Jak je to se svobodou naší vůle
Jsme do hloubi duše přesvědčeni, že máme svobodnou vůli, rozhodujeme se při plném, zdravém a jasném vědomí, tudíž jsme za své činy odpovědni. Právě proto, že máme svobodnou vůli, nemůže být svět přísně deterministický, neboť by vše, co se v něm děje, muselo být nějakým způsobem dáno již ve chvíli, kdy svět vznikl. Podle nejrozšířenější teorie již při velkém třesku.
Filosofové tohoto druhu jsou tedy indeterministé, nadto jsou libertariáni, to je filosofické přesvědčení, že mají svobodnou vůli. Kromě toho jsou inkompatibilisté: determinismus a svobodná vůle jsou neslučitelné.
Naproti tomu tvrdí deterministé jsou si jisti, že svobodná vůle je iluze, svět je tvořen řetězy příčin a důsledků. Jak prohlásil velmistr řádu deterministického, baron Pierre Simon de Laplace (1749–1827): „Jestliže by intelekt, který by v každém daném okamžiku znal všechny síly oživující Přírodu a vzájemnou polohu objektů, které ji tvoří, byl dostatečně obrovský na to, aby všechnu obdrženou informaci dokázal převést do jediného vzorce pohybu největších těles i nejlehčího atomu vesmíru, pak by pro takový intelekt nebylo nic nejistého, před našima očima by ležela minulost stejně jako přítomnost.“
A pak existují filosofové kompatibilisté. Ti mají za to, že svět je deterministický, což však svobodnou vůli nevylučuje – svobodná vůle je s deterministickým vesmírem kompatibilní, přinejmenším tím, že se můžeme rozhodnout něco neudělat.
Co se při volních rozhodnutích děje v našem mozku?
Nechceme‑li předpokládat existenci homunkula, jenž řídí naše činy, pak je nutné mít na mysli, že jak volní záměr, tak tělesný pohyb, který z něj plyne, je důsledkem činnosti mozku. Jak záměr, tak akce jsou podloženy neuronálními přípravnými procesy. Volní akce mají dvě vědomé složky. První jsou úvahy do budoucna. Podobají se plánování a mají vztah k prospektivní paměti, která je definována jako paměť pro záměrnou akci v budoucnu. Postrádají specifické motorické informace, zahrnují mentální cestování v čase a hierarchizaci cílů v čase.
Druhá složka se někdy popisuje jako „nutkání“, pojem vědomý záměr je přesnější a má čtyři součásti: načasování, efektorovou specificitu, intenzitu, nadto je stupňovitá: rozhodnutí, že postoupíme na další schod je sotva vědomé, rozhodnutí, že někoho udeříme, je velmi vědomé. V proslulém Libetově experimentu (1983) byli zdraví dobrovolníci požádáni aby učinili volní pohyb ve chvíli, pro niž se sami rozhodnou, a pak ukázali na běžících hodinách okamžik, v němž prvně pocítili „nutkání pohnout se“. Bez ohledu na metodické problémy experiment ukázal, že vědomý záměr prožíváme několik set milisekund před započetím akce. Příprava mozku pro akci měřená elektrofyziologicky jako přípravný potenciál však začíná dříve, a to jednu sekundu nebo delší dobu před započetím akce. Vědomý záměr tedy nemůže být příčinou neuronální přípravy akce. Rozsáhle diskutovaný výklad Libetova experimentu říká, že jde o neurovědecké zamítnutí pojmu svobodná vůle. Experiment je to starý málem jednu generaci, a tak ho vědci zopakovali s využitím funkční magnetické rezonance. Pokus ověřoval aktivitu mozku v době, kdy se lidé rozhodovali o pohybu levou nebo pravou rukou. Úkolem byla volba mezi stiskem levého a pravého tlačítka.
Podle očekávání se aktivovala pre‑SMA, to je korová oblast na vnitřní ploše čelních laloků bezprostředně před doplňkovou motorickou oblastí, takže asi dva až tři cm před Rolandovou rýhou, kromě ní protilehlé motorické korové oblasti. Nadto se plných osm sekund před rozhodnutím objevila činnost frontální polární kůry, což je nejranější článek řetězu. Právě tato oblast mozku se aktivuje při úlohách zatěžujících prospektivní paměť. Pro indeterministické a libertariánské filosofy je to hrozné: mozek se začne namáhat osm sekund předtím, než si uvědomíme, že chceme nebo nechceme něco udělat.
Myslíte si, že jde jen o neuronální hrátky? Kdepak, kdepak. Tady totiž začíná trnitá cesta k modernímu chápání právní odpovědnosti.
Zdroj: MT