti odsouzen k roku a půl vězení nepodmíněně a moje manželka k roku. S tím, že se nikdy nebudeme moci vrátit, jsme samozřejmě museli počítat. Ale nakonec došlo k nečekané pointě. Když před rokem 1989 v Československu trochu polevil komunistický režim, zkusmo jsme požádali tehdejšího prezidenta Husáka o milost a on nám kupodivu vyhověl. Takže jsme sem občas mohli zajet ještě před převratem.

Do emigrace jsme samozřejmě odcházeli s holýma rukama, o osudu obrazů, které tu zůstaly, nic nevím a asi se už nikdy nic nedozvím.

Kdy jste poprvé představil veřejnosti své výtvarné práce?

Úplně poprvé vlastně už jako žáček. Učitelé si mě totiž půjčovali do různých tříd na hodiny „výtvarky“, abych na tabuli předkreslil předlohy, podle kterých pak žáci pracovali. Takže prvním publikem mi bylo žactvo gymnázia. Rád na to vzpomínám, protože mě tato „tvorba“ občas zachránila třeba před matematikou a jinými nepříjemnostmi. Ale vážně – poprvé jsem veřejně vystavoval jako čerstvý doktor někdy kolem poloviny padesátých let. ROH, tedy tehdejší odborové hnutí, tenkrát pořádalo celostátní výstavu malujících zdravotníků a já se přihlásil do výběrového řízení. Mám na to báječné vzpomínky, v porotě seděly umělecké celebrity, třeba profesor V. V. Štech či malíř Alois Fišárek. Nikdy nezapomenu, jak mi mistr Fišárek řekl: „Pane doktore, to nebíčko jste namaloval krásně.“

Mnoho lékařů přes časově náročné a psychicky i fyzicky namáhavé povolání ve volném čase tvoří – tedy maluje, píše, muzicíruje a podobně. Čím to podle vás je?

Na to mám vlastní teorii. Lékařská profese sui generis je charakteristická neustálým vnímáním jevů v jejich souvislostech, neustálým hledáním příčin, pátráním, kladením si otázek. Lidově řečeno, dobrý doktor je člověk pořád zvídavý a dejme tomu i svým způsobem „rejpající“ do věcí kolem sebe. A totéž platí pro jakýkoli tvůrčí kumšt, tyto dvě aktivity se prostě sešly v bodě nikdy nekončícího zvídavého neklidu. Ale také v bodě lidského citu, schopnosti vnímat svět nejen racionálně, ale i v jeho, řekněme, duchovních dimenzích a hodnotách. Nebo, chcete-li, v duchovních barvách.

Myslíte si, že vaše malířská tvorba měla nějaký odraz ve vaší lékařské praxi?

Odpovím spíše v obecné rovině. Dobrý malíř si de facto pořád musí cvičit zrak a vnímání barevných tónů. Když dokáže identifikovat skutečné barevné složení předmětů, dokáže je také správně ztvárnit. Vezměte si třeba Paula Cézanna, který tak mistrovsky uměl klást barvy a jejich tóny, že vůbec nepotřeboval nějakými linkami zvlášť zvýrazňovat tvary a obrysy.

Tato schopnost barevného vnímání a identifikace je určitě velmi užitečná i pro medicínskou diagnostiku. Lékař, který je schopen si uvědomit i velmi drobné odlišnosti v zabarvení třeba pokožky, očí atd., získává další informace pro stanovení diagnózy.

Vaše obrazy působí jako jasná sdělení bez jakéhokoli „zakódovaného významu vyššího řádu“. Divák má pocit, že je spolu s vámi účastníkem zachyceného děje, ve stejném okamžiku a ve stavu stejného duševního rozpoložení…

Jsem opravdu rád, že na vás takto působí. Potvrzuje mi to, že se mi daří plnit můj záměr. Příroda, ale i lidé a předměty mají v sobě v každém momentě vlastní silný příběh, který není třeba doplňovat žádnými jinotaji či obecnými poučeními.

Ale vezměme to i z technického pohledu – například jedno vaše plátno z italského tržiště představuje několik postav, z nichž každá je v daném momentě v jiné pohybové dynamice, a přesto ve výsledném vjemu celá skupina působí homogenně a řekněme logicky. To se přece nedá stihnout naskicovat a podlé mého ani tak detailně zapamatovat…

Samozřejmě pro přímé zachycení okamžiku používám fotoaparát. Výsledné plátno s takovýmito tématy vzniká v ateliéru z fotografií a skic. Ale přiznávám, že mnohdy do nich vložím i prostou zkušenost, nastřádanou z předchozího mnohonásobného malování lidí v nejrůznějších seskupeních a nejrůznějších pohybech.

Ještě jsme nemluvili o talentu, což je asi v rozhovoru s umělcem chyba. Otázka proto zní: Máte pro své nadání nějaké genetické vybavení po předcích?

Můj strýc Vladimír byl skvělý amatérský malíř a zároveň můj první učitel a mistr. Vedl mě k malování od dětství, vzpomínám, že asi v mých deseti letech prohlásil: „Končíš s pastelkami, koupíme olejové barvy.“ A hned mi zadal téma pro první olejomalbu, dózu na tabák a o ni opřenou dýmku. Takže mým prvním plátnem bylo vlastně kuřácké zátiší.

Takže strýc byl prvním vaším učitelem. Kdo následoval?

Chodil jsem do soukromé malířské školy profesora Šilhavého, kam mě také uvedl Vladimír. Tam už se to bralo opravdu vážně, například jsme malovali akty podle živé předlohy. Asi si dovedete představit, co to pro mladého gymnaziálního studentíka znamenalo. Mimochodem, jméno malíře Šilhavého nám dnes asi moc neříká, ale já jsem se doslechl, že po letech se velmi proslavil svou tvorbou v Jižní Americe.

Výtvarní kritici vesměs oceňují vaši malířskou techniku. Cvičil jste si ruku na kopiích mistrů, jak bývá u začátečníků obvyklé?

Samozřejmě. Zpitvořených Rembrandtů a jiných velkých mistrů bylo bezpočetně.

Příští měsíc oslavíte osmdesátiny. Kunsthistorik dr. Ivo Koudelka v jednom z výstavních katalogů napsal, že ve vašem věku už malíři obvykle odpočívají na vavřínech, kdežto vy stále hledáte nové způsoby malířského výrazu…

To je pravda, malování mě baví čím dál tím více, včetně experimentování. V poslední době jsem objevil nádherné technické možnosti kladení barev špachtlemi namísto štětců. Jsem tím naprosto uchvácen a chci tuto techniku zvládnout. Dá se jí totiž docílit úplně jiného barevného a světelného efektu malby.

Takže platí i tvrzení dr. Koudelky, že poslední roky přinesly umělecké vyvrcholení vaší malířské dráhy?

Jestli vyvrcholení umělecké, to musí posoudit kritici, nebo ještě lépe diváci. Ale rozhodně vyvrcholení, pokud se týká tvůrčí aktivity. Někdy mám chuť zabednit se ve svém pražském ateliéru a nikoho dovnitř nepouštět. Najednou chápu příběh jistého středověkého malíře z Benátek, který v domě, ve kterém měl ateliér, vůbec nenechal postavit schody, dovnitř vždy vylezl oknem po žebříku a žebřík za sebou vytáhl.

Před pár lety jste se vrátil z dlouhodobého pobytu v cizině do rodné Prahy. Je to natrvalo?

Upřímně řečeno, zatím nevím. Úředně tu mám trvalé bydliště, ale stále ještě si udržuji byt v Německu, v jednom městečku kousek od českých hranic.

Na závěr otázka čistě osobní: Jste stejně optimistický člověk, jak optimisticky působí vaše obrazy?

Ale kdepak, mívám úplné návaly pesimistické nálady, a dokonce i temné deprese. Ale naprosto spolehlivě mě z nich dostává malování.

Zdroj: