Inzerát roku? „Hledáme doktora – do party“
Jde o modulativní myšlení – lidé jsou zaměnitelné moduly, schematizované totožnosti s nevýznamnou individuální modulací. Tomu do značné míry odpovídá i letité úsilí o jednotný ideový profil absolventů fakult – kolektivistická výchova prefabrikátů: uši různé (velké, malé,...), ale za nimi kvalitativně stejná náplň. V případě lékařských fakult jde o doktora jako vědeckého technokrata, krotitele chorob a paternalistického lídra pacientů i nelékařských zdravotníků. V posledním punktu stále trvá vertikální polarita lékařů jako šéfů a „nižších zdravotnických pracovníků“, mezi něž se jaksi automaticky počítají i magistři ošetřovatelství, fyzioterapie, psychoterapie... Všichni jsou podřízeni bílému mágovi.
Tím je však zaděláno na kritický problém ve stárnoucí populaci chronických chorob: Podpora lidí s chronickým zdravotním postižením, dlouhodobým stonáním, disabilitou včetně pokročilé geriatrické křehkosti i lidí umírajících je z povahy věci zdravotně sociální, týmová, a nikoli dominantně lékařská. To relativizuje roli lékařského lídra produkujícího mnohdy především fonendoskopové vizity, narůstající výčet chorob, polypragmazii a komplikace samoúčelných vyšetření.
„Dlouhodobá péče“ včetně její lůžkové části není „interna 2“ (jak se do 70. let označovaly dnešní LDN) a lékařská věda není garantem její kvality, což nijak nezpochybňuje zdravotní potřeby jejích pacientů/klientů včetně potřeby účinných lékařských intervencí. Tento scénář však české zdravotnictví neumí, možná nezná, a představitelé akademické medicíny lékařských fakult jej nechápou a pochopit odmítají. O další a další promoční ročníky se tak prodlužuje produkování „vědeckých lídrů“ nechápajících týmovou „dlouhodobou péči“ ani svou roli v ní a v důsledku naučených postojů pro ni nepoužitelných.
Lékaři si vesměs neumějí představit, že by mohli být klinicky koordinováni nelékařem, že by byli interními konzultanty v ošetřovatelském či rehabilitačním týmu podobně jako třeba internisté na chirurgii. Buď primární zodpovědnost a velení, nebo nic. Opakovaně jsem při pokusech o změnu slyšel, „přece nebudu poslouchat sestru“, „jako doktor musím mít jiné postavení v týmu než nějaká sestra“, „odtud odcházím, tady rozhodují sestry“, ale také: „s doktory nelze spolupracovat, doktoři nechápou, co ti lidé potřebují, už zase nám doktor rozbil tým, nemůžeme do našeho týmu sehnat doktora“. Stesky na neschopnost a neochotu mnoha lékařů spolupracovat v týmu a chápat potřeby „chroniků“ jsou závažné.
Snahu o změnu by mohl výstižně charakterizovat inzerát ve znění: „Hledáme doktora – do party! Ošetřovatelský tým“. Současnému pojetí a chápání by naopak nejvíce odpovídaly inzeráty typu, „hledáme velitelku (primářku) – s mateřskými sklony! LDN“.
Neboť za kvalifikaci pro lékaře v tzv. následné péči se dnes běžně nepovažují profesní příprava a profesní zdatnost v multioborovém intervenování specifických klientů ani ve specifické dělbě kompetencí multioborového týmu, nýbrž neprofesní osobní vlastnosti a city včetně mateřského protekcionismu či lásky k churavým, neduživým a umírajícím.
Řekl bych, že něco je úplně špatně. A pokud se „to“ nezmění, budou se rozpadat v dlouhodobé péči tu rovnou pacienti, tu nejprve ošetřovatelské týmy a potom pacienti – pod vědeckým dohledem lékařských lídrů. Nebo budou pacienti diskriminačně vyloučeni do odtržené sociální péče s hrubě okleštěnými zdravotnickými službami, zvláště těmi lékařskými.
I z těchto důvodů by se měl „ideový profil“ absolventů lékařských fakult diverzifikovat. Měli by být vychováváni pro více lékařských rolí a pojetí lékařské profese, aby cílevědomě nebyli „doktor jako doktor“, kus za kus, aby byli schopni modulovat svou roli, být jak hegemonem dění, tak sekundantem stonání či umírání, aby byli vedeni jak k umění rozhodovat a řídit, tak k umění spolupracovat a doplňovat. Tak to ostatně odpovídá přirozené různosti založení a preferencí jak studentů, tak jejich budoucích pacientů.
Zdroj: