Jak přednášet a jak nikoli
Představte si, že najdete v poště pozvánku. Jste v ní vyzváni, abyste někdy v budoucnu na speciálním slavnostním zasedání v Londýně přednášeli spolu s papežem, Billem Clintonem, Madonnou a Noamem Chomskym. Protože jste bez sebe nadšením z takové pocty, zapomenete, že podobná pozvání jste obdrželi již v minulosti, ale z jakýchsi pódivných důvodů nakonec žádná z avizovaných celebrit na jednání nedorazila. Místo nich pak přednášeli lidé, o nichž jste nikdy předtím neslyšeli a jejichž přednášky byly ještě nudnější než vaše. Nicméně pozvání přijmete a za nějaký čas na ně pro spoustu jiných starostí a práce zapomenete. Když pak někdy za rok či dva zazvoní váš mobil – mimochodem přesně deset minut před tím, než máte začít přednášet na kongresu ve Florencii – a ozvou se organizátoři londýnského zasedání, jste proto velmi překvapeni. „Tak kde jste – zítra přednášíte?!“ ozve se ze sluchátka.„Je mi moc líto, ale docela jsem na to zapomněl,“ vysoukáte ze sebe a očekáváte nářky a výčitky.„Nic se neděje,“ slyšíte místo toho. „Prostě jen požádáme Madonnu, aby mluvila o dvacet minut déle. Milionářští chirurgové, kteří se tu sejdou, budou sice trochu překvapeni, když nepřijedete – no ale Madonna jim to vynahradí.“ Jinak řečeno, nejjednodušší způsob, jak totálně pokazit přednášku, je úplně na ni zapomenout.
Další možností je dorazit na místo přednášky pozdě. Nikoli ovšem tak pozdě, aby vaše sdělení mohlo být zcela zrušeno – k radosti dalších řečníků, kteří tak získají více času, anebo publika, které bude moci dříve vyrazit z přechlazeného temného sálu do sluncem rozzářených ulic exotického města, kde se kongres koná.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2005, strana 24
Zdroj: