Freud – živý odkaz, nebo padlá modla?

Přestože se Sigmund Freud (Sigismund Schlomo Freud) narodil v Příboru na Moravě již před 150 lety – někteří američtí znalci umisťují jeho rodnou kolébku do Freiburgu v severním Německu – a do vědecké práce v medicíně vstoupil před více než 120 lety, vyvolává vyslovení jeho jména velmi často živé a protikladné emoce. Jako osobnost byl bezesporu geniální a tedy svérázný. Jedním z pracovních prostředků jeho génia byla neuvěřitelná paměť (dle životopisce E. Jonese překládal tím způsobem, že přečetl celou stránku a pak ji v němčině přepsal). Dále pak nebrzděná kreativita dítěte, které nalézá nové souvislosti tam, kde ostatní nevidí nic pozoruhodného (objev znecitlivujícího účinku kokainu v očním lékařství, který si přivlastnil Karel Koller, víra v to, že kokain je nenávykový životabudič, která mu při střídmém požívání této látky vydržela až do smrti, těsné minutí objevu svodné anestezie, jíž se zmocnil americký chirurg Halsted, který na abusus kokainu na dlouhá léta „dojel“). Na druhé straně až paranoidní nevraživost, pokud někdo jiný chtěl obohacovat jeho myšlenky, ačkoli sám je několikrát přepracoval. Tak se ze všech jeho oddaných spolupracovníků postupně stali hanební „odpadlíci“.Příznivci a odpůrci
Nebyly to však Freudovy osobnostní vlastnosti, které rozdělily svět na jeho nadšené zastánce a zarputilé odpůrce, ale myšlenky, které srovnatelně s myšlenkami Galileovými nebo Einsteinovými doslova obrátily dosavadní vidění souvislostí naruby. Ty první, a to, že psychické příčiny mohou páchat v lidském organismu analogickou paseku jako příčiny organické či fyzikální, nebyly sice tak dalece původní (před ním je vyslovili již např. Charcot a Bernheim), ale způsob dopracování se k nim, nejprve hypnotickou cestou a posléze metodou volných asociací, přinesly nejen potvrzení hypotézy, ale také léčebné výsledky. Hysterie, opírajíc se o tisíciletou tradici (první popis je již ve staroegyptském papyru Kahun z doby 2000 př. Kr., také Platón se vyjádřil k její etiopatogenezi, když prohlásil, že děloha je zvíře, které si přeje být oplodněno, a pokud není, potuluje se po těle a páchá tam neplechu), se vyhřívala na medicínském i společenském výsluní a nabízela pestré spektrum příznaků, jež jí vyneslo uznalé zhodnocení: „hysterie je proteus“ (ještě ve svých medicínských začátcích jsem měl možnost vidět motorické i senzorické obrny, ba i velké hysterické záchvaty končící v opistotonu a další velkolepou symptomatologii). Že Freud úspěšně léčil svou metodou hysterické pacientky, mu vyneslo pouze závist, že však nekompromisně prohlásil a posléze také demonstroval, že hysterie se vyskytuje také u mužů (zase nic nového, říkal to již Galén), vyvolalo masový odpor, koncentrovaný do hesla: „U Francouzů snad ano, ale u Rakušanů nikdy!“ Časem by to možná vyvanulo, Freud však nezůstal u toulavé dělohy, ale do sexuální problematiky se pustil důkladněji, a to byl doslova crimen laese majestatis. Ne že by Vídeňáci o sexu nic nevěděli, nemajíce Hustler, od r. 1886 si potají zálibně listovali prasárničkami v Psychopathia Sexualis od Krafta-Ebbinga, Freud však o „tom“ mluvil a psal veřejně, a co hůře, tuto neřest přiřknul již těm roztomilým andílkům, nevinným malým dětem, u nichž postuloval vývojové fáze „takové čuňárny“, jako je sex. To už bylo na exkomunikaci. Oidipský komplex však každý jen mírně sečtělý člověk našel v tisících příběhů svého okolí, odkazy dokonce najdeme v posledním kompendiu funkčních poruch GIT: Římských kritériích (Drossman et al.).
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2006, strana 32

Zdroj: