Francouzská zkušenost: urgentní CT je samozřejmostí
Získat místo ve francouzské nemocnici je pro mladé zahraniční lékaře díky snaze francouzských úřadů o rozšíření frankofonie ve srovnání s anglosaskými zeměmi vcelku snadné. V podstatě jedinou podmínkou je aktivní znalost francouzštiny, která je ověřována pouze formou pohovoru; skládání mezinárodně uznávaných zkoušek není potřeba. Vědecká sekce francouzského kulturního institutu vypisuje každoročně ve spolupráci s francouzskou vládou několik stipendií pro studenty a mladé lékaře v trvání jednoho až tří měsíců. Volba pracoviště zcela závisí na žadateli. Delší pobyty je možné zařídit několika způsoby – jako stáž nebo jako zaměstnání. Určitou představu o francouzském zdravotnictví jsem si mohl udělat již na dvou předchozích krátkodobějších pobytech (na jedné stáži jsem byl ještě coby student medicíny, druhou jsem absolvoval po ukončení studia). A protože se mi ve Francii líbilo, podal jsem si žádost o roční stipendium, které zajišťuje College de Médecine. Tato organizace nabízí každoročně asi 50 míst na roční stáž s klinickou náplní na místa takzvaných internů (posty přibližně srovnatelné s rezidenty v anglosaských zemích) na pařížských nemocnicích. Většina těchto míst je obsazena adepty z frankofonních oblastí severní Afriky, zástupci ze střední a východní Evropy však nejsou výjimkou, což lze doložit i mým příkladem. Další možností, jak si zajistit dlouhodobější stáž ve Francii, je přímá domluva s chef de service (přednostou) konkrétního pracoviště, který může v případě neobsazeného místa na limitované období přijmout na tuto pozici zahraničního lékaře. Odlišnosti jsou už na fakultě
Francouzský systém zdravotnictví je specifickýabohuželmálosrovnatelnýs ostatními i evropskými zeměmi. Liší se jak systémem výuky na lékařských fakultách, tak organizací zdravotnické péče i kariérním řádem v následujícím období. Vzdělávací systém na francouzských lékařských fakultách je podle mého názoru v mnohém efektivnější než u nás. V pregraduální části se všichni studenti od třetího ročníku povinně, aktivně a hlavně denně, každé dopoledne, účastní provozu nemocničních oddělení. Každý má přiděleno několik „svých“ pacientů, o které se stará. Pravidelně je vyšetřuje, posuzuje výsledky z laboratoře a zakládá je do dokumentace, pod dohledem provádí např. lumbální punkce, odběr Astrupa nebo Mantoux test atd. Tito studenti, nesoucí označení externi, si střídají jednotlivá oddělení každé tři měsíce. Za svou práci s pacienty pobírají i symbolický plat, řádově 200 euro měsíčně. Odpoledne potom mají přednášky až do večerních hodin. Po šesti letech studia medicíny musejí ti, kdo se chtějí stát specialisty, projít obávanou zkouškou, takzvaným Internat. Ten probíhá v jednom termínu pro všechny studenty, vždy jednou ročně. Skládá se z rozboru devíti pacientů (kasuistiky) napříč všemi obory. Přibližně 60 % uchazečů s nejlepšími výsledky pokračuje v dalším postgraduálním vzdělání na pozici internů, zbytek se má stát praktickými lékaři. Podle počtu dosažených bodů si úspěšní uchazeči dále mohou zvolit obor a region své praxe. K získání statutu specialisty jsou potřeba čtyři roky nemocniční praxe pro interní a pět let pro chirurgické obory a absolventům – internům po celou tuto dobu zůstává statut studentů.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2005, strana 18
Zdroj: