Infektologie by měla být prestižním oborem
Mohlo by se zdát, že infektologie je oborem, kterému rozumí každý. Alespoň každý – a tím nejsou myšleni jen lékaři, ale i mnozí laici – přesně ví, co pro nás SARS‑CoV‑2 představuje a co se má dělat. Skutečnost, že tomu tak není, potvrzuje současná situace. V rozhovoru MUDr. Milan Trojánek, Ph.D., vedoucí Katedry infekčního lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), říká, že infektologie by měla nabízet kvalifikované konzultační služby tak, jak je to běžné například v USA, Velké Británii či Německu, kde si infektologů velice váží a cení.
- Jak hodnotíte současný průběh epidemie COVID‑19 v ČR?
Počet případů v současnosti narůstá, zatím se může zdát, že onemocnění neprobíhá komplikovaně. Lze však očekávat, že počty pacientů, kteří budou vyžadovat hospitalizaci, nebo dokonce intenzivní péči, budou přibývat s určitým zpožděním. Epidemiologická situace není dobrá, počty infikovaných vysoce převyšují jarní statistiky. Otázkou je, co pro zlepšení můžeme udělat. Ta nejjednodušší opatření spočívají v nošení roušek, v dodržování rozestupů a pečlivé hygieně rukou. Pokud by došlo k dramatickému nárůstu infikovaných, hospitalizovaných a pacientů vyžadujících intenzivní péči, pak by vláda musela přikročit k restriktivnějším opatřením, například k omezení počtu účastníků na akcích a podobně.
- K epidemii COVID‑19 se vyjadřují všichni, koho média osloví. Jak to vy jako infektolog vnímáte?
Mně osobně velmi vadí, že mnozí lékaři považují COVID‑19 za lehké respirační onemocnění. Takové zjednodušení je velmi zavádějící. Víme, že dopad tohoto onemocnění na zdravotní systémy byl obrovský, daleko větší než dopad sezónní chřipky, a dokonce větší než dopad pandemické chřipky H1N1 v roce 2009. Měřítkem závažnosti je například celková míra úmrtnosti v populaci. V zemích, kde zjara nebyla tak přísná opatření jako u nás, významně narostla celková úmrtnost. Recentně zveřejněné statistické údaje, které hodnotily míru celkové úmrtnosti v letech 2015 až 2019 v porovnání s rokem 2020 po jednotlivých týdnech, hovoří velmi jasně: ve Španělsku na počátku dubna 2020 byla míra úmrtnosti o 154 procent vyšší než v předchozích letech, ve Spojeném království dosáhla 113 procent a v Itálii o 90 procent míry předcházejících let (interaktivní mapa na https://ourworldindata.org/excess‑mortality‑covid).
- Nejsou podceňována další než přímo infekční rizika infekce SARS‑CoV‑2?
Dalším velkým rizikem, které se obecně i odbornou veřejností podceňuje, jsou možné dlouhodobé důsledky infekce. Zatím ještě přesně nevíme, jak závažné změny může SARS‑CoV‑2 v plicním parenchymu vyvolat, známe imunopatologické reakce – například multisystémový zánětlivý syndrom u dětí či Guillainův‑Barréův syndrom. V poslední době se hovoří i o tom, že muže dojít k poškození endotelu cév, což zvyšuje riziko trombóz. Viděli jsme případy plicní embolie i iktu. V akutní fázi onemocnění může dojít u určitého procenta infikovaných k rozvoji myokarditidy i perikarditidy, a to bez ohledu na to, zda se jedná o symptomatický, nebo o asymptomatický průběh. Výskyt těchto komplikací je podle zahraničních informací vyšší než u chřipky. Toto onemocnění by mělo mít náš respekt. Dokonce i u pacientů s bezpříznakovým průběhem byly prokázány zánětlivé změny v plicích. Bezpříznakový jedinec kolem sebe rovněž šíří infekci stejně jako pacient se symptomatickým onemocněním.
- Jak nahlížíte na komentáře lékařů – neinfektologů?
Rád bych apeloval na odborné autority, které nám někdy prokazují medvědí službu, když se veřejně vyjadřují k nemoci, která nespadá do jejich odbornosti. Tím přispívají k zmatení veřejnosti, podobně jako některá politická prohlášení, a lidé se pak v problematice onemocnění COVID‑19 neorientují a nevědí, jak reagovat a jaká pravidla dodržovat. Na COVID‑19 nelze nahlížet jako na banální respirační infekci, přestože u velké většiny pacientů probíhá bezpříznakově nebo jako běžné onemocnění horních dýchacích cest.
- Jak dlouho po infekci přetrvává imunita?
Zatím nemáme data, jak dlouho v organismu po prodělaném onemocnění přetrvávají protilátky. Můžeme citovat studii ze Seattlu, která prokázala, že protilátky jsou jistým korelátem ochrany proti COVID‑19. Ve studii zjišťovali přítomnost protilátek u rybářů na lodích a ti, kteří měli protilátky, ani po kontaktu s infikovaným neonemocněli. Spekuluje se o tom, že při bezpříznakovém průběhu však nemusí být protekce dostatečná a déle trvající.
- V poslední době se hovoří o dalších metodách testování, například ze slin. Budou tyto testy spolehlivé?
Co se týče testování, raději bych zůstal u standardních molekulárněbiologických technik, jakými je v současnosti PCR. K alternativním testům jsem skeptický. Určitě by prospělo, kdyby se do praxe uvedly molekulárněbiologické testy, které poskytují rychlejší výsledek. Při přijímání k hospitalizaci by rychlá diagnostika usnadnila rozhodování zdravotnických pracovníků, kam pacienta uložit. Pro infektology je zásadní přímý průkaz viru. Vyšetřování protilátek může dát zpětnou informaci, jaký je stav v populaci. Pokud SARS‑CoV‑2 nepronikne přes sliznici, specifické protilátky se ani nemusejí vytvořit.
- Obor veřejného zdravotnictví byl po mnoho let takřka „zakázanou“ specializací. Jaké důsledky to v současnosti má pro českou populaci?
Jak epidemie COVID‑19, tak předchozí epidemie spalniček nebo hepatitidy A prokázaly, jak důležitá a zcela zásadní pro celý systém zdravotní péče je problematika veřejného zdravotnictví, hygieny a epidemiologie. To je oblast, do které se za posledních 30 let příliš neinvestovalo. Nebyla podpořena tak, aby byla zajímavá pro mladé lékaře. Přitom pro kvalitní analýzy a následná racionální doporučení k ochraně populace je zcela zásadní. V Česku bohužel jde jednoznačně o podceněný a podfinancovaný obor, který by si zasloužil významnou investici především do lidských zdrojů. Přitom této problematice se u nás věnuje řada velmi kvalitních odborníků, bez nichž bychom si nedokázali naši každodenní práci představit.
- Na tuto problematiku úzce navazuje pozice infektologie v českém zdravotnictví. Co byste k tomu mohl říci?
V posledních letech se ukazuje, že infektologie není přežitým, „mrtvým“ oborem. Naopak jeho význam stále narůstá a má zdravotnictví co nabídnout. Problémem je, že jsme mnohými kolegy vnímáni jako obor, která má pouze izolační funkci, který má zabránit rozšíření infekčních nemocí ve zdravotnickém zařízení či v populaci. Avšak světovým trendem je spíše využít znalostí a zkušeností infektologa, aby pomohl vyřešit komplikované stavy, které mohou být s infekčním procesem spojené, například horečka nebo zánět nejasné etiologie, infekční komplikace u imunodeficientních pacientů, obtížně léčitelné infekce, nozokomiální nákazy, importované infekce apod. Infektolog se opravdu nevěnuje jen průjmovým onemocněním a infekčním exantémům, jak jsme někdy kolegy vnímáni.
- Co navrhujete ke zlepšení pozice infektologie?
Naše pojetí usiluje o to, aby infektologie byla vnímána nejen jako izolační obor s lůžkovou kapacitou, ale i jako významný konziliární obor. Kromě dostatečné a nepodkročitelné kapacity infekčních lůžkových oddělení by ve všech zdravotnických zařízeních o určitém počtu lůžek měl být přítomen i infektolog, který by poskytoval konziliární služby všem dalším kolegům. Významným bodem je také rozvoj ambulantní sféry v infektologii, přičemž víme, že počet našich konzultací má jednoznačně narůstající trend, ať už se týkají běžných komunitních infekcí, jejich racionální diagnostiky a léčby, správné interpretace sérologických vyšetření (např. u lymeské borreliózy, toxoplazmózy…), zánětlivých stavů nejasné etiologie, uzlinového syndromu, ale i specializovaných oblastí, jako je očkování, cestovní medicína, HIV apod. Zásadní je proto především zlepšit spolupráci s kolegy z jiných oborů, rozšířit konziliární a ambulantní činnost. Pro zajištění konkurenceschopnosti našeho oboru je ale nezbytné věnovat se možnostem celoživotního vzdělávání a rozšiřovat je.
- Je v ČR dostatečná lůžková kapacita infekčních lůžek?
Bohužel problém může být zejména v některých regionech, kde byla lůžková oddělení v minulosti zrušena. Proto je nutné zachovat, eventuálně rozšířit síť páteřních infekčních oddělení a stanovit nepodkročitelný počet akutních infektologických lůžek. Především však chybí koncept konziliární infektologické služby v nemocnicích, kde infekční oddělení není. Pokud nemáme dostatečnou síť infekčních intenzivních lůžek, měli bychom navázat užší spolupráci s intenzivisty. Intenzivisté jsou velmi šikovní a vzdělaní a management běžných infekcí je pro ně rutinní záležitostí, avšak infektolog může být nápomocen ve specifických případech, například u pacienta s importovanou nákazou nebo při diagnostice nejasných zánětlivých stavů apod.
- Jak byste charakterizoval moderní pojetí oboru infektologie?
Infektologie je velice široký obor, který není omezen věkem pacienta, infekce postihují novorozence stejně jako geriatrické pacienty. Nesoustředíme se jen na jeden orgán, ale diagnostikujeme a léčíme infekci jak jednotlivých systémů, tak celého organismu. Dalším velkým tématem je terapie jedinců se závažnou poruchou imunity, a to jak získanou, například u HIV nebo u pacientů na imunosupresivní léčbě, tak vrozenou – primární imunodeficience, nebo léčba chronických infekčních onemocnění, jako jsou chronické hepatitidy. Zatím není příliš využívána schopnost infektologů v konziliární pomoci s antibiotickým stewardshipem či s racionální indikací vyšetření či s terapií a se zhodnocením paraklinických nálezů, jako je například sérologie. Přitom diagnostika infekčních procesů nespočívá jen ve sledování „titru“ protilátek. K hodnocení sérologických výsledků je zapotřebí mít větší zkušenosti a širší náhled na infekční onemocnění.
- Co váš obor v současnosti nejvíce postrádá?
Chybí dostatečná motivace pro nové zájemce o obor. Pro absolventy není atraktivní perspektiva nemocničního infektologa po celou profesní kariéru bez jakékoli možnosti změny. Chybí ucelený koncept oboru, který by zahrnoval i konziliární služby v nemocnicích s určitým počtem lůžek, jež však nemají infekční oddělení. Stejně tak chybí podpora ambulantní infektologické sítě mimo nemocniční zařízení. Nejde jen o finanční podporu, ale vyhlídka na pozici samostatně pracujícího infektologa by byla motivací i pro potenciální uchazeče o náš obor.
- Není pohled vašich kolegů z jiných oborů na infektologii poněkud zastaralý?
To jistě nelze paušalizovat a vždy bude záviset na jejich zkušenostech s námi infektology. Ale myslím si, že pohled na náš obor je nutné změnit. Hlavním posláním infektologie již není pouze zajistit izolaci pacienta a ochránit obyvatelstvo před šířením infekcí, ale jde o integrální součást zdravotní péče, která má mít všechny složky jako jiné obory. Takto pojímaný obor patří v zahraničí k těm nejprestižnějším, mimochodem velmi dobře placeným. Infektolog musí mít rozsáhlé znalosti a musí je umět integrovat a spolupracovat s celou řadou dalších odborností. Je například prokázáno, že infektologické konzilium u pacientů se stafylokokovou bakteriémií významně zlepšuje klinické výsledky, snižuje smrtnost a zvyšuje šance pacienta na přežití.
- Máte tedy dojem, že infektologie je v Česku podceňovaným oborem?
To asi nelze říci takto jednoznačně. Domnívám se však, že v zahraničí se jedná jistě o prestižnější obor, který klade značné nároky na vzdělávání infektologů. Jistěže musí jít o nezávislé celoživotní vzdělávání bez propojení s farmaceutickým průmyslem. Vzdělávání by mělo zajišťovat co nejvíce institucí, které si vzájemně mohou konkurovat, což by mělo logicky vést i ke zvýšení kvality nabízených vzdělávacích akcí. Například v celoživotním vzdělávání je jistě prostor jak pro akce ČLK, tak pro lékařské fakulty či IPVZ.
- Máme kde vzít vzor pro fungování mezioborové spolupráce?
První vlaštovky samostatně pracujících infektologů – konziliářů se již v Česku vyskytují. Jejich potřeba vzrostla s výskytem onemocnění COVID‑19. Již máme kolegy, kteří si přivezli zkušenosti ze svého působení v zahraničí a nyní fungují jako konziliáři pro nemocnici, v níž pracují. Funguje to například v pražské Nemocnici Na Homolce. Primář infektologického oddělení v Českých Budějovicích má za sebou dlouhý pobyt v Liverpoolu a na svém současném pracovišti implementoval mnoho postupů, které se v Liverpoolu osvědčily. Avšak už jeho předchůdce úspěšně navázal mezioborovou spolupráci s dalšími odděleními. Naopak my se společně s ostatními kolegy z Bulovky inspirujeme na kursech na Harvardově univerzitě v Bostonu.
- Co by spadalo do náplně ambulantního infektologa?
V ambulantní sféře konzultujeme denně případy běžných komunitních infekcí, ale i pacienty s nejasnými horečnatými či zánětlivými stavy, exantémy, uzlinovými syndromy, importovanými nákazami nebo infekčními onemocněními u rizikových pacientů. Velké téma infekčního lékařství představuje lymeská borrelióza a její správná diagnostika a léčba. Zajímavá je i možnost ambulantního podávání intravenózních antibiotik v indikovaných případech, což by snížilo i tlak na lůžkovou kapacitu. Dlouhodobý pobyt v nemocnici je jednak ekonomicky náročný, jednak je zatížen rizikem nozokomiálních infekcí. V ambulantní sféře se toho děje dost a jsem přesvědčen, že by ambulance neměly být pouze v nemocnicích.
- Jaká je vaše vize budoucnosti infektologie?
Potřebujeme zvýšit prestiž našeho oboru, etablovat pozici samostatně pracujícího infektologa a vysvětlit jak kolegům, tak široké veřejnosti, že infektologie má a bude mít pro zdraví populace klíčový význam. To je ale projekt na mnoho a mnoho let, ale doufám, že se nám podaří infekční lékařství vrátit mezi „velké“ obory.
Zdroj: MT