Jak spolupracují lékaři v péči o parkinsoniky?

Pane profesore Jechu, jak vypadá spolupráce lékařů z center s lékaři v terénu?

Do komplexních center, která jsou v ČR tři, v Praze, Brně a Olomouci, odesílají pacienty zpravidla ošetřující neurologové, pokud potřebují konzultovat své pacienty s poruchami řízení pohybu. Jedná se především o pacienty s Parkinsonovou nemocí, třesy a dystonickými syndromy. Na centrech pak je rozhodnout, zda pacient je vhodný k pokročilým metodám léčby, jako je hluboká mozková stimulace (Deep Brain Stimulation – DBS) nebo podávání dopaminergní léčby pumpovými systémy. To znamená, že lékař v terénu není povinen vědět, jestli pacient splňuje příslušná kritéria nebo ne, ale alespoň pomyslet, zda náhodou takového pacienta neposlat na specializované pracoviště, protože pak už může být pozdě.

Je čas pro zahájení léčby opravdu tak zásadní?

Setkáváme se se dvěma postoji. Pacient chce, regionální neurolog není o tom přesvědčen, tak pacienta nepošle. Anebo by regionální neurolog rád pacient do centra poslal, ale pacient se bojí a myslí si, že DBS je až pro pokročilejší stadium nemoci. Tak to ale není.

Pomohla by osvěta, kdyby lékaři pacientům vysvětlovali, že připadá-li u nich v úvahu DBS, neznamená to, že jsou na tom tak špatně, ale naopak je dobře, když se operuje co nejdřív?

Především pacient musí mít Parkinsonovu nemoc, ne atypický parkinsonský syndrom, což také může být pro lékaře v terénu obtížné rozpoznat. Hluboká mozková stimulace se nedělá na počátku Parkinsonovy nemoci, ale až v pravý okamžik, což je zhruba středně pokročilé stadium. To se vyznačuje tím, že už se objevily komplikace – jako zkracování účinku jednotlivých dávek levodopy, výrazné kolísání hybnosti během dne, mimovolní pohyby, a to do takové míry, že se nedají uspokojivě kompenzovat perorální léčbou. Jinými slovy, pacient bývá v této fázi i přes optimální možnou perorální léčbu invalidizován. Optimální indikační okno se pohybuje řádově od tří do 12 let od vzniku motorických komplikací, ale je to přísně individuální, každý pacient je na tom trošku jinak. Navíc ne každý pacient s Parkinsonovou nemocí je pro tuto léčbu vhodný. Mezi vylučující faktory patří především významný kognitivní deficit, floridní deprese nebo motorické příznaky, které nelze ani přechodně zlepšit dopaminergní léčbou.

Kolik pacientů ročně podstoupí léčbu hlubokou mozkovou stimulací a stačí to?

Potřebovali bychom zcela určitě hodně počty zákroků navýšit. V ČR je téměř 50 000 parkinsoniků, což je třikrát víc, než jsme doposud mysleli. Centra nestačí, zvlášť v českých zemích, kde je jen jedno implantační centrum, a žije tu více pacientů než na Moravě, která má centra dvě. Počet implantovaných pacientů dohromady ve třech centrech, tedy primoimplantací, je zhruba 60 ročně, což je málo. Potřebovali bychom, aby proimplantovanost dosáhla alespoň 10 až 15 procent pacientů s Parkinsonovou nemocí, v současné době je to kolem dvou procent.

Znamená to tedy, že by se měl zásadně zvýšit počet center?

Myslím, že to není nutné, protože centra musejí provádět dostatečný počet výkonů, aby byla dobrá. Abychom zajistili kvalitu, nelze zákrok dělat jen párkrát do roka. Péče je náročná na komplement a mezioborovou spolupráci, není to jenom neurolog a neurochirurg, ale také psychiatři, psychologové, radiologové, rehabilitační lékaři, logopedi. Ti všichni tvoří tým, který rozhodne, zda pacient je vhodný pro DBS, a pak zajišťují sledování pacienta. Není tedy potřeba zásadně navyšovat počty center, ale především jejich personální kapacitu a finanční rozpočet.

Jednáte o navýšení se zdravotními pojišťovnami?

Jednáme o tom teď na ministerstvu zdravotnictví. Slíbilo, že se problémem bude zabývat.

Mohlo by být navýšení v úhradové vyhlášce na rok 2019, o které se nyní jedná?

Úhrada je zajištěna. Navýšení závisí na výsledcích jednání mezi pojišťovnami a jednotlivými nemocnicemi, nezávisí na úhradové vyhlášce.

Zdroj: MT