Hledání vhodných slov po narození mrtvého dítěte
Pravděpodobně jste se s následujícím scénářem potkali už několikrát:
Prvorodička s fyziologickým průběhem těhotenství, bez rizikových faktorů, přichází ve 37. týdnu na běžnou kontrolu, při níž nejsou poslechově zachyceny ozvy plodu a ultrazvuk neprokazuje známky života. Jakým způsobem jí sdělíte tragickou zprávu, že její dítě zemřelo?
Když těhotenství ženy skončí potratem, úmrtím plodu nebo dítěte, bojujeme s hledáním vhodného způsobu, jak tuto skutečnost pacientce sdělit, jak jí poskytnout správnou medicínskou či chirurgickou léčbu a jak jí pomoci s fyzickou i emoční úzdravou. Většina z nás bohužel nebyla vyškolena v tom, jak takovou psychologickou péči poskytovat.
Rychle jsme se naučili, že existují nemocniční sestry, sociální pracovníci, psychologové, podpůrné skupiny nebo duchovní, ke kterým je možné pacientky odeslat. Až příliš často tedy uděláme revizi nebo přijdeme a asistujeme u porodu mrtvého dítěte, a pak pacientku odešleme jinam.
Ve chvíli, kdy držíme v rukách 18týdenní potracený plod nebo asistujeme u porodu mrtvého dítěte z termínového těhotenství, rozumné myšlenky se ztrácejí a my obtížně hledáme vhodná slova, která bychom mohli vyslovit. Na rozdíl od opakovaného provádění chirurgického zákroku se sdílení těhotenské ztráty s pacientkou nikdy nestává jednodušší, a to bez ohledu na to, po kolikáté se situace opakuje. A to i přesto, že existují postupy a techniky, jež při zvládání péče o takové pacientky pomáhají.
Cílem tohoto článku je představit vlastní přístup k psychologické péči na příkladu úvodního případu a navrhnout slova, gesta a metody, které pomáhají v uklidnění žen v tomto těžkém období. Přestože největší emoční i organizační problém představuje jistě úmrtí plodu, který se mohl narodit živý, musíme brát v úvahu, že jakákoli těhotenská ztráta je pro naše pacientky událostí těžce zasahující do jejich života. O jak bolestnou ztrátu jde, ilustrují následující anonymní řádky:
„…Žena počne. Jako matka se stává jiným člověkem, než je žena bez dítěte. Nese plody noci… ve svém těle. Něco roste. Do života jí vrůstá něco, co se od ní nikdy neoddělí. Je matkou. Je a zůstane matkou, přestože její dítě zemře; i kdyby zemřely všechny její děti. Neboť jednou pod svým srdcem nosila dítě. A to její srdce nikdy neopustí. Ani poté, co zemře…“ Anonym
Gynekolog/porodník jako spojnice mezi mrtvým dítětem a truchlící rodinou
Když jsem v roce 1976 pracoval jako sekundář na porodnickém oddělení, jeden z největších problémů byla pro porodníky snaha zachránit dítě s rozvinutou Rh inkompatibilitou. Standardní léčba – intrauterinní výměnná transfuze – byla poměrně nebezpečná. Sledování, jak v takových situacích děti umírají, významně ovlivnilo směr, kterým jsem se jako začínající porodník začal ubírat. Zjistil jsem, že pokud jsem za ujal aktivní přístup a podílel se na truchlení, která následovalo těhotenské ztráty mých pacientek, necítil jsem se tak nervózně, podivně nebo nejistě, když jsem s nimi o těchto situacích hovořil. Tím, že jsem se ponořil do jejich života a trápení se ztrátou, naučil jsem se být součástí jejich zkušenosti, což pomáhalo v emoční úzdravě nejen jim; pomáhalo to i mně, neboť jsem s nimi sdílel jejich bolest a zármutek.
Hnutí, zabývající se perinatálními traumaty a těhotenskými ztrátami, se začala objevovat na konci sedmdesátých let. Organizace jako SHARE Pregnancy & Infant Loss Support, Inc. („Sdílení a podpora při ztrátě těhotenství a dítěte“) vycházely z faktu, že narození mrtvého dítěte a jeho úmrtí vyvolává velmi silné emoce. Tyto organizace si ..
Komentář
Autor: MUDr. Peter Feldmár
Spolupráce perinatologické a gynekologické odborné společnosti v České republice v posledních letech přinesla své ovoce. Byla zavedena opatření a síť zdravotnických zařízení, které přispěly k postupnému zlepšování ukazatelů kojenecké, mateřské a perinatální úmrtnosti. Dobré výsledky perinatální péče zařadily Českou republiku k zemím s nejnižší perinatální úmrtností na světě. V důsledku intrapartálního monitorování a prenatální diagnostiky klesl podíl intrapartálních úmrtí na 0,1 ‰. Přes veškerou snahu prenatální péče o zlepšování se již nedaří ovlivnit podíl antepartálního úmrtí a mrtvorozenost v ČR za poslední léta stagnuje a kolísá mezi 2–3 ‰.7,8
V průběhu roku 2007 se v ČR narodilo 114 632 živých dětí a 315 mrtvo rozených (1 : 368 porodů, mrtvorozenost 2,74 ‰).
Samovolným potratem skončilo 14 102 těhotenství a z důvodu vrozené vývojové vady u plodu bylo ukončených 801 těhotenství.
Pro srovnání, na světě se rodí každý rok 3,2 milionu mrtvých novorozenců. 5 V USA se narodí každou 20. minutu jedno mrtvé dítě, což je ročně přibližně 26 000 mrtvorozených (1 : 115 porodů). V Austrálii, Anglii, Walesu a Severním Irsku se udává mrtvorozenost 1 : 200 porodů a ve Skotsku 1 : 167.1
Doporučená definice Světové zdravotnické organizace z roku 1959 (Kanada) určuje hranice mezi mrtvě a živě narozeným novorozencem přítomností alespoň jedné ze čtyř známek života: dechové pohyby, srdeční akce, pulsace pupečníku a aktivní pohyb, bez ohledu na délku těhotenství.2 Národní registrační pravidla stanovují praktickou hranici mezi potratem a mrtvě narozeným plodem, která má legislativní význam (matrika, porodné, mateřská dovolená atd.) a v jednotlivých zemích...
Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 3/2009, strana 27
Zdroj: