Jak karbol začal zachraňovat

Výsledky krvavých lékařských zákroků tomu odpovídaly. Pooperační úmrtnost v evropských nemocnicích dosahovala až šedesáti procent, ovzduší chirurgických oddělení oplývalo puchem rozkládajícího se masa. O moc lepší to nebylo ani v porodnicích. Mezi prvními, kdo tomu přišli alespoň částečně na kloub, byl mladý americký lékař Oliver Wendell Holmes, který si někdy počátkem roku 1843 uvědomil, že „nemoc známá jako horečka omladnic je natolik nakažlivá, že ji lékaři a ošetřovatelky běžně přenášejí z pacientky na pacientku“. A navrhl opatření: maximálně oddělit rození dětí a pitvání mrtvol. Jeho významný starší kolega Charles Delucena Meigs tento názor ohodnotil jako „studentské plácání“: „Případy horečky omladnic raději připisuji náhodě nebo osudu.“Nejinak v Evropě. Například na jedné ze dvou vídeňských porodnických klinik poloviny čtyřicátých let 19. století více než desetina maminek přicházela o život horečkou omladnic. Přitom na sousední porodnické klinice jich umírala sotva setina. Pro ilustraci nemoci dnes již díkybohu minulé zde uveďme úryvek z knihy amerického chirurga a historika medicíny Sherwina B. Nulanda Špinavé ruce:
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2005, strana 28

Zdroj: