Jaký byl uplynulý rok a jaký bude nový?
Příchod nového roku s sebou nese zákonitě ohlédnutí i za rokem právě minulým. Požádali jsme proto některé z osobností zastupujících nejvýznamnější hráče české medicíny a zdravotnictví, aby se zamyslely nad následujícími otázkami:
| 1. Rok 2008 začínal ve znamení připravovaných reformních kroků. Končí s poněkud rozpačitým mediálním obrazem českého zdravotnictví. Co dobrého přinesl podle vás české medicíně, pacientům a českému zdravotnictví?
| 2. Kdybyste mohl mávnutím kouzelného proutku změnit v českém zdravotnictví v roce 2009 tři věci, které by to byly?
Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc., ředitel FN Hradec Králové:
1. Jako největší přínos vidím úhradovou vyhlášku pro rok 2008, pomocí níž ministerstvo otevřelo možnost dalšího rozvíjení principu, že peníze jdou alespoň zčásti za pacientem. Realizace se sice příliš nepovedla, ale pro rok 2009 se již připravuje další prohloubení tohoto mechanismu. Formou DRG či přímo nasmlouvaných výkonů v oblasti ortopedie to umožní nemocnicím soutěžit o pacienty a dostat v případě, že budou úspěšné, za své výkony zaplaceno. Mírné posílení konkurenčního prostředí je v zájmu vyšší kvality péče a lepšího chování k pacientům velmi zapotřebí.
2. Zaprvé výrazné finanční posílení hrubě zanedbaných segmentů praktických lékařů a následné péče. Za druhé zveřejnění investičních a provozních dotací jednotlivým nemocnicím za posledních 10 let, jako zcela samozřejmý požadavek na transparentnost veřejné správy. A nakonec zavedení pravidla, že péče, kterou si pro své pojištěnce zdravotní pojišťovny u poskytovatelů objednají, musí být uhrazena ve výši, která odpovídá v současnosti požadovaným standardům kvality a bezpečnosti. Tak, jak je to samozřejmé v normálních ekonomických vztazích.
Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc., předseda České chirurgické společnosti ČLS JEP:
1. Dobrého přinesl bohužel málo. Zdravotnická reforma skončila na půli cesty, protože už vlastně nešťastně začala. Regulační poplatky nejsou ani tak reformním krokem, jako politickou zbraní, kterou bojují politici každý proti každému. Není divu, že veřejnost poplatky nemůže strávit. Nešťastný začátek sám o sobě limitoval možnosti vlády pokračovat v reformě zásadními kroky, které teď již nemusí mít sílu realizovat.
Nehledě na to, rád bych vyzdvihl práci lékařů a sester, které nadále drží dobré jméno českého zdravotnictví.
2. Zaprvé bych změnil úhradový systém výkonů. Aby zohledňoval reálné náklady vynaložené na léčebnou péči a aby byly nastaveny standardní diagnosticko-léčebné postupy odpovídající současné úrovni medicíny. Dále bych definoval nadstandardní léčebné postupy, které využívají dražší postupy, materiály i technologie a na které z veřejného zdravotního pojištění pro všechny není a nikdy nebude dostatek peněz.
Zadruhé bych přijal dlouhodobou koncepci postgraduálního vzdělávání v jednotlivých oborech a vyčlenil bych na to dostatečné prostředky. Považuji to za velmi důležité pro mladé lékaře, pro něž je současný stav mnohdy skličující, nezaručuje jejich kvalitní odborný růst a může odradit mnohé od působení v českém zdravotnictví.
A nakonec bych zvýšil plat sestrám, protože vykonávají velmi namáhavou práci, kterou chce a je ochoten málokdo dělat. Za stejný plat mohou většinou nastoupit jinde a pracovat s menší námahou. Nedostatek sester dnes omezuje kapacitu zdravotnických zařízení a snižuje kvalitu péče.
Prof. MUDr. Alois Martan, DrSc., Gynekologicko-porodnická klinika VFN v Praze:
1. Reformní kroky nebyly uskutečněny především proto, že nebyly s lékařskou obcí prodiskutovány předem. Pokud by tomu tak bylo, bylo by jistě nalezeno společné řešení pro další rozvoj našeho zdravotnictví.
I přes poměrně složitou situaci zde však pracuje hodně skvělých lékařů, kteří zatím neodešli pracovat do zahraničí. Řada z nich je stále ve státních zařízeních a nejsou v privátním sektoru, kde by je zajímal zejména výdělek. Tito lékaři pomáhají udržet českou medicínu na vysoké odborné úrovni i v době, kdy je to poměrně obtížné. To je dobré především pro naše pacienty. Tento stav je však pouze dočasný a bez provedení reforem je neudržitelný.
2. Nejprve stanovit, co je standardní a co nadstandardní péče. Pak umožnit všem pacientům připlatit si za nadstandardní péči a nelimitovat počet pacientů, ev. umožnit navýšení počtu výkonů ve zdravotnických zařízeních. Pokud bude poté lékař schopný a slušný, bude mít i více pacientů, v nemocnicích budou schopní lékaři vyhledáváni, a tím si mohou zvýšit plat bez nutnosti navyšovat finance plynoucí do zdravotnictví, tzn. začne fungovat tržní mechanismus i ve zdravotnictví. Schopný lékař si tedy vydělá více a neschopný méně či zkrachuje nebo bude propuštěn.
Dále vymezit v ceně výkonu jednoznačně hodnotu práce lékaře i sestry, tj. konečně zprůhlednit cenu práce zdravotníků.
A nakonec je v dalším rozvoji zdravotnictví nutné, aby se určitým směrem ubíral delší dobu a aby byla udržována určitá linie - vize, kdy bude prioritou pacient a jeho zdraví.
MUDr. Pavel Horák, CSc., ředitel VZP ČR:
1. Pro nás znamenal finanční stabilitu, dobrý posun ve snaze pojišťovny o řešení problémů zdravotnictví a pro mne osobně radost z toho, čeho jsme dosáhli. Mnoho věcí je samozřejmě stále k řešení. Postupnými kroky se nám ale daří korigovat podhodnocení některých oblastí a podporovat ty, kteří jsou v systému užiteční pacientům a pracují. Rozbíhá se výkonová kontraktace péče ve výši oprávněných nákladů všude tam, kde to je potřeba. Velkým úspěchem VZP bylo zajištění vysoce specializované a nákladné péče všem pojištěncům, kteří ji potřebují. Máme jasno o tom, jak řešit zbylé problémy a jak postoupit v těch rozpracovaných. Nesetkal jsem se tím, že by někdo "od fochu" tento přístup VZP neocenil a nepřivítal.
Miliardové prostředky ze zvýšených příjmů jsme nad rámec původního pojistného plánu věnovali na zlepšení péče o nemocné i situace poskytovatelů. Rezervy, jejichž výše se někdy z neznalosti kritizuje, jsou ve správné výši - tedy ve výši výdajů na péči cca na jeden měsíc. To by mělo být standardem, nikoli předmětem kritiky. Dobrá situace ve zdrojích nám umožní příští rok eliminovat možné dopady světové krize na náš systém pojištění, který se bez ohledu na ni musí rozvíjet ku prospěchu pacientů a mít i další zdroje na systémové odstraňování podfinancovaných oblastí, nespravedlností a na podporu užitečných změn. Pro nemocné se snížily čekací doby v těch mála oblastech, kde stále existují, a i když je mediální obraz zdravotnictví velmi barvitý a hlučný, o řadě věcí se díky němu diskutuje, občané si začnou uvědomovat, co je důležité a co méně, jaké věci je třeba měnit. Myslím, že výsledek může být nakonec pozitivní.
2. Kdyby zmizely nemoci, tak už by více mávnutí proutku nebylo potřeba. Pacientům i sobě bych to přál, ale "žili, byli šťastni až do smrti", či "jedli, pili, hodovali tři dny a tři noci", je slabinou každé pohádky. V nich jsou důležitější moudrá ponaučení a varování před zlořády. Parafrází na české poměry bych podtrhl zejména zlořád podceňování odbornosti, nevůle ke konsensu či rozumné domluvě, vnímání slušnosti jako slabosti, dávání přednosti krátkým cílům před dlouhodobými a skupinovým před celospolečenskými. Kdyby se tím kouzelným proutkem mávlo v těchto oblastech, tak by byl život asi nuda. Možná trochu bruselská, která by nás nezocelovala, ale zlepšení o trochu by pomohlo.
Nářky nikomu nepomohou, takže to hlavní, co bych si přál, by bylo, aby se lidé aktivně snažili měnit věci -v té míře, v jaké jsou ve svém postavení a při své odvaze schopni -, a podporovali to, co se jim zamlouvá, a méně házeli flintu do žita.
Blíží se svátky, tak ať nám tu na co nejdéle převládne vánoční atmosféra a ať jsme napřesrok zdraví. Zbytek zařídí VZP (to je samozřejmě nadsázka!).
MUDr. Miroslav Palát, prezident České asociace dodavatelů zdravotnických prostředků CzechMed:
1. Otázka je nesmírně široká, proto se zaměřím pouze na poslední ze tří uvedených. Českému zdravotnictví přinesl především poznání, a to ve třech směrech. Zaprvé, že lze formulovat propracovanou zdravotnickou reformu. Nemusí to být reforma jediná možná ani jediná platná, avšak taková, která svou provázaností velmi dobře snese věcnou diskusi.
Zadruhé, že věcná diskuse se nejen může, ale musí vést mezi odborníky, kteří rozumějí detailům a souvislostem. Samozřejmě, jak se říká "it takes two to tango". Musejí být na to partneři, kteří jsou ochotni naslouchat a argumentovat. Pokud se nenajdou, tak "kázání obráceným" přináší sice zadostiučinění, ale i osamocení. A zatřetí - se širokou veřejností nelze vést odbornou diskusi. To není podceňování nikoho, to říkám i za sebe. V mnoha věcech, ve kterých jsem laik, potřebuji srozumitelné, přímočaré, byť zjednodušené vysvětlení, jak to má fungovat a co z toho budu mít.
2. Aby po každém ošetření, výkonu či pobytu v nemocnici pacient dostal do ruky účet, kolik to stálo. I když za to sám nic neplatil. Jako první a zásadní krok k vymýcení mýtu, že "zdravotnictví je zadarmo".
Dále soutěž poskytovatelů péče o co nejlepší hodnotu pro pacienta i pojišťovnu. Tedy, kde se pojištěncům dostane péče s nejlepší kombinací erudice, výsledků, komfortu a ceny. A veřejně dostupnou informaci o tom, jak se to posuzuje. A rovněž přiznání skutečnosti, že medicína se z největšího podílu nákladů týká starých lidí a je pro staré lidi. Z tohoto důvodu je potřeba se zabývat tím, jak senioři uvažují, jak konzumují a vnímají zdravotní péči a jakou péči vlastně potřebují, mají-li prožívat svoje stáří hodnotně.
MUDr. Radomír Maráček, ředitel FN Olomouc:
1. Regulačními opatřeními se ušetřilo na základní péči, což nám umožňuje úspěšně jednat se zdravotními pojišťovnami o proplacení nárůstu specializované péče, která se tak pro pacienty stává dostupnější. Jinak byl rok 2008 spíše obdobím neklidu a politického boje, což nepřispělo ke stabilitě systému.
2. Aby spolu s pacienty šly i finance na jejich péči. Aby za kvalitu odpovídala zdravotnická zařízení a mohla ji zohlednit v platbách od pojišťoven. Aby zanikli poskytovatelé, kteří nejsou schopni nabídnout kvalitu.
Prof. MUDr. Josef Veselka, CSc., Kardiovaskulární centrum FN Motol, Praha:
1. Česká medicína se navzdory pokusům o reformu i nadále vyvíjela a v tomto smyslu rozhodně nedošlo k poklesu úrovně péče o naše nemocné. To je velmi dobrá zpráva. Poplatky zkomplikovaly život pacientům, aniž by vylepšily život zdravotníkům. Na druhé straně jsem absolutně přesvědčen o tom, že bylo a je stále nezbytné dát lidem signál, že bezplatné zdravotnictví je pouhý nesplnitelný mýtus. Řešením však není poplatek v ceně přesahující těsně jedno euro, ale deklarování státu směrem k občanům, co lze za jejich pojištění přesně pořídit a na co si budou muset do budoucna připlatit.
2. Zaprvé medicínské vzdělávání potřebuje zásadní reformu. V pregraduální výuce musí být dostatečně zřejmé, že předměty vyučující především nekonečné seznamy pojmů se přežily. Obrovský vývoj genetiky, nové pohledy na funkci na úrovni celulární i subcelulární, propojení patofyziologie s klinickými předměty, stoupající význam kardiologie, onkologie a traumatologie léčící pacienty dominující žebříčkům úmrtnosti v celém rozvinutém světě. To vše by mělo být co nejrychleji implementováno do výuky mediků. V postgraduální výuce bych dal mladým lékařům jistotu, jak bude vypadat jejich další vzdělání, které by mělo být postaveno především na praktickém tréninku a nikoli na deklarování výsledků nekonečného počtu studií provedených během posledních desetiletí.
Zadruhé české zdravotnictví má z hlediska svých výsledků velmi dobré postavení nejen mezi okolními státy, ale v určitých (pod)oborech medicíny i v celosvětovém měřítku. Řemeslo je tedy dobré, místy výborné. Stále však zaostáváme ve výzkumu. Ten se na klinických pracovištích provozuje často na jakési bázi dobrovolnosti a nadšení, nikoli soustavnosti a organizovanosti. Rád bych v klinické medicíně minimálně na úrovni fakultních nemocnic viděl princip lepší kariérní i finanční motivace pro věnování se výzkumu. To by snad přilákalo mladé české lékaře, kteří chtějí být nejen dobří lékaři, ale i výzkumníci.
Konečně česká kardiologie postrádá prostředky na uplatňování některých moderních a velmi účinných léčebných postupů. Oproti průměrným číslům z vyspělé Evropy implantujeme méně než polovinu nejúčinnějších -tzv. lékových stentů do věnčitých tepen. Potřebovali bychom mít možnost léčit některé pacienty implantací chlopně do aortální pozice, a to čistě katetrizačním přístupem. Kardiovertery-defibrilátory prodlužující správně indikovaným pacientům život, se implantují méně, než je z medicínského hlediska žádoucí, a jejich implantace jsou omezovány nesmyslnými administrativními překážkami.
Současně bych byl také rád, aby světová finanční krize nezasáhla Českou republiku a s ní také českou medicínu příliš prudce.
Zdroj: