Jak pomoci publikujícím sestrám

Základní podmínkou efektivity vzdělávacího procesu je opravdový zájem sester o erudici a také podpora, které se jim při získávání znalostí a dovedností dostává.

Potěšitelně vzrůstá skupina sester, které o své práci přemýšlejí. Myšlení je nejcennější vklad do vzdělávání. Obohacuje osobnost, formuje vnitřní svět člověka a v ošetřovatelské profesi spoluvytváří teoretickou bázi oboru a nabízí inspirující podněty pro praxi. Praxe je realizací předem vymyšleného.

Přemýšlející sestry cítí potřebu podělit se o své názory s jinými. Názory lze sdělovat, zveřejňovat, publikovat. Tak vznikla kategorie sester, kterou je možné nazvat obecným názvem publikující sestry. Aktivně vystupují na různých odborných setkáních zdravotnického společenství, píší do specializovaných časopisů. Oproti minulosti je společenská podpora publikujících sester mimořádně vysoká. Jsou prestiží a chloubou každého zdravotnického pracoviště. Nabídky publikačních možností skokově vzrostly. Podívejme se například do kalendářů vzdělávacích akcí pro sestry. Nezasvěcení asi nevědí, kolik odborných ošetřovatelských časopisů u nás vychází. Některá nakladatelství založila samostatné knižní edice pro sestry. Je dostatek učebnic ošetřovatelství s autorskou spoluprací sester.

Publikování je ale třeba se učit, existuje publikační propedeutika. Někdy mě překvapuje, že začínajícím sestrám nikdo neporadí, aby si přečetly užitečnou literaturu. Pro tento účel je vynikající například příručka „Jak připravit úspěšnou přednášku“, kterou vydalo nakladatelství Galén v partnerství s MEDICAL TRIBUNE CZ v překladu J. Hořejšího a J. Petráška v roce 2006.

Diplomovou práci nemůže vést ten, kdo nepublikuje

Pokud jde o volbu témat, největšímu zájmu se právem těší ošetřovatelská problematika, tedy to, co je v profesní kompetenci sester. Ošetřovatelství (zvláště tzv. ošetřovatelství klinické) se vyznačuje neoddělitelným spojením teorie a praxe. Sestra je jeho dominantním představitelem, odborníkem na nemocného člověka (nikoli na jeho nemoc) a uspokojování jeho potřeb. Je k tomu odborně vzdělaná (stále více sester má vysokoškolské vzdělání) a neliší se od jiných specialistů, jejichž funkce také nemohou být nahrazeny nikým jiným. Sestry by si této své jedinečnosti měly být vědomy také v publikační činnosti a výběru témat pro ni.

Určitě by tedy v pracích, s nimiž předstupují před veřejnost, měla dominovat ošetřovatelská problematika. Zvolí-li sestra námět z jiného okruhu, je to samozřejmě možné. Vystavuje se však určitému znalostnímu riziku. Vstupuje do oblastí, v nichž není erudována a nepůsobí v nich. Snadno se pak dopouští odborných chyb a hodnotu svého vystoupení snižuje. Nejednou se to týká také tzv. ošetřovatelských kasuistik, ztratí-li se souměrnost mezi teoretickou a praktickou částí prezentace.

Velmi zde záleží na učitelích. Diplomové a náročné seminární práce nesnadno vedou ti, kteří nemají žádné vlastní publikační zkušenosti.

Poselství sester má různé adresáty

Publikující sestry nejčastěji oslovují své kolegyně. Neměly by však zapomínat ani na jiné profese, především na lékaře. Ti toho vědí o ošetřovatelství stále málo, chybí jim pochopení pro tento obor. Nemají dostatečné znalosti specifického ošetřovatelského odborného jazyka, což vzájemnou komunikaci ztěžuje. Zvláště mladé sestry používají dnes běžně výrazivo, které se učí ve škole, ale jiní je neznají. Z mnoha příkladů lze vybrat pojmy jako holistické ošetřovatelství, pojmenování různých ošetřovatelských modelů, různé možnosti posuzování kvality poskytované péče. Úroveň sesterské publikace se ovšem nezvýší tím, že nese název „Naše zkušenosti s home care“, když autorka správně a erudovaně hovoří o domácí péči.

Setkáváme se ale také s tím, že některé pojmy byly z ošetřovatelství „vykradeny“, zneužívají se v běžném jazyce, stávají se floskulemi. Proč politici považují za snazší nějaký problém ošetřit, a ne jej řešit?

Prof. MUDr. Vladimír Pacovský