Jak vidí dnešní lékaři odkaz Jaroslava Skály?
Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc., nazývající sám sebe alkohologem, kladl důraz na dodržování režimu, závislost považoval za kombinaci nedisciplinovanosti a duševní poruchy. Založil s Jaroslavem Rubešem a Eduardem Urbanem systém SUR, dynamicky zaměřený a skupinově i komunitně pojatý vzdělávací model v psychoterapii. Jeho význam pro obor dokládá i vznik Ceny Jaroslava Skály, udělované za autorské práce z oboru prevence a léčby závislostí. Zeptali jsme se lékařů: V čem měl z dnešního pohledu docent Skála pravdu a v čem se mýlil?
- Doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D.,
předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP
Pana docenta Skálu jsem již v klinickém provozu neměl možnost zažít, ale vzhledem k některým novým poznatkům si myslím, že není vždy u našich klientů možné dosáhnout úplné abstinence jako jediného cíle. Mezi pozitivní by mělo patřit i snížení množství zkonzumovaného alkoholu (což lze podpořit i některými farmaky), což omezuje negativní dopady na zdraví konzumentů. Přiznám se, že nevím, zda existuje bezpečné pití, a na základě EBM je těžké se rozhodnout, ale přikláněl bych se k tomu. Vždyť jen letos vyšly tři metaanalýzy, z nich dvě tuto možnost připouštějí, zatímco ta nejčerstvější to popírá.
- MUDr. Petr Popov, MHA,
Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
Docent Skála měl pravdu v tom, že závislost (na alkoholu) je onemocnění, i když je charakterizoval jako směs nedisciplinovanosti a choroby. I když se jedná o závažné, chronické onemocnění, dokázal, že to je onemocnění, které lze efektivně léčit. Dodnes si to někteří nemyslí (a mýlí se…), a bohužel jsou mezi nimi i zdravotníci. Není mi známo, že by se docent Skála v něčem zcela zásadně mýlil. Snad jen v jedné věci se realita liší od zásad, kterými se v přístupu k léčbě alkoholismu řídil a které vycházely z postulátů, jež v roce 1892 formuloval švýcarský psychiatr Auguste Forel:
- Alkoholismus lze odstranit jen úplnou a trvalou abstinencí.
- Jen ten, kdo je sám abstinentem, může vést alkoholika k abstinenci.
- Léčení alkoholismu může spočívat jen v působení na duši nemocného.
První postulát považoval Skála za neměnný a v zásadě (v případě plně rozvinuté závislosti na alkoholu) platí i dnes. Třetí postulát poopravil sám Skála tím, že (ačkoli působil psychoterapeuticky „na duši nemocného“), zavedl do léčby i farmakoterapii (např. averzivní léčbu apomorfinem a také léčbu Antabusem). Co se týče druhého postulátu, v tom se Forel i Skála mýlili. Jaroslav Skála se po několika letech působení v Apolináři skutečně stal abstinentem a abstinoval do konce života, ale většina jeho kolegů, kteří se věnovali léčbě závislosti na alkoholu, neabstinovala. Terapeuti, kteří úspěšně léčili závislosti, většinou patřili mezi mírné konzumenty, a tak je tomu pravděpodobně i dnes.
- PaedDr. Jiří Heller,
psychoterapeut ženského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
Docent Skála věřil v možnost rozvoje pacienta, věřil v to, že pacient díky změně náhledu může být kvalitnějším člověkem, než byl před vstupem do chorobného stavu. A v čem se mýlil? Neměl z nějakého důvodu rád recidivující pacienty. Nám se potvrzuje, že i recidivující pacient má alespoň 50procentní šanci na změnu a úzdravu, a proto je dobré a výhodné pacienty znovu kurýrovat. Dnes máme i některé pacientky, které recidivují, ale díky tomu, že jsou v systému péče a doléčování, tak nejsou v sociálním debaklu, neumřou. V tom tedy myslím, že měl docent Skála určitou bariéru, kterou nedokázal zpracovat.
- Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.,
přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze
Přínos pana docenta Skály je jednoznačný. Je‑li někdo zakladatelem, je to ten největší přínos, který do kliniky přinese, a to on učinil v oblasti léčby a diagnostiky závislostí. Ve svých přístupech byl velmi důsledný, velmi systematický a přísný. To se možná v současnosti už trošku posunulo, ale já bych neřekl, že dřív to bylo špatně. Myslím, že to zůstává jednou z možností, kterou je potřeba využít. Samozřejmě jsou liberálnější, tolerantnější přístupy, ale přece jenom strukturovaný přísný přístup má podle mého názoru stále své uplatnění.
- MUDr. Jan Bříza, CSc., MBA,
náměstek VFN v Praze
Jsem oborem chirurg, takže těžko se mohu vyjadřovat o jemných finesách postupů v léčbě závislosti. Ale za hlavní přínos docenta Skály, kromě úžasné propagace této problematiky, která se dlouho stavěla na okraj, byla tabu, a dodnes se o tom, postihne‑li někoho jakákoli závislost, spíše nemluví, považuji to, že na tuto problematiku ukázal. Dokázal ji popsat a vnesl do toho systematiku, trénink vůle, trénink těch lidí ve smyslu osobnostním. To si myslím, že je velmi důležité. Farmakoterapii sice také zaváděl, ale používal ji jenom jako podpůrný nástroj. Jeho hlavní práce byla psychoterapie a práce s vůlí pacienta, aby nepodlehl svodům. Ponechat člověka v léčebně, nevrátit ho do života, je špatné. Vrátit ho do života znamená, že se musí obrnit proti svodům. To si myslím, že byl největší přínos pana docenta, že dokázal lidi nadchnout, a to nejen lidi ve svém týmu, ale i pacienty. A co se týče otázky, v čem se mýlil, těžko mohu posoudit, to je spíše na odbornících a jeho pacientech.
Zdroj: MT