Infekce MRSA v porodnictví a gynekologii
Přestože téměř všichni lékaři znají pojem MRSA (meticilin‑rezistentní Staphylococus aureus) a lékaři i pacienti jsou si vědomi jeho zhoubného průběhu,1–3 máme se o této infekci stále co učit a potřebujeme praktické rady, které nám mohou pomoci tuto narůstající hrozbu odvrátit. V lednu 2008 popsala práce věnovaná rezistenci vůči antimikrobiálním látkám, kterou vydala Infectious Diseases Society of America, infekci MRSA jako globální pandemii.4 Podle údajů Centers for Disease Control and Prevention (CDC) došlo v posledních pěti letech v USA k významnému nárůstu výskytu invazivní infekce MRSA s odhadovaným počtem 94 360 případů a 18 650 úmrtí v souvislosti s MRSA.5 Podíváme‑li se na tato čísla z jiné perspektivy, zjistíme, že v roce 2005 bylo více odhadovaných případů úmrtí způsobených MRSA než HIV‑ AIDS.
Nepřekvapí tedy, že CDC označila invazivní infekci MRSA za významný zdravotnický problém, který (alespoň v roce 2005) z velké části souvisel s poskytnutou zdravotní péčí.
Infekce MRSA znamená pro každého lékaře nejméně dvě zásadní otázky:
1) Jak mohu předejít šíření MRSA v rámci své praxe?
2) Jak jednotlivého pacienta ochráním před infekcí MRSA?
Komentář
Autor: MUDr. Lukáš Pondělíček
V roce 1929 Alexander Flemming objevil penicilin, který zavedením ve 40. letech minulého století do praxe znamenal převrat v léčbě mnoha bakteriálních infekcí, mj. pro jeho vysokou účinnost na gram‑pozitivní bakterie, mezi něž patří též Staphylococcus aureus. Objevem penicilinu se zdál být problém stafylokokových infekcí téměř vyřešen. Stafylokoky však slouží jako klasický příklad nepříznivého vývoje rezistence v historii moderní antimikrobiální léčby. Záhy, zhruba dva roky po zavedení do praxe, byl izolován kmen Staphylococcus aureus rezistentní na penicilin produkující β‑laktamázu (penicilinázu). Zprvu šlo o ojedinělý záchyt, v dnešní době se podíl kmenů Staphylococcus aureus produkujících β‑laktamázu pohybuje kolem 90 %. Rychlé šíření stafylokokových kmenů rezistentních na penicilin vedlo začátkem 60. let k vývoji semisyntetických penicilinů rezistentních vůči působení β‑laktamázy. Meticilin, v našich podmínkách dobře známý oxacilin a další z této skupiny, se řadí k relativně úzkospektrým lékům se selektivním působením na stafylokoky a částečně na streptokoky. Jejich stabilita vůči stafylokokové penicilináze je značná, není však absolutní. Brzy se ukázalo, že problém rezistentních stafylokoků není zdaleka vyřešen. Již v 60. letech (poprvé v Anglii v roce 1961) byl v řadě zemí popsán sporadický výskyt kmenů Staphylococcus aureus rezistentních na oxacilin (meticilin) (MRSA). Výskyt kmenů Staphylococcus aureus rezistentních na oxacilin se významně liší v různých oblastech světa – je nízký (přibližně 5%) ve Skandinávii, Holandsku, Velké Británii, vysoký v USA, Japonsku a jižní Evropě. Data hlášená z České republiky udávají za poslední tři roky výskyt necelých 13 %.
Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 1/2009, strana 17
Zdroj: