Jak brusinky dobývají svět
Nejen u nás, ale i jinde, například také na americkém edukačním serveru Medscape, se v červenci roku 2008 brusinkové přípravky vyšplhaly ve frekvenci dotazů amerických lékařů, zejména praktických, na pěkné čtvrté místo.
Diskutovalo se zde o dvou odlišných příkladech. Jedním byla 23letá pečlivá, čistotná žena s jediným sexuálním partnerem v posledním roce, která čtyřikrát za rok onemocněla koliformní uroinfekcí. Opakovaně užívala antiobiotika, obávala se komplikací a rezistence na léčbu. Chtěla od svého lékaře vědět, zda by neměla užívat pravidelně brusinky nebo brusinkový džus. Druhým příkladem je 65letý pacient v domácí ošetřovatelské péči s incipientní demencí a hraniční glykémií. Měl opakovaně zaveden močový katetr a trpěl recidivujícími uroinfekcemi. Ošetřovatelský personál navrhoval doplnit jeho dietu o brusinkový džus.
S brusinkami byly skutečně provedeny testy in vitro, které ukazují na možnost tzv. proanthocyanadinu blokovat adhezi bakterií na stěnu močových cest. Podle nedávné analýzy deseti studií s brusinkovým džusem nebo tabletami v Cochranově databázi mají tyto látky určitý potenciál snižovat výskyt močových infekcí u jinak zdravých žen s rekurentní infekcí močových cest. Indikace brusinek u mužů a starších žen a u řady dalších skupin nemocných zejména s chronickými onemocněními se ale neukázala jako opodstatněná. Neexistují porovnávací studie s profylaktickým podáváním antibiotik, které brusinkové produkty tedy nemohou nahradit. Tento potravinový doplněk má navíc nejasně definované dávkování, má také riziko nežádoucích účinků, mimo jiné např. interakce s antikoagulancii a vyvolání urolitiázy. Další nedávno publikovaná metaanalýza uvádí, že by tyto produkty neměly být používány jako alternativa k podávání antibiotik. Často uváděné další pozitivní účinky, např. na Helicobacter pylori či na hygienu dutiny ústní, nemají žádný vědecky prokazatelný podklad. Podle některých urologů brusinkové produkty dokonce močové cesty nevhodně dráždí.
Server Medscape tedy shrnuje: pacientka z první kasuistiky by mohla v rozumné dávce zkusit brusinkový džus, vždy by však měla být současně léčena antibiotiky podle zjištěné citlivosti patologického agens. Druhému pacientovi přípravek nelze doporučit.
Uvedené příklady ukazují, jak zásadně se liší cesta potravinových doplňků či alternativní medicíny do praxe od opravdu účinných léků. Typicky jsou přeceňovány výsledky laboratorních pokusů a výsledky malých studií se zdravými dobrovolníky nebo jen u určitého typu pacientů jsou nesprávně extrapolovány na širší populaci.
Opravdu kuriózní je nedávná diskuse kolem skořice. Tu v léčbě diabetu nedávno doporučoval časopis Edukapharm. Mgr. Kotlářová zde mimo jiné uvedla, že čeští vědci objevili mechanismus inzulinotropního účinku tzv. hydroxymethylchalkonu, obsaženého ve skořici, a tím zdůvodňuje profit podávání skořice diabetikům. V prestižních odborných časopisech s impact faktorem existuje o inzulinotropním efektu této látky jediný článek amerických autorů z roku 2001. Další osud tohoto zjištění je typickým příkladem zkratového a nevědeckého myšlení, které potravinové doplňky doprovází.
Představme si, že by byla tato látka, obsažená ve skořici, opravdu lékem, který by dokázal účinně pomoci v léčbě diabetu. Pak by po laboratorní fázi následoval seriózní výzkum a provedení klinických studií. Lék by se vzhledem k tomuto nezbytnému procesu objevil v klinické praxi až za několik let. Pochopitelně by celý proces byl podroben velmi přísným kontrolám a zkoumání organizací, které dbají na bezpečnost a účinnost léků – tedy např. FDA, EMEA či u nás SÚKL. U potravinových doplňků je však tato zdlouhavá, avšak nezbytná fáze podobně jako v alternativní dietologii opominuta.
Zpočátku je vědecky exaktně vysvětlen určitý fenomén, např. odlišnost krevních skupin, a skokem jsme u obecného (a zpravidla propagačně velmi zdatně zvládnutého) doporučení diety podle krevních skupin bez jasných klinicky prokazatelných důkazů (včetně například opakovatelného průkazného efektu). Jindy poznatek, že se látky ze skořice váží na inzulinový receptor, poslouží k rychlé aplikaci do humánní medicíny (hlavně, že se na tom dá velmi slušně vydělat). Nikdo další totiž o inzulinotropním působení hydroxymethylchalkonu v impactovaném časopise za dlouhých osm let nic nepublikoval.
Snad tedy můžeme věřit recentním doporučením Americké diabetologické společnosti, kde je jasně řečeno, že by diabetik neměl užívat žádné vitaminy ani potravinové doplňky. Škoda, že tato informace nenahradí reklamy na megabrusinky a skořici ve výlohách lékáren.
Podobně se totiž na inzulinový receptor váže řada látek, nicméně také se prokázalo, že samotná vazba na receptor ještě nemusí mít s působením inzulinu nic společného. Do diabetologie pronikají nyní nová moderní farmaka – inkretinová mimetika. U nás brzy dostupný a účinný exenatid byl nalezen ve slinách americké ještěrky Gila monster. Patrně by nikoho nenapadlo požívat přímo sliny této ještěrky jako potravinový doplněk. Seriózní výzkum, který ale navázal na laboratorní pokusy, vedl k vývoji účinného léku. Na stejný receptor působí asi deset dalších léků, které budou pro léčbu diabetu dostupné tak do deseti let. Exenatid je nutné aplikovat injekčně. Ve snaze obejít injekční podání bylo zkoumáno asi půl milionu molekul, a skutečně byla u několika malých molekul vazba na tento receptor prokázána. Kdyby klinická medicína postupovalo jako „skořicová věda“, už by je všichni diabetici užívali. Je však zřejmé, že pouhá vazba látky k receptoru má se skutečným efektem v léčbě nemoci málo společného.
Je zajímavé, jak odlišné mohou být přístupy ve dvou oblastech farmacie. Na jedné straně jasně definované provádění lékových studií od fáze 1 až k fázi 3 a 4 a na druhé straně zobecnění laboratorních fenoménů do kliniky zkratkovitě až účelově, jak je tomu v oblasti rostlinných léků. Na jednom letošním diabetologickém kongresu zmátl jistý profesor farmacie diabetology přednáškou asi o 50 rostlinných látkách, které snižují glykémii. Při dotazu na Evidence-Base Medicine té věci, odpověděl, že ta je přece v té klinické zkušenosti celých generací s těmito přípravky. Zamysleme se ale nad úspěchy léčby diabetu do objevu inzulinu – tehdy byly rostlinné přípravky nepochybně hojně využívány. Prokázalo se však, že by existovala potravina, která by účinně snížila glykémii (pokud by snad pacient nezkonzumoval obrovské množství vrbového proutí, a neotrávil se tak současně salicylany).
Na dotaz o účinnosti potravinových doplňků odpověděl obecně uznávaný expert, emeritní děkan Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, prof. Květina, v besedě Křeslo pro Fausta takto: „Byly zveřejněny odhady, kolik set miliard eur ročně evropská populace utratí za tento sortiment. Na toto promořování populací nepřebernou mozaikou antioxidantů, stopových prvků, flavonoidů a jiných zázračných přípravků mám vyhraněný názor. Ten je dán tím, že za své působení v laboratoři jsem si mohl plejádu různých xenobiotických působků vyzkoušet. Džungli volně prodejných, takzvaně medikovaných doplňků a nekontrolovaného samoléčení považuji za nejmasovější pokus na lidstvu.“
Ona i výživa a diety jsou experimentem na lidstvu a podle zpráv WHO až tři čtvrtiny nemocí mají dietní původ. Potravinové doplňky tedy do toho trendu zapadají. Je pravda, že každý si může jíst, co chce, třeba i švédské či kanadské megabrusinky nebo skořici. Jen je škoda, že díky zdání účinnosti představuje pro výrobce a distributory prodej takových přípravků tak snadný výdělek. Na druhou stranu lékaři v ambulanci zbytečně přicházejí při dotazech pacientů na tyto přípravky o čas, který mohli věnovat diagnostice a terapii pomocí účinných léků.
Zdroj: