Přeskočit na obsah

Hrozí mladým lékařům novodobé nevolnictví?

Pokud by museli mladí lékaři po získání atestace pracovat několik let v českém zdravotnictví bez možnosti odejít do ciziny, jde o novodobé nevolnictví, nebo o plnění povinnosti státu zajistit péči obyvatelstvu, a tedy i dostatek lékařů, kteří ji budou poskytovat? A není pak ale také povinností státu, aby mladým lékařům zajistil optimální podmínky pro práci i další vzdělávání? Absolventi lékařských fakult znají jazyky a mohou získat atestaci v cizině. Pokud by ale viděli, že stát o ně má zájem, zajistí jim atestační vzdělávání a umožní jim ho bez problémů absolvovat, bude to motivace, aby v českém zdravotnictví zůstali. Zeptali jsme lékařů: Co soudíte o plánu ministra zdravotnictví zavázat lékaře k práci v českém zdravotnictví po složení atestace několik let za vyšší dotaci na rezidenční místo? Řeší to odchody lékařů, nebo jaké řešení vidíte vy?


  • Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

 

rektor Univerzity Karlovy

Nedostatek lékařů je problém celosvětový. Při současném systému ohodnocení jejich práce v Česku se nedivím, že někteří volí cestu do zahraničí. Počty lékařů, kteří do ciziny odcházejí, se ale dlouhodobě nemění. Nedivme se, že odcházejí tam, kde se jim bude dařit lépe jak po stránce hmotné, tak společenské. Do Česka také přicházejí lékaři třeba ze Slovenska. Z Německa odcházejí do Švýcarska, ze Švýcarska do USA a odtud třeba do Austrálie. Svět je prostě v pohybu a v případě medicínských oborů už mnoho desetiletí. Problém je také někde vysoká byrokracie při přijímání nových mladých lékařů a nevytvoření vstřícného prostředí ze strany zaměstnavatelů – systemizace míst, tabulky apod. Naši absolventi lékařských fakult působí na prestižních pracovištích po celém světě. Je potřebné vytvářet přívětivé podmínky pro mladé lékaře s umožněním jejich profesionálního rozvoje a adekvátně ohodnocovat lékaře a zdravotníky za jejich náročnou práci. Pokud kdokoli získá prostředky od státu či zaměstnavatele na další profesní rozvoj nejen ve zdravotnictví, je oprávněné, že určitou dobu bude ve své profesi působit, případně vrátí alikvotní část. Tyto podmínky však musejí být rozumné, nikoli vazalské.



 

  • Prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D., MHA,

 

děkan Lékařské fakulty UK Plzeň

Nápad od pana ministra zajímavý je. Ovšem nevsadil bych si, že bude o něj zájem. Nabízím alternativní. Žijeme v zemi, kde lze právně prolomit vše, viz církevní restituce. Navrhuji prolomit otázku školného. Na lékařských fakultách stanovit školné 30 000 korun ročně. A pokud bude po pěti letech po promoci mladý lékař pracovat v systému našeho zdravotnictví, částku navýšenou o úrok stanovený ČNB mu celou a najednou vrátit. Tento postup mně přijde motivující.



 

  • Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc.,

 

děkan 1. lékařské fakulty UK Praha

Specializace představuje významné zvýšení hodnoty na trhu práce. Ať již se to týká lékařů, špičkových pilotů, či jakékoli další profese. Pokud se v případě popromočního vzdělávání stát významně podílí na nákladech specializačního procesu, vnímám jako spravedlivé očekávat i určitou formu podílu toho, kdo specializaci získává.

Bezprostředně po promoci v současnosti odchází do zahraničí kolem deseti procent absolventů medicíny. Odchody „hotových“ specialistů také nejsou tak frekventní, jak jsou často prezentovány, ale mohou v řadě případů ohrožovat funkceschopnost konkrétních pracovišť. Očekával bych, že nastavení určité latence možnosti opustit pracoviště okamžitě po atestaci povede krom zhodnocení prostředků vynaložených státem k vytvoření takových vazeb a postavení odborníka (z pohledu ekonomického, sociálního, profesního atd.), že atraktivita „odchodu“ pro řadu specialistů výrazně poklesne.

Podíváme‑li se na problém specialistů šířeji, uvidíme, že existuje velké množství profesí, které naši občané mohou ihned, kvalitně, a přitom lukrativněji vykonávat „na Západě“. Od zmíněných pilotů přes sportovce, vědce, servismany supersportů až po šikovné řemeslníky. Ekonomická síla jednotlivých resortů (a státu jako celku) bude v migraci hrát vždy silnou kartu. Nakonec nezapomínejme, že naši sousedé v Německu zase řeší odchody lékařů do Švýcarska. Nepochybně však bude hrát roli i mnoho dalších, individuálnějších faktorů, počínaje rodinnými důvody, přes atraktivitu a pověst pracoviště, osobní perspektivu, až po politiku zřizovatele. Nejlepší by ovšem bylo, abychom se dostali na úroveň Německa, nebo ještě raději Švýcarska…



 

  • Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

 

ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně, senátor

Má‑li pan ministr jakýkoli ministerský plán s vírou v jakékoli zlepšení, je slušné plán respektovat, a nikoli již primárně kritizovat. Chcete‑li, abych plán jen komentoval, i to je stran úcty k plánu hraniční. Jako absolvent vojenské katedry LF MU a další kariérou pak až kapitán zdravotní služby armády v záloze vím, že existuje nedílná velitelská pravomoc a povely se následují, nikoli diskutují. Jak útok dopadne, kdo přežije zdráv či s újmou nebo kdo zběhne, se uvidí až po útoku. Je‑li naplánovaný atak úspěšný, zlé je zapomenuto a velitel je vyznamenán. Je‑li atak neúspěšný, odpovídá velitel a je nevyznamenán nebo suspendován. Obecně mohu říci, že lékařskému povolání sluší neúplatnost. Nejen mladý lékař má být slušně zaplacen, má s ním být slušně jednáno, má mít jasno o reálných příležitostech, má být svobodný ve volbě kariéry, leč nemá být uplácen státem, pacienty ani temnými živly. Že mohou být některá místa či profese dočasně cenově zvýhodněny, pokud se jich nedostává, je přirozené a tržní. Ostatně příplatky za neatraktivitu místa nebo specializace znal již minulý netržní režim, vnímaný s odstupem i jako neatraktivní. Zda je nyní atraktivní bonifikovat za neatraktivitu práce v České republice jako celku, se ukáže. Svobodný orel krouží nad krajem pro radost z letu a krásu místa, věří si, že se uživí regulérním lovem a nevlétne v klícku jen kvůli masovému přídavku. Leč jsou i takoví ptáci, kteří si užívají nabídky dvorků, už ani nevzlétají a zcela zdomácnějí. S efektem oněch zvýšených dotací za přivázanost to bude asi různé, spíše neslavné. Tím spíše, že ani mi není k stáru jasno, zda mám být nejvíc patriotem ježkovským, vyškovským, brněnským, moravským, českým, evropským, nebo atlantickým. Je nesnadné v otevřeném světě zaujmout heslem „nic než národ“, případně „nic než vyšší rezidenční dotace v místě“, jakkoli se to může zdát momentálně potřebným pragmaticko‑experimentálním krokem.



 

  • MUDr. Markéta Pfeiferová,

 

Mladí praktici, z. s.

Z pohledu mladého praktického lékaře jsou pro mě stabilizační dohody na vzdělávání neakceptovatelné. Vnímám je jako krok zpět, který může mnoho zájemců od lékařského povolání hned zpočátku odradit. Stabilizační dohody vázané pouze na lékaře jsou diskriminací lékařského oboru. Pokud tedy budeme uvažovat o podobném typu závazku, tak jedině pro všechny vysokoškolské absolventy bez rozdílu. A ještě by s touto podmínkou měli být obeznámeni dříve, než na VŠ vůbec nastoupí. Už z toho člověk cítí, že to není rozhodnutí hodné 21. století. Je nezbytně nutné, aby byla zachována možnost absolvovat specializační vzdělávání bez stabilizační dohody, byť možná za méně výhodných současných podmínek. Domnívám se, že by politické kroky měly vést spíše k pozitivní motivaci budoucích lékařů, zvyšování atraktivity tohoto náročného povolání, a ne k omezování a přílišnému ohraničování profesního růstu mladých lékařů.



 

  • MUDr. Milan Kubek,

 

prezident České lékařské komory

Přesné parametry ministerského plánu neznáme. Na zasedání vzdělávací rady dne 23. ledna pan ředitel Podrázký představil pouze jeho hrubé obrysy. V přítomnosti pana náměstka Prymuly jsme vyjádřili jménem lékařské komory nesouhlas a požádali jsme o podrobnější informace, které jsme nedostali.

Pro komoru jsou přijatelné pouze pozitivní motivace, tedy regionální stipendia pro studenty nebo finanční podpora pro lékaře v méně atraktivních lokalitách. Je třeba si uvědomit, že lékaři musejí absolvovat nejdelší studium a na rozdíl od většiny vysokoškoláků je poté čeká několik (nejčastěji pět) dalších let domácího studia a velmi tvrdé práce za mizernou mzdu. Už to je znevýhodňuje oproti ostatním vysokoškolákům, o středoškolácích či řemeslnících ani nemluvě. Je naprosto nemorální prosazovat, aby po složení atestace měl lékař, v současnosti ve dvou třetinách případů lékařka, na bedrech statisícové či milionové dluhy.

Komora nesouhlasí s tím, aby se vzdělávání pro mladé lékaře prodražovalo, a tím se uměle zvyšovala jejich závislost na zaměstnavatelích. Lékař v předatestační přípravě normálně pracuje a svojí prací vydělává zaměstnavateli na svoji mzdu. Ze strany nemocnic, které mladé lékaře zaměstnávají, nejde o žádnou charitu. Stejně tak nemocnice vyššího typu, kde musí podle vzdělávacího programu takový lékař část své přípravy absolvovat, také dokáží mladé kolegy a kolegyně pořádně využívat až zneužívat.

Lékaři jsou občané jako všichni ostatní a mají svá práva. Násilím je v České republice nikdo neudrží. Čím více povinností bude stát na bedra mladých lékařů nakládat a čím více klacků pod nohy jim na cestě k atestaci ministerstvo nahází, tím více absolventů lékařských fakult odejde do ciziny hned po promoci, aniž by vůbec začali pracovat v našich nemocnicích. Nevolnictví zrušil císař Josef II. již v roce 1781 a komunistický režim se svými umístěnkami, po kterých se stále části spoluobčanů a politiků stýská, ten také zmizel v propadlišti dějin. Jako občané EU máme právo svobodně se rozhodnout, kde budeme žít a pracovat. Pan ministr i jeho úředníci by na to neměli zapomínat.

Bůh žehnej Evropské unii!



 

  • Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

 

exministr zdravotnictví

Udržet dostatečné počty lékařů v zemi je legitimní snahou. Dobrovolné závazky rezidentů podpořené stipendii bych proto nezavrhoval, ale jakákoli přísnější administrativní opatření proti práci v zahraničí bych u absolventů považoval za návrat před rok 1989. Je zde také namístě připomenout, že nedostatek lékařů má i hlubší příčiny než jen odchody. V počtu lékařů na obyvatele jsme asi o 10 procent nad průměrem Evropy, a je tedy pravděpodobné, že je zdravotnictví vytěžuje spíše extenzivně než efektivně. Stačí porovnat naši situaci se zahraničím a ptát se, proč si nemůže praktický lékař či nemocniční oddělení dovolit platit administrátory nebo jaké kompetence jsou kde svěřovány sestrám.

Klíčovou příčinou odchodů lékařů se postupně stal i nepřátelský systém specializačního vzdělávání. Zákon byl sice rozumně doladěn, ale vzdělávací programy se neplní, přetížení mladí lékaři se nedostanou k tomu, co pro komplexní vzdělávání potřebují, a mnoho školitelů se školencům nevěnuje. Omlouvám se všem těm, kteří vidí vzdělávání mladších kolegů jako prioritu, ale negativních signálů je tolik, že lze specializační přípravu u nás považovat za pokleslou a již nestačí postupovat shovívavě. MZ by si proto ze 600 milionů korun, plánovaných na zvýšení rezidenční podpory, mělo ponechat alespoň 3 miliony. Z nich by si mohlo zaplatit tři zkušené lékaře do funkce „školních inspektorů“, chvíli jejich prostřednictvím kontrolovat akreditovaná pracoviště (včetně těch nejvyšších fakultních) a po varování je sankcionovat, a to třeba až odebráním akreditace. Myslím, že by bylo do tohoto procesu možno angažovat i ČLK a že by se situace zázračně obrátila během roku.



 

  • MUDr. Monika Hilšerová,

 

místopředsedkyně Sekce mladých lékařů ČLK

Ohledně nového plánu rezidenčních míst existuje stále řada otázek. Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že tento závazek bude dobrovolný, tedy že si lékař bude moci vybrat, zda bude chtít mít rezidenční místo a finance od státu, nebo ne. Pokud by tento slib ministerstvo dodrželo, tak by bylo na každém lékaři, aby zvážil, zda bude chtít po atestaci pracovat mimo ČR, nebo v ní zůstat. Je ale otázka, jak bude ministerstvo dohody koncipovat – jedná se o závazek zůstat v ČR, nebo o závazek zůstat v nemocnici, kde lékař začínal? A kdo pak bude garantovat kvalitu postgraduálního vzdělávání? Nemocnice, nebo stát? A jaké budou sankce, pokud by lékař odešel do zahraničí? Bude muset splatit státu dluh zpět a v případě toho, že peníze mít dostupné nebude, tak bude mít pohledávku u státu, nebo se s ním dokonce soudit? Přece jen nikdo neví, kam ho osud může zavést.

Samozřejmě toto opatření nikdy nemůže zamezit odchodům lékařů do zahraničí. I pokud by ministerstvo nařídilo lékařům zůstat po atestaci v Česku, tak ti, kteří by chtěli pracovat v zahraničí, odejdou ihned po škole a do našeho systému vůbec nenastoupí. Řešením je pozitivní motivace, tedy aby nemocniční zařízení vytvářela takové pracovní podmínky, aby v nich chtěl mladý lékař zůstat. To samozřejmě je běh na dlouhou trať. Sekce mladých lékařů ČLK nyní spustila projekt Férové pracoviště, který by měl pomoci mladým se rozhodnout, které pracoviště je tzv. fér k mladým lékařům a zajišťuje dobré pracovní podmínky. Další z řešení by mohla být dobrovolná finanční podpora ze strany krajů medikům, kteří by se pak zavázali pracovat v dané nemocnici, což už v některých krajích existuje. Další možnost je inspirovat se u některých západních zemí (např. Španělska), kde absolventi píšou celonárodní test, který by seřadil lékaře dle výsledku a ten nejlepší by si mohl jako první vybrat své pracoviště a poté postupně další. Je otázkou, zda by to naší situaci prospělo, nebo by tento systém rozevřel ještě více nůžky mezi zařízeními ve velkých městech a mezi malými městy. Každopádně jsem toho názoru, že pro řešení tohoto problému existují i jiné než represivní nástroje.



 

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,

 

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Abych byl upřímný, moc nevím. Z jedné strany chápu, že vznikají nejrůznější aktivity pro „nábor“ lékařů pro české zdravotnictví a „závazek“ mi přijde ještě z těch lepších. Z druhé strany je ale třeba zdůraznit absolutní dobrovolnost, v žádném případě nelze nikoho nutit k tomu, aby pracoval tam, kde nechce. To by nám mohlo mnohé potenciální zájemce o medicínu spíše odehnat. Dokonce si myslím, že by měly být připraveny velmi férové podmínky i pro vystoupení z takového programu. Je ale velmi rozumné vyvážit obě strany mince. To znamená, že nabídka musí být dostatečně atraktivní. Asi by měla začínat již na fakultě (i pro fakultu), pro lékaře v přípravě na atestaci i po ní a samozřejmě pro pracoviště. A všichni to musejí vidět! Vágní „dotace“ se nesmí rozpustit v opravě chátrající střechy nemocnice. Za velmi důležitou považuji možnost přerušení práce v ČR třeba na maximálně jeden rok. Mladý člověk pak má šanci vyjet, ale opravdu „na zkušenou“ a vrátit se, nikoli „pendlovat“.

Přesto si ale pořád myslím, že největší šancí na udržení lékařů v našem systému je zvýšení atraktivity a zlepšení podmínek. Atraktivita není jen o financích. Samozřejmě, že mladý lékař musí být za náročné studium, práci, znalosti i zodpovědnost přiměřeně odměněn. Ale jak vidím mladé kolegy (a to na klinice rozhodně nejsou platy nadstandardní), jejich priority jsou i jinde. Dostat se k atraktivní práci, opravdové vedení a předávání znalostí zkušenějšími kolegy jsou jistě na předních místech. Srozumitelnost, přehlednost a stabilizace systému postgraduálního vzdělávání (snad se nyní konečně opravdu zlepšuje) by byla dalším argumentem. Mladí ale dnes nežijí jen prací, a je to správně. Čas, to je veličina! Čas pro rodinu, děti, zájmy, nebo jen prostě „pro sebe“ je dnes možná nejcennější devízou. A po nočních a víkendových službách by měl mít člověk opravdu právo na relaxaci. (Naše argumentace, že my jsme sloužili pátek až pondělí večer, mi připadá až nepochopitelná a divím se, jak jsme to mohli akceptovat.) Když mluvím o čase, mladí kolegové si samozřejmě všímají racionálního využití pracovní doby pro zdravotnickou činnost a pro pacienty. Jistě i zde by šlo něco udělat lépe. Administrativa a akreditace jen jako příklad. Když už se ministerstvo „nebojí“ ukrajinských lékařů bez aprobace, nemohlo by slevit v nárocích na akreditaci? Myslím formálních. Opravdu mi není dobře z dat ve Francii, kde lékař koronární jednotky tráví 60 procent času administrativou a 40 procent prací s pacientem… (u nás se podobný výzkum nedělal).

Takže po pravdě řečeno, nějaké veliké světlo na konci tunelu nevidím. Ale na druhé straně je to vlastně dobře. Ti, co vystudují medicínu, snad nebudou mít strach z toho, že by se neuživili nebo že je nahradí umělá inteligence. A možná si časem i řada mladších kolegů uvědomí, že žít a pracovat v naší krásné zemi stojí prostě za to. My jim musíme jen připravit co nejlepší podmínky.



 

  • MUDr. Martin Jan Stránský, M.D., FACP,

 

Assistant Clinical Professor, Yale School of Medicine, zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví

Ministerstvo zdravotnictví pracuje na nové koncepci rezidenčních míst pro absolventy lékařských fakult. Pro mě je vždy pozoruhodné, když se nemoc léčí tak, že se hledá náplast, místo aby se léčila příčina. V tomto případě je léčba příčiny složitá – to, aby lékaři měli vyšší platy, je samozřejmostí, ale zároveň je nutné reformovat celý rezidenční a atestační systém tak, aby byl standardizován a nefungoval feudalisticky, jako je tomu dnes. Plán zároveň naráží na zajímavou otázku, na kterou jsem před rokem upozornil: zavedení povinnosti vykonávat praxi na našem území jako odměnu za to, že výuka byla poskytována lékaři a státem zdarma. Vzhledem k tomu, že nemálo mladých absolventů našich lékařských fakult okamžitě odjede do ciziny, aniž by praktikovali den u nás, je dobře, že se tato otázka týká především jich, tedy obecně všech osob, za které stát zaplatí dle odhadu milion korun na osobu za šest let výuky. Zavedení závazku „rok zdarma se rovná roku práce pro nás“ je naprosto logické a má své precedenty v jiných zemích. Pokud by se tohle spojilo s nezbytným navýšením mezd lékařů, tak by se odliv zastavil.



 

  • MUDr. Pavel Vepřek,

 

člen představenstva, Nemocnice Plzeňského kraje a. s., předseda sdružení Občan

Nevím, do jaké míry se dá hovořit o plánu. Z dostupných informací soudím, že se jedná o upřímnou snahu zlepšit postavení mladých lékařů tím, že se zajistí peníze na pokrytí stabilizačních dohod, které ministerstvo nabízí už od roku 2011. Osobně příliš nevěřím v účinnost tohoto typu opatření, protože svoboda rozhodování je sama o sobě hodnotou, jejíž omezování brání přirozenému vývoji společnosti. Rostoucí nedostatek lékařů, zejména v menších nemocnicích, není primárně způsoben jejich malými příjmy, ale chaosem, který ve zdravotnictví panuje. Řešením nejsou umístěnky, vázací smlouvy a posílání peněz těm, kteří nejvíce křičí. Rozumím mladým doktorům, že se nehrnou pracovat do prostředí, kde vládne právo silnějšího, kde se nedodržují pravidla, kde je držitel razítka v pozici novodobého otrokáře. Jediným funkčním řešením je poměry ve zdravotnictví postupně kultivovat. Vzhledem k tomu, že snahy tohoto typu zatím žádnému politikovi vavříny nepřinesly, je to zřejmě utopie. Pokud by to někdo myslel vážně, mám pár tipů na začátek: zamyslet se nad kompatibilitou zákoníku práce a organizací práce v našich nemocnicích, změnit strukturu příjmu nemocničních lékařů, aby služby netvořily jeho podstatnou část, narovnat finanční toky ve zdravotnictví skutečným DRG a v ambulantní péči platit jen potřebnou péči, motivovat pacienty, aby zdravotní služby nečerpali nadbytečně… Až bude o příjmech lékařů rozhodovat kvalita a potřebnost péče, kterou poskytují svým pacientům, bude ve zdravotnictví dobře.



 

  • MUDr. Martin Engel,

 

předseda LOK‑SČL

Přestože záměry ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha ohledně rezidenčních míst ještě nejsou na stole, cítí LOK‑SČL vzhledem k závažnosti problematiky nutnost zareagovat.

Základní myšlenka, že ten, kdo platí, má právo něco požadovat, je sice legitimní, ale přesto se zlo může skrývat v maličkostech. Myslíme si, že peníze by měl dostat rezident, a nikoli zaměstnávající zdravotnické zařízení. Dále je důležité, jak budou kalkulovány náklady, které bude rezident platit. Věříme, že se bude jednat jen o přímé náklady na stáže, a nikoli na plat rezidenta, jak bylo často kalkulováno ve stabilizačních dohodách. Absolventi by měli mít možnost vybrat si i standardní místa bez závazků vůči České republice.

Za daleko systémovější považujeme možnost odpisu z daní u zaměstnanců za státem určené povinné postgraduální vzdělávání. Systém rezidentů totiž bude vytvářet pracovníky ekonomicky zadlužené, a tudíž lehce manipulovatelné, místo sebevědomých a ekonomicky nezávislých mladých lékařů. Snad toto není skutečným cílem!

Navíc formující se nadměrné a nereálné požadavky na náplň jednotlivých oborů povedou k dalšímu exodu mladých lékařů.



 

  • MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

 

ředitel Institutu zdravotně‑sociálních služeb, z. ú., bývalý europoslanec

Mobilita lékařů, podobně jako jiných zdravotnických i obecně kvalifikovaných pracovníků, je součástí současného světa a po pádu železné opony je logicky a zcela přirozeně i součástí světa našeho. Možnost cestovat, pracovat a usadit se v jiné zemi je nesporně výhodou, o kterou jsme usilovali.

Naši lékaři se v zahraničí uplatní, jsou dobří, a to je pozitivní. Až se vrátí, přinesou si řadu zkušeností, a tím prospějí českému zdravotnictví. Podle mé zkušenosti se my Češi rádi vracíme domů, častěji než jiní.

Bránit lékařům nebo jiným kvalifikovaným pracovníkům v možnosti pracovat v jiné zemi, poznat svět a nasbírat nové zkušenosti není dobrý nápad. Práce v zahraničí, podobně jako zahraniční studium, vždy byla a bude cennou součástí skutečně špičkové kvalifikace.

Nesouhlasím s tím, abychom mladým lékařům bránili získat zahraniční zkušenosti. Naopak, měli bychom je v tom podporovat. Současně je třeba zamýšlet se nad tím, proč odcházejí a co lze udělat pro to, aby se vraceli. Úmyslně se vyhnu úvaze o tom, zda u nás máme lékařů dostatek, či ne, přesněji pro jaký způsob poskytování péče tolik lékařů potřebujeme.

Hodně se říká, že lékaři odcházejí do zahraničí kvůli penězům. Peníze jsou určitě důležité, ale nejsou všechno. Sám jsem žil v zahraničí řadu let a je to tak, že máte sice nominálně větší příjem, ale i vaše náklady jsou výrazně vyšší. Když k tomu přičteme statut cizince, kterého se jen tak nezbavíte, fascinace výplatní páskou dost ochladne.

Podle mne je důležité postavení lékaře ve společnosti, možnost uplatnění se (která je svázána s dobou potřebnou pro získání specializované způsobilosti k samostatné práci), možnost profesního růstu, přesvědčení o tom, že moje práce je smysluplná, že jsem součástí efektivního a dobře zorganizovaného systému, který mou prací neplýtvá. Pokud se nám podaří přibližovat se k těmto ideálům, většina našich lékařů se bude vracet, bohatší o zkušenosti (a nějaký ten dolar k tomu…).



 

  • MUDr. Alena Dernerová,

 

senátorka

Personální situace v českém zdravotnictví je opravdu svízelná a její řešení panu ministrovi vskutku nezávidím.

Na rezidenční místa se musíme podívat z různých úhlů. Dá se říci, že pokud absolvent nastoupí do fakultní nemocnice či jiné velké nemocnice, kde jsou akreditovaná pracoviště vyššího typu, vzdělávání pak není takovým problémem, protože mladý lékař většinou zvládne splnit podmínky k atestaci v nemocnici svého zaměstnavatele.

Pokud však nastoupí v malé nemocnici, musí zpravidla povinně absolvovat několikaměsíční stáže na vyšším pracovišti, což zvyšuje náklady na jeho vzdělávání. Je otázka, jak jsou tyto stáže na vyšším pracovišti přínosné a zda si těmito stážemi nemocnice vyššího typu pouze nekompenzují nedostatek personálu na úkor malých nemocnic.

Úplně samostatnou kapitolou jsou praktičtí lékaři, kde by rezidentura mohla pomoci, ale záleží na výši podpory, protože s rezidenturou je spojena celá řada administrativních úkonů, které praktického lékaře ještě více zatíží.

Já osobně bych na rezidenční místo, které by bylo spojeno se závazkem setrvat na určitém pracovišti nebo místě, nešla, protože to považuji za určitou formu vazalství. Z ekonomického hlediska, kdy je nedostatek lékařů, nevidím důvod, proč bych se měla na několik let po atestaci někomu zavazovat, obzvláště když nevím, kde a za jakých to bude podmínek a co se může změnit v mém osobním a rodinném životě.

V některých případech je ale rezidenční místo cestou k vysněnému oboru ve fakultní nemocnici, a pak chápu kolegy, kteří rezidenturu podepíší.

Obecně si ale myslím, že na odchody mladých lékařů do zahraničí zvýšení dotací na rezidenční místa spojené se závazkem setrvat v regionu nebude mít velký vliv.

Řešení problémů českého zdravotnictví a odchodů lékařů vidím v nedohlednu. Jistě by ale mohl pomoci jednoznačně daný vzdělávací systém, který do současné doby není vypracován. I z těchto důvodů pak mladý lékař odchází do zahraničí, kde jsou jasná pravidla a podmínky vzdělávání a jiné finanční ohodnocení. Také by se ministerstvo mohlo zamyslet na tím, proč lidé (a nejen lékaři) utíkají z českých nemocnic. Zda by místo snahy donutit v nich lékaře pracovat se nemělo spíše pokoušet o zlepšení pracovních podmínek tak, aby lékaři a sestry byli pozitivně motivováni v nemocnicích zůstávat.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené