Extrémní nárůst dat – problém budoucích PACS

A právě jedním z hlavních cílů konference Telemedicína Brno 2008, která se uskutečnila 18. až 19. března v brněnském Kongresovém centru, bylo poukázat na praktické problémy související s tvorbou systémů PACS, elektronickým předáváním snímků či s datovými standardy.

Není DICOM jako DICOM

Úvodní blok přenášek byl věnován využití mezinárodně uznávaného datového standardu DICOM (Digital Imaging and Communication in Medicine). Ten by měl umožňovat bezproblémovou komunikaci – tedy ukládání, archivaci, odesílání či zobrazení digitálních snímků – mezi různými modalitami (rentgenem, počítačovým tomografem, ultrazvukem atd.) od různých výrobců, systémem PACS a koncovými pracovními stanicemi.

“Bohužel se ukazuje, že realita je někde jinde. Lékařské přístroje, které jsou podle výrobců stoprocentně kompatibilní se standardem DICOM, často nedokážou vůbec komunikovat s informačními systémy zdravotnického zařízení,” konstatoval MUDr. Marek Mechl, Ph.D., předseda České radiologické společnosti ČLS JEP. “Myslím si tedy, že je při koupi nového přístroje naprosto nezbytné požadovat v zadávacích podmínkách výběrového řízení nejen kompatibilitu přístroje s DICOM, ale především kompatibilitu se všemi informačními systémy přímo v konkrétní nemocnici. Čím více se bude PACS rozšiřovat, tím více je potřeba na toto dbát, protože se jedná o obrovské investice do ‚těžké‘ přístrojové techniky, které mohou být naprosto klíčové pro budoucí fungování zdravotnického zařízení.”

Podle M. Mechla rovněž neexistuje univerzální prohlížeč snímků ve formátu DICOM: “Je to z toho důvodu, že v současné době už nepracujeme pouze s obrázky, ale i s videosekvencemi, které představují velký objem dat.”

CD, nebo e-mail?

S podobným problémem se může setkat i lékař např. v chirurgické ambulanci, který dostane na kompaktním disku CD obrazová data pacienta i s určitým prohlížečem. Pokud se mu nepodaří prohlížeč instalovat, nedostane se k žádným informacím. “Pro chirurga tak nastává neřešitelná situace, protože musí být schopen rychle prohlédnout i několik set snímků např. z 32řadého CT, jinak nezvládá ambulanci,” dodal prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., přednosta Radiologické kliniky Fakultní nemocnice Brno. “Někdo by mohl namítnout, že klinikovi nepřísluší hodnocení snímků z počítačové tomografie či magnetické rezonance a že je to práce radiologa. Nicméně pokud je v propouštěcí zprávě uvedeno např. ‚jaterní absces, prosíme o řešení na základě telefonické domluvy‘, tak chirurg neví, zda je absces centimetrový či mnohočetný. Kdyby měl k dispozici snímky, je schopen je orientačně zhodnotit a rozhodnout se pro optimální řešení. Pokud by měl tedy snímky z externího pracoviště hodnotit vždy nejprve radiolog, musí se ve zdravotnickém zařízení nutně změnit workflow obrazové dokumentace tak, aby byla co nejjednodušeji zanesena do systému PACS a měly k ní přístup všechny oprávněné osoby.”

Jak vyplynulo z diskuse, přenášení obrazových dat na kompaktních discích tedy rozhodně není ideální. Pokud by však měly být digitální snímky posílány mezi zdravotnickými zařízeními elektronicky, nabízí se podle V. Válka otázka, kdo bude zodpovídat za spolehlivé a úplné doručení obrazové dokumentace konkrétnímu adresátovi – zda odesílající, správce sítě, nebo příjemce.

“Rozhodně se mi nelíbí, že daný problém nikoho nezajímá, a pokud už někoho ano, tak se zřekne své odpovědnosti a prohlásí, že je to v gesci nemocnice, kde lékař-adresát pracuje. To je podobná situace, jako kdyby Česká pošta přivezla do Brna balík a už se nezajímala, kdo si ho převezme. Podle mého názoru by mělo být jasně dáno, kdo může např. za ztrátu dat při přenosu, která může ovlivnit osud pacienta. Dostáváme se tak do situace, kdy bude elektronické předávání obrazové dokumentace nutno legislativně ošetřit,” zdůraznil prof. Válek. “Na jedné straně poměrně hystericky chráníme pacientská data, na straně druhé si neuvědomujeme, že u snímku ve formátu DICOM, který si může prakticky kdokoli prohlédnout, může být příloha s rodným číslem pacienta nebo jinými zdravotními informacemi. Uvedu příklad. V jedné nemocnici si sanitáři (!) prohlíželi mamografické snímky zaměstnankyň a hodnotili velikost jejich prsou, aby poté vyhlásili žebříček TOP 10. Bohužel i taková je realita. Pokud chce tedy někdo nabízet ‚poštovní služby‘, měl podle mého názoru garantovat dodání zásilky konkrétnímu adresátovi. Pokud se této zodpovědnosti zřekne, měl by navrhnout řešení.”

Specializované systémy

pro jednotlivé odbornosti

Ve své prezentaci upozornil V. Válek na skutečnost, že pro celý systém zdravotnictví není do budoucna použitelný jeden PACS, protože jednotlivé subjekty a zdravotnická zařízení očekávají od obrazového archivačního a komunikačního systému trochu něco jiného: “V dnešní době, kdy se začínají vyrábět speciální přístroje magnetické rezonance pro neurochirurgické sály či pro vyšetření srdce, je třeba začít přemýšlet nad tím, že stejným způsobem se budou muset pro jednotlivé odbornosti specializovat systémy PACS. Úplně jiný potřebuje např. traumatologické centrum, kde musí být tok dat extrémně rychlý a kde musejí mít lékaři možnost pracovat se snímky přímo na sále, kombinovat je s jinými informacemi a vytvářet trojrozměrné rekonstrukce. Asi jiný PACS potřebuje soukromé mamografické centrum a jiný PACS bude v zemích, kde je velmi řídká hustota obyvatel a kde vytvořili národní sítě pro sdílení dat.”

Každý architekt systému PACS si musí podle prof. Válka také uvědomit, že v současné době extrémně narůstá produkce obrazových dat. “Naše země je někde na začátku tohoto boomu. Výborně vybavené pracoviště v České republice má k dispozici tři až čtyři přístroje ‚těžké‘ zdravotnické techniky – obvykle dva počítačové tomografy, jednu magnetickou rezonanci a jednu angiolinku. V porovnání s Rakouskem, které má stejný počet obyvatel, je to však jen velmi špatně vybavená nemocnice. Takže se dříve či později budeme určitě potýkat s dvojnásobkem či trojnásobkem meziročního nárůstu dat,” vysvětlil prof. Válek a dodal: “Zdrojem dat byl před pár lety pouze snímek. Ale dnes je jednou ze zásadních výhod elektronické archivace možnost ukládat videosekvence z různých vyšetření, které budou podle mého názoru alfou a omegou problémů budoucích systémů PACS.”

Další téma k zamyšlení představuje např. archivace datových souborů. “Stále častěji se v Evropské unii objevuje představa, že by měla archivace pacientských záznamů trvat po celou dobu délky života nemocného. Pokud se tento návrh prosadí, budou muset informační systémy uchovávat obrovské množství dat třeba sto let. S tím ruku v ruce souvisí i povinnost likvidace záznamů. V současnosti PACS nedokáže vyhledat data pacientů, kteří např. již deset let neabsolvovali žádné vyšetření, a spolehlivě je vymazat.”

“Zdravotnická zařízení podle mého názoru tedy především potřebují týmy odborníků, kteří se budou starat nejen o funkčnost systému PACS, ale i o jeho budoucí rozvoj. Informační technologie jsou dnes obrovským byznysem. Ten, kdo jim rozumí, bohužel raději pracuje u firmy, která programuje počítačové hry nebo animační efekty pro filmy a kde si vydělá mnohonásobně více peněz než ve zdravotnictví. Je tedy těžké budovat v nemocnici profesionální centra počítačových expertů, kteří budou ochotni pracovat za 15 000 Kč hrubého měsíčně,” konstatoval závěrem V. Válek.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana A14

Zdroj: