Genitální herpes
Genitální infekce virem herpes simplex představuje celoživotní onemocnění s opakovanými výsevy lézí bez možnosti trvalého vyléčení. Největším rizikovým faktorem infekce je celkový počet sexuálních partnerů. Cyklus nákazy začíná první epizodou mukokutánní infekce, poté dochází k rozvoji latentního stavu, kdy virus přežívá v dorsálních gangliích, a následují opakované reaktivace infekce. Většina přenosů je způsobena asymptomatickým vylučováním viru infikovanou osobou. Klasická vzplanutí infekce začínají kožními prodromy, ale mohou se vyskytovat i celkové příznaky, jako jsou bolesti hlavy, horečka a inguinální lymfadenopatie. Jak infekce progreduje, objevují se během několika hodin až dnů papuly, vesikuly se zarudlou spodinou a eroze. Tyto léze se většinou pokrývají krustou, reepitelizují a hojí se bez jizvení. Primoinfekce bývají závažnější: primární léze se mohou vyskytovat po dobu dvou až šesti týdnů na rozdíl od rekurentních onemocnění, kdy výsev trvá přibližně jeden týden. Běžně se objevují i atypické manifestace. V prvním roce po iniciální infekci dojde u nakažené osoby průměrně ke čtyřem rekurentním infekcím, ale tento údaj značně kolísá. U genitální infekce virem herpes simplex typu 2 dochází až šestkrát častěji k recidivám než u typu 1. V diagnostice onemocnění se dává přednost kultivaci viru před polymerázovou řetězovou reakcí. U osob s nejasnou anamnézou může být nápomocné sérologické testování. Máme k dispozici účinná perorální antivirotika pro iniciální, epizodickou a supresivní terapii, přesto ale nejde o definitivní léčbu. Existují důkazy, které naznačují, že by alternativní léčba, např. použití L−lysinu, zinku nebo některých rostlinných preparátů, mohla být pro pacientky prospěšná. Velmi důležité je pacientky poučit o riziku přenosu viru, a pomoci tak v prevenci dalšího šíření infekce a případně i předejít neonatálním komplikacím.
Genitální infekce virem herpes simplex (HSV) je rekurentní, celoživotní onemocnění bez možnosti trvalého vyléčení. HSV je obalený virus obsahující dvě lineární vlákna DNA, jehož jediným hostitelem je člověk. Jeho dva typy (HSV-1 a HSV-2) se liší antigenní výbavou svých proteinů obsažených ve virových obalech. Obvykle je HSV-1 spojován s orálními infekcemi a HSV-2 s genitálními infekcemi, ale kterýkoli typ může infikovat člověka kdekoli na kůži. Ve Spojených státech amerických trpí genitální herpetickou infekcí nejméně 50 milionů lidí a odhaduje se, že ročně dojde k 500 000 až 700 000 případům symptomatické primární epizody genitální herpetické infekce. Mezi virem lidské imunodeficience (HIV) a genitální infekcí herpetickým virem existuje znepokojující vztah. Jejich interakce může vést k daleko efektivnějšímu přenosu viru HIV-1 a během reaktivace infekce HSV může dokonce dojít i ke zvýšení replikace viru HIV. Největším rizikovým faktorem pro infekci genitálním HSV je celkový počet sexuálních partnerů (tab. 1). Životní cyklus viru zahrnuje první epizodu akutní nebo subkutánní mukokutánní infekce, rozvoj latentního stavu a následné reaktivace. Herpetický virus vstupuje do organismu kůží nebo sliznicí přímým sexuálním kontaktem se sekretem nebo se slizničním povrchem infikované osoby. Virus se množí v epiteliální vrstvě kůže a poté postupuje podél senzorických nervů až do dorsálních ganglií, kde přechází do latentního stavu. Při reaktivaci putuje virus z dorsálních ganglií zpět podél nervů do příslušné kožní oblasti, kde dochází k mukokutánním projevům. Detekovatelné symptomy však nemusejí vždy propuknout. Subklinické šíření viru bylo dokumentováno u více než 80 % HSV-2 séropozitivních osob, u nichž nebyly patrny žádné léze. Pouze 10 až 20 % HSV-2 séropozitivních osob udává v anamnéze genitální herpetickou infekci, což naznačuje, že většina infikovaných osob buď vůbec nerozpoznala známky onemocnění, nebo u nich infekce proběhla asymptomaticky. Nicméně jakmile pacientkám jednou ozřejmíme, že jsou pozitivní na protilátky, více než polovina z nich již identifikuje klinické příznaky rekurentních infekcí, které dříve připisovaly jiným stavům. Předpokládá se, že šíření viru osobou, která si není vědoma, že je infikována virem, je zodpovědné nejméně za 70 % přenosu viru HSV.
...
Komentář
Autor: As. MUDr. Jaromír Mašata, Csc.
Článek podává souhrnný přehled o problematice genitálních herpetických infekcí. Méně se věnuje problematice genitální herpetické infekce v graviditě. Dává velmi dobrý přehled o průběhu a příznacích onemocnění a o jeho léčbě. Ve svém komentáři se budu věnovat patogenezi infekce a infekcím v graviditě. Herpes virus je velmi dobře adaptován na svého lidského hostitele. Herpetická onemocnění patří mezi nejvíce rozšířená virová onemocnění u člověka. Virus Herpes simplex řadíme do čeledi Herpesviridae, které patří mezi DNA viry. Z hlediska lidské patologie mají význam HSV-1 a HSV-2, virus varicella-zoster, EBV (Epsteina-Barrové), CMV (cytomegalovirus) a šestý herpetický virus (HHV-6). Ze zvířecích herpetických virů mohou infekci u lidí vyvolat ještě dva další. Herpetické viry vyvolávají častěji subklinické infekce než manifestní. Výjimkou je pouze virus varicelly, který je vysoce infekční. Infekce herpetickými viry u novorozenců nebo u osob s imunodeficitem může probíhat těžce nebo až smrtelně. Viry po proběhlém onemocnění přetrvávají v latentním stavu v hostiteli po celý život a mohou se aktivovat při snížené obranyschopnosti hostitele, zejména při poklesu buněčné imunity a vyvolávat opakované infekce. V latentním stadiu jsou viry herpes simplex v nervové tkáni. Zdrojem herpetické infekce jsou lidé, kteří vylučují virus v sekretech z úst a genitálu. Zdrojem infekce jsou zejména lidé se symptomatickým herpetickým onemocněním, i asymptomatičtí nosiči. Vnímavý člověk se nakazí kontaktem při expozici sliznice nebo porušené kůže sekretům obsahujícím viry. Virus herpes simplex je rychle inaktivován při pokojové teplotě a je citlivý na vyschnutí. Nejčastější je přenos přímým kontaktem, přenos kapénkovou nákazou a kontaminovanými předměty je méně pravděpodobný. Primární herpetické onemocnění se manifestuje po dvou- až sedmidenní inkubační době. Herpetické viry HSV-1 a HSV-2 se replikují v místě vstupu infekce. Virus je zároveň transportován axonem do těla nervové buňky v senzorickém a autonomním gangliu. Zde se virus dále replikuje a migruje zpět do sliznice a kůže vlákny periferních senzorických nervů. Tímto mechanismem můžeme vysvětlit vznik nových lézí vzdálených od místa vzniku původních vesikul (charakteristické pro primární infekci). Replikace viru v kůži a sliznici způsobuje lýzu infikovaných buněk a balonovitou degeneraci buněk. Vzniká zánětlivá reakce s následnou tvorbou tenkostěnných vesikul. Objevují se mnohojaderné buňky a charakteristické intranukleární eosinofilní inkluze. Změny nastávají i v lymfatických uzlinách. V závislosti na imunitním stavu hostitele může nastat další replikace viru, virémie a rozsev do dalších orgánů (zejména u dětí s malnutricí a osob s imunodeficitem).
...
Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 3/2006, strana 13
Zdroj: