Hyperaktivní močový měchýř coby simia morborum?

Úvod

Syndrom hyperaktivního močového měchýře začíná být v posledních letech jednou z nejčastějších diagnóz v našich urologických a urogynekologických ambulancích. S názvem tohoto syndromu se však nesetkáváme nijak dlouhou dobu, a přesto je v současnosti název tohoto onemocnění skloňován snad ve všech médiích. Co to vlastně znamená „hyperaktivní močový měchýř“? Definice této „nemoci“ anebo spíše tohoto syndromu pochází až z přelomu tisíciletí, kdy ji uvedla Mezinárodní společnost pro kontinenci (International Continence Society – ICS) do praxe. Ne, že by se tento syndrom dříve nevyskytoval, ale neexistovalo jeho přesné vymezení a část postižených byla označována jako lidé trpící urgentní inkontinencí moči a část prostě unikala naší pozornosti. Aby bylo možné o někom říci, že trpí určitým syndromem, musí být jedinec nositelem souboru určitých (přesně definovaných) symptomů a z toho vychází i definice syndromu hyperaktivního močového měchýře. Postižený obvykle trpí třemi, někdy čtyřmi hlavními příznaky:

1. Urgence – klíčový příznak, který je definován jako imperativní nucení na močení, které nelze oddálit a kterému je třeba vyhovět.

2. Frekvence neboli polakisurie – zvýšená frekvence močení. Za normální frekvenci močení lze obecně považovat maximálně sedm až osm močení za den, močíme‑li vícekrát, jedná se o frekvenci zvýšenou.

3. Nykturie (noční močení) – jakékoli pravidelné noční vstávání na močení.

4. Urgentní inkontinence – nechtěný únik moči předcházený urgencí.

Abychom vynesli diagnózu syndromu hyperaktivního močového měchýře, musíme u pacienta objevit přítomnost urgence, která je obvykle doprovázena frekvencí a nykturií.

Přítomnost čtvrtého příznaku pak odlišuje tzv. vlhkou a suchou formu syndromu. Z uvedeného tudíž vyplývá, že i člověk, který netrpí nechtěným únikem moči, může být označen za osobu postiženou tímto syndromem se všemi negativními důsledky pro kvalitu života a právě tito tzv. „suší“ pacienti bývali v minulosti často opomíjeni a jejich obtíže bagatelizovány.

Kasuistika

Pětapadesátiletá pacientka byla odeslána k nám do urogynekologické poradny pro inkontinenci moči. V rodinné anamnéze nenacházíme žádné pozoruhodnosti; v osobní anamnéze pak jako významný shledáváme abúzus alkoholu, který pacientka již v současné době neguje. V subjektivních stížnostech pacientky dominuje významně zvýšená frekvence mikce (20–30krát/den), občas spojená s imperativním nucením a někdy i urgentním únikem moči, v noci je též buzena nucením na močení, a to až pětkrát. Dále si pacientka stěžuje na zvýšené pocení a únavnost, což přikládá zvýšenému pracovnímu tempu a horkému letnímu počasí. Pacientku klinicky vyšetřujeme a shledáváme chudý anatomický nález, vyjma obezity (BMI 35), bez významných odchylek. Po vyloučení infekce močových cest stanovujeme jako pracovní diagnózu syndrom hyperaktivního močového měchýře a pacientku začínáme léčit.

Vzhledem k aktuální nabídce klinické studie, využívající u pacientů se syndromem hyperaktivního močového měchýře relaxační β3‑agonistický vliv na detruzor močového měchýře, jsme pacientce tuto možnost spolu se základními režimovými opatřeními navrhli. Pacientka souhlasila a byla do studie zařazena, v rámci první návštěvy byl podle protokolu studie proveden rozsáhlý biochemický screening, EKG vyšetření, vyšetření moči apod. Výsledky pomocných vyšetření však přinesly zajímavé zjištění – kromě očekávaných stigmat abúzu alkoholu jsme nalezli výrazné zvýšení glykémie na lačno (15 mmol/l) a také výrazně nadnormální hodnotu glykovaného hemoglobinu (12 %). Pracovní diagnóza byla tímto zjištěním zásadně otřesena a diagnóza diabetes mellitus byla nasnadě.

Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 3/2009, strana 50

Zdroj: