Hlas lidu, hlas boží aneb to by se za císaře pána nestalo

Kultivovaný hlas, hezká čeština, dokonalá výslovnost, jaká se z rozhlasu neozývá vždycky.

Co však říká? „Zase si někdo něco vymyslel, aby nás vytuneloval, okradl, ožebračil. Jako by toho nebylo dost. Zase na to doplatí ti chudí, nejvíc my, důchodci.“ Čekám ještě dodatek: „To za komunismu nebylo.“

Tentokrát očekávaný dodatek nepřišel. Poslouchám Hovornu Českého rozhlasu, kde přímo do éteru vstupují posluchači. Na co takto reagovala pětaosmdesátiletá posluchačka? Na informace o záměru zavést elektronické recepty. Jaké byly další její argumenty? Ona se přece nebude učit pracovat s počítačem a vyhazovat za to peníze. Asi poslouchá rádio při vaření nebo úklidu jen tak na půl ucha. Ostatně jako já. Taky to mám jako zvukovou kulisu při psaní vyúčtování výkonů pro VZP. Jeden formulář vyúčtování pro každého pacienta za měsíc. Jako psychiatr vidím většinu svých pacientů jednou za čtyři až šest týdnů. Kdybych mohl taková vyúčtování psát ne za jeden měsíc, ale za tři nebo šest měsíců, ušetřil bych mnoho času a papíru. Nebyl by to problém, když teď díky proklínaným třiceti korunám má pojišťovna dost peněz, aby mě mohla platit zálohově.

Kdyby byly hlasy posluchačů volajících do rozhlasu reprezentativní pro naše občany, bylo by to zlé. Ta volající paní nepochopila, že jde o zjednodušení komunikace mezi lékařem a lékárnou, které nevyžaduje jakoukoli angažovanost pacienta. Stačilo jí, že zaslechla slova recept a počítač, a už ji to dostalo do varu. Je dopoledne, většina lidí je v zaměstnání a do rozhlasu volají především důchodci, maminky na mateřské dovolené a poslouchají to doktoři, nudící se při vyplňování formulářů. Formulářů, které by vyplňovat nemuseli, kdyby využili možnosti komunikovat s pojišťovnou elektronicky.           

Důchodci tvoří u nás kolem třiceti procent obyvatelstva. Nejsme v Gaze, kde 45 % obyvatel jsou děti do 15 let. Naše důchody jsou ubohé. Nemůžeme se spoléhat, že to budou důchodci, kteří znovu rozjedou ekonomiku, když si díky pevným příjmům koupí nové auto za babku a udrží spotřebu na dostatečné výši.  

Lidský život se prodlužuje. Mnozí dnes prožijí v důchodu téměř třetinu života. Výše důchodu závisí na poměru mezi dobou, po kterou jsem pracoval, a dobou, po kterou důchod pobírám. Jestliže stát rozhoduje o částce vyčleněné v rozpočtu na důchody, platí jednoduché pravidlo: čím více důchodců, tím nižší důchody. Ženy žijí déle než muži, do důchodu však odcházejí dříve. Máme u nás statisíce pracujících důchodců. Když se sečte mizerný plat a mizerný důchod, dá se z toho žít. A na každou z těchto položek se nadává zvlášť. Politický kapitál se vytřískává ze sedmi tisíc, ze kterých má důchodce platit potraviny, ošacení, byt, elektřinu – a poplatky u lékaře, v lékárně a v nemocnici. A to se nemluví o tom, že často má ještě výdaje za staré auto a chatu na venkově.

Na nutnosti radikální reformy důchodového zabezpečení se u nás shodly vlády i opozice už dávno. Pořád je však víc politické zvůle než vůle reformu uskutečnit.

Místo řešení zásadních problémů se parlament hádá o to, kdo zodpovídá za pořádek na fotbalových stadionech a kdo má uklízet chodníky. Přemýšlím, jak na to pan senátor Kubera přišel. Vystrašil jeho manželku čerstvý sníh před domem a bojí se, že si tam někdo zlomí nohu a budou mu platit náhradu? Nebo se jen potřeboval zviditelnit? Ověřil si někdo, o jak velký problém vlastně jde a kolik žalob na neuklízený chodník leží u našich soudů?

Mám zkušenost s chodníky před rodinnými domky. Když se podívám ráno z okna a vidím, že přes noc napadl sníh, uspíším ranní domácí program, aby mně zbylo pět až deset minut na odklizení sněhu před odchodem do práce. Prospěji svému zdraví, když si trochu zacvičím. Mému duševnímu zdraví prospěje, když si se sousedy konajícími stejnou práci ventilujeme afekty nadáváním na hejtmana, primátora, trenéra Sparty, premiéra nebo samolibého náčelníka opozice. Napříč politickým spektrem. Utužím sousedské vztahy, když uklidím chodník před domkem souseda, který zaspal. Na co zákon?

Pak mě však napadlo, že Kuberův návrh je možná hluboce moudrý. I panu senátorovi je jasné, že starostové a obce nemají peníze a sotva budou moci zajistit techniku, aby chodníky byly bez sněhu hned ráno, když lidé chodí do práce. Jeho návrh zákona je výzva. Místní samospráva si bude muset prověřit schopnost demokraticky vládnout. Bude třeba uvažovat o dohodě s občany, že si nadále budou chodníky uklízet sami. Právníci připraví smlouvu, podle které se občan zavazuje převzít za svůj kus chodníku zodpovědnost. Mohl by za to dostat jednou za rok dohodnutý obnos. Nebo by mohl být osvobozen od navýšení místní daně. Mohl by to ovšem dělat dál zadarmo – díky zdravé podobě lokálního patriotismu.

Dobrovolně. Z ohleduplnosti k sousedům, k listonošovi a dalším chodcům. Dobrovolnost a motivace pocitem, že děláme něco pro sebe jen tak pro radost, může převážit nad motivací strachem ze žaloby požadující odškodné za zlomenou nohu.

Kdyby naši zástupci ve vrcholných patrech politické moci prošli podobnou několikaletou školou v lokální politice, vypadalo by to u nás lépe. Na vyšší stupně zastupitelské demokracie by se dostávali jen tehdy, kdyby se na nižších stupních osvědčili. Mimo jiné by zde mohli ukázat, že jsou imunní proti korupci – v nevelkých skupinách občanů se to lépe uhlídá.

V prvních měsících po pádu totality se museli politické moci chopit lidé bez zkušeností s lokální politikou. Tehdy to jinak nešlo. Díky setrvačnosti to přetrvává zbytečně dlouho. Na umění poradit si s problémy s odklizením sněhu bychom si mohli nacvičit změnu, která by pomohla do parlamentu a do vlády lidem s dominantním pocitem zodpovědnosti za tuto zem – na úkor povinnosti být poslušným nástrojem politické strany.

Proč si někdo z poslanců nebo senátorů nevšiml sněhu na chodníku před osmi lety a nenavrhl Kuberův zákon? Třeba bychom měli za sebou reformu důchodového zabezpečení a zdravotnictví, platili eurem, rozhodování o radaru nechali Američanům a NATO a měli schválenou lisabonskou smlouvu. A vláda by se mohla plně věnovat povinnostem předsednictví Evropské unie.  

Zdroj: