Hyperaktivní močový měchýř – zloděj života

Definice této „nemoci“ anebo spíše syndromu pochází až z roku 2002, kdy ji uvedla Mezinárodní společnost pro kontinenci (International Continence Society – ICS) do praxe. Ne že by se tento syndrom dříve nevyskytoval, ale neexistovalo jeho přesné vymezení, kdy část postižených byla označována jako lidé trpící urgentní inkontinencí moči a část prostě unikala naší pozornosti.

Trpí jím i třicátníci

Proč vlastně hovoříme o syndromu, a ne o nemoci? Z lékařských knih víme, že nemoc je medicínsky přesně vymezená jednotka, zatímco syndrom je čistě jen souborem příznaků (symptomů). Aby bylo možné o někom říci, že trpí určitým syndromem, musí být jedinec nositelem souboru určitých (přesně definovaných) symptomů a z toho vychází i definice syndromu hyperaktivního močového měchýře. Postižený obvykle trpí třemi, někdy čtyřmi hlavními příznaky:

- Urgence – klíčový příznak, který je definován jako imperativní nucení na močení, jež nelze oddálit a jemuž je třeba vyhovět.

- Frekvence neboli polakisurie – zvýšená frekvence močení. Za normální frekvenci močení lze obecně považovat maximálně osm močení za den, močíme‑li vícekrát, jedná se o frekvenci zvýšenou.

- Nykturie (noční močení) – jakékoli pravidelné noční vstávání na močení.

- Urgentní inkontinence – nechtěný únik moči předcházený urgencí.

Abychom vyslovili diagnózu syndromu hyperaktivního močového měchýře, musíme u pacienta objevit přítomnost urgence, která je obvykle doprovázena frekvencí a nykturií. Přítomnost čtvrtého příznaku pak odlišuje tzv. vlhkou a suchou formu syndromu. Z uvedeného tudíž vyplývá, že i člověk, jenž netrpí nechtěným únikem moči, může být označen za osobu postiženou tímto syndromem se všemi negativními důsledky pro kvalitu života a právě tito tzv. suší pacienti bývali v minulosti často opomíjení a jejich obtíže bagatelizovány.

V úvodu jsme hyperaktivní močový měchýř částečně vymezili oproti urgentní inkontinenci moči. Myslím, že na tomto místě je nezbytné i zmínění pojmu stresová inkontinence moči, která představuje spolu s diskutovaným syndromem druhou významnou jednotku související s poruchami močení. Ženská stresová inkontinence moči představuje mimovolní únik moči v situacích zvýšeného nitrobřišního tlaku (např. při smíchu, kašli, zvedání těžkých břemen, poskočení, rychlém běhu, chůzi ze schodů …), tudíž stresová inkontinence moči znamená něco zcela jiného než hyperaktivní močový měchýř a tyto dva stavy nelze ani ztotožňovat, ani zaměňovat. Často se však setkáváme se smíšenou symptomatologií, tj. pacientka trpí příznaky obojího (hyperaktivního močového měchýře i stresové inkontinence moči).

Mimochodem, právě jsem zmínil „pacientku“ – ano, stresová inkontinence moči je doménou žen, zatímco syndrom hyperaktivního močového měchýře, ač byl v minulosti taktéž připisován téměř výhradně ženám, je prakticky rovnoměrně zastoupen u obou pohlaví. A když už boříme mýty, nesmíme opomenout, že hyperaktivní močový měchýř nejenže není pouze doménou žen, ale také není jen doménou starých lidí; lze potkat člověka postiženého tímto syndromem i ve třetí dekádě života. Nicméně, abychom byli upřímní, dodejme, že výskyt hyperaktivního močového měchýře se s věkem zvyšuje.

K právě uvedenému lze podotknout, že přece časté chození na toaletu a eventuálně nějaký nechtěný únik moči není „žádná hrozná nemoc“ a že se na ně neumírá. Proč mu tedy věnujeme takovou pozornost? Odpověď první zní: Syndromem hyperaktivního měchýře je někdy v průběhu svého života postiženo až 16 % populace Evropy a Severní Ameriky a to je velmi, velmi vysoké číslo – jen těžko budeme jmenovat dalších obdobně četná onemocnění.

Pro odpověď druhou si vypůjčím výrok Jeannette Brownové z Kalifornské univerzity: „Hyperaktivní močový měchýř vás nezabije, pouze vám ukradne život.“ Představte si, že chodíte na toaletu každých patnáct minut; že se vám každou chvíli z ničeho nic náhle začne chtít na malou stranu tak silně, že pokud do několika málo vteřin nenajdete toaletu, pomočíte se; že v noci nespíte bez přerušení více než hodinu, protože se pokaždé vzbudíte a rozespalí proletíte bytem, abyste se vymočili …

Za těchto podmínek je výrok beze zbytku naplněn – jste vlastně „sociálně mrtví“ a váš svět se zmenšuje na toaletu a její nejbližší okolí. Shrnuto, vliv syndromu hyperaktivního měchýře na kvalitu života (QOL) člověka je mnohem dalekosáhlejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Moderní studie zkoumající kvalitu života pacientů dokonce ukazují hyperaktivní močový měchýř v horším světle než mnohé choroby obecně považované za závažné.

Základem terapie jsou režimová opatření

Co a kdo může pacientce či pacientovi nabídnout? Než začneme odpovídat na tuto otázku, je potřeba se ještě jednou vrátit k tématu četnosti syndromu hyperaktivního měchýře – zmíněných 16 % populace odpovídá za nás, protože zcela jistě vylučuje léčbu všech postižených primárně v ordinacích specialistů.

Zmíněním možné „sekundarity“ příznaků hyperaktivního močového měchýře se dostáváme k otázce diagnostiky. Diagnóza z podstaty onemocnění vychází z anamnézy, a tudíž je relativně rychlá a snadná. Nicméně právě snadný soud nad pacientčinými či pacientovými stesky může být i svízelný. Než zúžíme svůj úhel pozorování jen na urogenitální trakt, není od věci podívat se na pacienta jako na celého člověka. Z hlediska vnitřního lékařství a četnosti je potřebné neopomenout při úvahách nad člověkem trpícím symptomatologií hyperaktivního měchýře zejména možnost úplavice cukrové a městnavého srdečního selhání (nykturie!).

Jistě ani celá řada neurologických onemocnění – volní polyurie, užívání farmak a jiných močopudných látek (nejen diuretik, ale i kávy, silného čaje a alkoholu) – by neměla uniknout pozornosti; z nečetných možností pak lze zmínit např. úplavici žíznivou, tj. diabetes insipidus. Zaměříme‑li se postupně úžeji na urogenitální trakt, je i zde dlouhá řada stavů zahrnující záněty, neoplazie, různé subvezikální obstrukce, konkrementy, cizí tělesa, vývojové poruchy etc., jež mohou syndrom hyperaktivního močového měchýře velmi dobře maskovat. Tyto stavy si zaslouží, aby byly diagnostikovány a podle možností primárně řešeny – na tomto místě se nabízí velmi dobrá paralela s primární versus sekundární arteriální hypertenzí.

Z výše uvedeného vyplývá význam v současnosti platného doporučení většiny našich i zahraničních odborných společností, jež v souvislosti se syndromem hyperaktivního měchýře platí. Jde o to, že pracovní diagnózu syndromu hyperaktivního měchýře jistě může (při nesuspekci na jinou patologii) stanovit lékař prvního kontaktu. Zároveň může zahájit i léčbu, avšak neúspěšnost obvykle úspěšných terapeutických postupů v období několika málo týdnů až měsíců musíme považovat za jednoznačný impuls ke zvýšení diagnostického úsilí, eventuálně k odeslání pacienta do ambulance specialisty. V případě mužského pacienta půjde jistě o urologa a v případě pacientky se může jednat kromě urologa také o pracoviště urogynekologické.

A v čem současná léčba syndromu hyperaktivního močového měchýře spočívá? Základem jsou režimová opatření. První věcí, jíž pacienta naučíme, je úprava životního rytmu spočívající v poučení, kdy a kolik tekutin má pít. Chybou například je nepít celé dopoledne – jak bývá běžné třeba v učitelských povoláních – a pak zahánět žízeň odpoledne a večer. Důležité je rozdělit přísun tekutin do pravidelných dávek v průběhu celého dne. Dále je vhodné vyvarovat se nadměrné konzumace močopudných látek, např. alkoholu, silné kávy a čaje; rovněž citrusové džusy a oxidem uhličitým sycené limonády jsou pro močový měchýř dráždivé. Ideální tekutinou je pro člověka čistá voda, eventuálně ochucená – např. ve formě šťávy či slabého čaje.

Současně s úpravou denního režimu nasazujeme vhodné léky, které relaxují detruzor (sval ve stěně močového měchýře). Základní lékovou skupinu v této indikaci jednoznačně představují anticholinergika. V současné době již máme k dispozici i moderní preparáty se selektivním účinkem na močový měchýř, což výrazně snižuje výskyt nežádoucích účinků. Zatím ve fázi klinického zkoušení je nová slibná léková skupina představovaná beta‑3 agonisty. Další doplňkovou možnost u žen představuje nasazení lokální hormonální terapie. Chirurgická léčba rozhodně nepatří do základního armamentária – je vyhrazena jen pro zcela zvláštní a komplikované stavy, kam patří augmentace močového měchýře a moderně i aplikace botulotoxinu do stěny močového měchýře.

Zdroj: Medical Tribune