Je dobře, že jsme nedopadli jako interna

• Váš kongres s více než tisícovkou účastníků bezpochyby patří mezi největší tuzemské odborné akce. Kolik je vlastně v České republice anesteziologů?

To není tak jednoduchá otázka, jak by se mohlo zdát. V našem oboru pracuje 2 100 lékařů, nemůžu ale říci, kolik je to úvazků. Jsou v tom zahrnuti i ti, kteří mají třeba jen jeden klinický den v týdnu. Čtvrtinu přitom tvoří lékaři v přípravě. Doufám, že v tomto ohledu v dohledné době získáme díky ÚZIS přesnější informace. Ročně je v České republice podáno 850 000 anesteziologických výkonů, nevíme ale, kolik to je na jednoho lékaře. Pokud bychom to jen vydělili, připadlo by na jednoho čtyři sta anestezií, to je pochopitelně málo. V Evropě je to obvykle osm set až tisíc výkonů na anesteziologa a rok. Jinak ale stále platí, že jsme úhelným kamenem nemocniční medicíny – jsme všude, kde jsou pacienti operováni, náročně vyšetřováni anebo těžce stonají. Máme celkem 132 pracovišť, disponujeme 800 lůžky na ARO.

• Když se podíváte na data popisující tuzemskou anesteziologii, jsou nějaká česká specifika?

Například to, jak u nás dominuje celková anestezie, pouze 13 procent připadá na anesteziologii regionální. Skandinávie má 20 až 30 procent, v USA je kolem 30 procent výkonů v regionální anestezii. Podle mého názoru je to organizací práce, takový postup přece jen vyžaduje o něco více času.

• Vidíte ještě nějaké rezervy?

Například to, že jen 35 procent anestezovaných pacientů po výkonu prochází dospávacím pokojem, to je podle mého názoru málo, byť zde došlo k mírnému nárůstu. Stále se nepodařilo prosadit představu, že takovým režimem sledování má projít každý pacient. Trestuhodně málo anestezií je u nás podáváno ambulantně – jen jedenáct procent, ve Velké Británii velmi rychle dosáhli svého cíle, že 50 procent anesteziologických výkonů bude prováděno v podmínkách ambulantní péče. U nás dokonce tento podíl klesá.

• Čím to je?

Třeba tím, že úhradové mechanismy nutí nemocnice držet lůžkovou kapacitu zuby nehty. Nejsou motivovány hledat skutečně racionální postup. Jednodenní chirurgie snižuje obsazení lůžkového fondu, což není v zájmu managementu.

• A naopak na co můžete být hrdí?

Toho je celá řada, celkově kvalitou anesteziologické péče nijak nezaostáváme za těmi nejvyspělejšími evropskými zeměmi. Určitě je pozitivní například to, že máme čtyři sta specializovaných ambulancí – díky tomu více než polovina anestezovaných pacientů je předem zhlédnuta anesteziologem, což je obrovský příspěvek k bezpečnosti péče.

• Jak je to s perioperační úmrtností? Jak ta se vyvíjí?

Víme, že u jedné operace z pěti tisíc dochází k úmrtí pacienta – to ale nic neříká, neví se, jaký byl stav nemocného, jestli šlo o komplikace výkonu nebo anesteziologie. Toto číslo zůstává po dvě desetiletí stabilní. Zarážející je, že během ústavních pohotovostních služeb je tato perioperační mortalita třikrát vyšší – to jen zdůrazňuje nutnost řádného personálního zajištění i těchto období.

• Anesteziologové patří mezi specialisty, kteří relativně snadno najdou uplatnění v zahraničí. Máte představu, kolik takových kolegů odešlo?

Přesná čísla nemáme. Je ale jisté, že řada našich anesteziologů nejenže v zahraničí pracuje, ale velmi dobře se tam etablovala – v Německu, ve Skandinávii a především ve Velké Británii a Irsku. Odchod kolegů je samozřejmě problém. Za hranicemi se jim dostává nejenom příležitosti a lepšího finančního ocenění, ale i náležitého respektu. Pokud se vrátí, velmi si cením toho, že přinesou nové zkušenosti. Jejich nevyhnutelný konflikt s realitou, který vždy po návratu nastane, je určitým impulsem, který může pomoci narušit zdejší někdy stojaté vody.

• Anesteziologický tým má v rámci nemocnice specifické postavení. Pokud se rozloží, dominově to postihne všechna další pracoviště. To vám dává silnou vyjednávací pozici ohledně podmínek, za kterých lékaři a ostatně i sestry pracují. Není na čase toho využít?

Je pravda, že v tom máme lepší pozici než jiné obory, má to ale i svou druhou stranu. Managementy nemocnic si toto naše specifikum uvědomují a mnohdy jsou vedoucí anesteziologických pracovišť vystaveni tlaku, který tomuto postavení anesteziologie odpovídá.

• Je dostatek ARO lůžek? Občas se objevují zprávy o tom, jak záchranná služba nemá kam předat pacienta v kritickém stavu. Jde v takových případech spíše o selhání komunikace, nebo skutečně chybějí příslušné kapacity?

Pokud se něco takového stane, jde podle mě o doklad organizační neschopnosti zúčastněných. Zdravotnické zařízení, v jehož spádové oblasti se kriticky nemocný vyskytuje, má povinnost se o něj postarat. Tato otázka má několik souvislostí. Průměrná doba hospitalizace na ARO je u nás pět až sedm dnů, v ostatních evropských zemích je to něco málo přes tři dny. Je to dáno i tím, že často není nemocného kam přeložit. Na naše lůžka přijímáme 35 000 kriticky nemocných ročně – čtyři pětiny se překládají na jiná pracoviště. Vzhledem k tomu, že už z povahy věci jde o pacienty se selhávajícími životními funkcemi, je to úspěch. Zhruba tisíc pacientů přechází do následné intenzivní péče – tento počet odráží spíše kapacitu takových pracovišť a nikoli jejich reálnou potřebu, ta je vyšší. Tímto tématem se intenzivně zabýváme. Můžeme se opřít o výsledky ze studie, kde jsme se po půl roku zajímali o pacienty z Prahy a Středočeského kraje, kteří byli uměle ventilováni déle než třicet dnů. Zjistili jsme, že jich bylo pět procent z přijatých, ale obsadili 63 procent lůžkové kapacity. Máte‑li dobře organizované dospávací pokoje v těsné blízkosti operačních sálů, také to tlak na lůžka ARO snižuje – ubývá celá řada jednodenních hospitalizací. Je to tedy do značné míry problém organizační.

• Není ale tato nákladná péče na ARO poskytována mnohdy zbytečně, kdy nemocnému už nic nemůže přinést a jenom ho zatěžuje?

Někdy ano, ale řekl bych, že v tom v posledních letech došlo k významnému pokroku. S řadou dalších odborných společností jsme se shodli na hlavních zásadách přechodu z péče intenzivní na péči paliativní – tento dokument je podle mého názoru velmi kvalitní, vyvážený a plně respektuje zájmy pacienta. Jiná otázka je, do jaké míry je implementován v praxi. Problém často leží v úrovni komunikace mezi lékaři a pacienty, nezřídka jsou očekávání nemocných, respektive jejich blízkých nereálná a my často o tom hovoříme ostýchavě a ne zcela jednoznačně. U nás tato příležitost k šumu a nedorozumění vzniká více než v jiných zemích. Navíc tlak ze strany právníků narůstá, spolu s ním i tlak na defenzivní medicínu a pacient je někdy obětí těchto sporů. Doba, kdy stížnosti byly psané krasopisně těžkou rukou, je pryč. Dneska jsou to profesionálně připravené dokumenty s hlavičkou renomovaných právnických kanceláří.

• Pracovat na ARO a zvláště na operačním sále bylo pro sestry dlouho prestižní záležitostí, to už ale nemusí platit. Ohrožuje nedostatek nelékařských zdravotnických profesionálů i váš obor?

Zcela bezprostředně. Zavírají se lůžka, na naše nelékařské kolegy je kladen obrovský tlak. Jejich role není doceněna a žádná změna v jejich vzdělávání to nevyřeší, jak se nám nyní tvrdí. Problém je jejich režim práce a jejich odměňování. Pokud nebudou sestry dobře zaplaceny, nebudou vůbec. Všechno ostatní jsou plané řeči. Jestliže sestry jsou doslova odsouzeny k tomu, aby dělaly převážně administrativní práce, mnohdy zbytečné, jestliže musejí vykonávat pomocné činnosti, nemůžeme se divit tomu, že jdou jinam.

• Jak se váš obor mění spolu s tím, že v mladší generaci už dominují ženy – anestezioložky?

Mění se zásadně. Naštěstí o tom ještě můžeme hovořit, aniž bychom byli nařčeni z nekorektnosti. Protože je to problém, ženy potřebují specifické pracovní podmínky, aby mohly dostát svým rodinným povinnostem. Tak to prostě je. Náš obor je velmi fyzicky i emocionálně náročný. Je úkolem nás všech vytvořit pro kolegyně takové prostředí, aby z nemocnic neodcházely. Což je obtížné, dokud lékaři pracují v podmínkách velkorysého přehlížení norem zákoníku práce.

• Proč by se měl absolvent lékařské fakulty rozhodnout právě pro vaši specializaci?

Například proto, že anesteziologie a intenzivní medicína je jedním z posledních velkých integrovaných oborů. Je to jeho obrovská přednost. Perioperační péče, léčba bolesti, naše angažovanost u lůžek kriticky nemocných a v oblasti urgentní medicíny, to vše je unikátně široký záběr. Je dobře, že jsme nedopadli jako interna a nerozpadáme se na řadu podoborů.

• Je stále platný bonmot, že anesteziologie je 99 procent rutiny a jedno procento čisté hrůzy, to když dojde k závažným komplikacím?

Já bych řekl, že to do značné míry platí. A také platí, že anesteziolog je jako vzduch – když je, nikdo si toho nevšímá, když není, najednou ho každý potřebuje.

Zdroj: MT