Injekce

Nu, kdysi jsem ve sklenici vyloupaných narazil na olivu s peckou. Odnesla to jedna moje horní stolička. Od té doby chřadla a před nějakými třemi lety mi „umřela“. Od té doby na ni moje paní zubařka měla žízeň. Až jsem si občas připadal jako jistý slavný režisér. Tenorista Plácido Domingo pokaždé, když potkal Franca Zeffirelliho, naléhavě opakoval: „Franco, na co čekáme? Jsem připraven. Můj čas běží!“

Až jednou Zeffirelli konečně řekl: „I já jsem připraven. Jdeme na to!“

Ze spolupráce Pana režiséra s Panem pěvcem povstala před dvaceti lety úchvatná filmová podoba Verdiho opery Otello.

Výsledkem spolupráce paní zubařky a mě coby pacienta je – kromě díry v dásni – i toto literární zastaveníčko.

„Paní doktorko,“ prohlásil jsem slavnostně po jejím obligátním dotazu, „jelikož se pomalu ocitám na prahu kmetského věku a ten malý rošťák se mi viklá čím dál víc, budete trhat můj první zub!“

Opravdu první! Nepamatuji si, že by mi kdy zuby trhal opravdový zubař. Mlíčňáky, vzpomínám matně, mi buď vypadaly samy, nebo jsem si je vyviklal jazykem a vyndal dvěma prsty sám. V nejhorším případě mi je vytrhla babička. Tato rázovitá žena z Pošumaví – zase od své babičky – pochytila docela šikovný grif: Dosluhující zoubek omotala nití, tu přivázala ke klice otevřených dveří. Pak mě pevně vzala za čelo a dolní čelist, přitiskla zády k sobě a kopla do dveří.

Každopádně coby tvor znající trhání zubů toliko z vyprávění, byl jsem na oficiální proceduru docela zvědav.

„Napřed dáme injekci.“

„Injekci?“

„Na umrtvení přece. Aby vás to nebolelo, víte?“

„Já nechci žádnou injekci.“

„Prosím?“

„Budeme trhat bez injekce.“

Moje zubařka je vcelku milá osoba ve středním stadiu rezignovanosti. Když nebylo po jejím, vždycky si jenom povzdechla.

„Nic nemusíte připlácet, máte to zadarmo.“

„Ne kvůli tomu. Na takovouhle banalitu přece není třeba umrtvení.“

„Ale každý ho chce!“

„Neříkejte, že se ho ptáte! Každopádně, zub se viklá, je mrtvý, to přece musí každý vydržet...“

Zvýšila hlas. „Tak tohle nechte na mně!“

„Paní doktorko, vážně, proč umrtvovat něco, co klidně vydržím? Trocha bolesti mě přece nezabije... Co bychom pak dělali, kdyby šlo o něco opravdu velkého?“

Zkusila to jinak.

„Vždyť vy se té injekce docela obyčejně bojíte!“

Naivitě jejího pokusu jsem se jenom zasmál.

Musím připomenout, že při běžné zubní údržbě včetně vrtání nikdy nevyvádím a nepříjemnosti s tím spojené snáším dobře. Dokonce jsem byl opakovaně chválen „za statečnost“.

Jenže na to teď zubařka zapomněla. Zdála se být už opravdu rozčilená. „Tak aby bylo jasno, já tady nebudu provádět žádný experimenty a bát se, že se mi tu složíte. Buď s injekcí, nebo vůbec!“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tak tam ten zub ještě pár let zůstane.“

Chvíli mlčky funěla.

„Víte co, uděláme kompromis. Dám vám jenom čtvrtinku obvyklé dávky. Ne kvůli vám, ale kvůli svému čistému svědomí.“

Už jsem se s ní nechtěl dohadovat, tak jsem souhlasil.

Zub byl venku na to tata. Zubařka, čekajíc zřejmě silnější odpor, zabrala tak silně, že mi švunkem z uvolnění málem roztrhla pusu.

Raději jsem to nekomentoval. Zato jsem podle míry necitlivosti usoudil, že jsem nedostal slíbenou „jenom čtvrtinku“.

Když jsem se nadechoval k protestu, umlčelo mě rezolutní: „Teď chvíli nemluvit!“ Byl v tom zákazu náznak triumfu?

Celé dopoledne jsem pak měl dřevěnou hubu.

Při další návštěvě před pár dny jsem se jí už zeptat směl. Ani jsem jí to nemusel připomínat; obtížné pacienty si doktoři pamatují podobně jako herci role.

„Nedělala jsem to pro sebe, ale pro vás!“ prohlásila, evidentně se svým podvůdkem spokojená.

V každém případě – byl to parádní molárek, pravidelný, se čtyřmi kořínky. Doma jsem ho očistil od zbytků masa a uložil na psací stůl hned vedle těžítka. Po dopsání tohoto textu jsem ho vyhodil.

Zdroj: