Je ošetření zubu amalgámem bezpečné?

„Takových amalgámových válek jsme zažili již několik. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že kromě problému bezpečnostního se také jedná o velký byznys. Zdravotní pojišťovny za ošetření amalgámovou plombou ročně českým zubařům vyplatí více než 1,5 miliardy korun,“ řekl v úvodu tiskové konference MUDr. Pekárek. Dodal, že ČSK se ztotožňuje se stanoviskem Council of European Dentists (CED), podle něhož zůstává amalgám v řadě indikací nejlepším výplňovým materiálem. Je snadno zpracovatelný, trvanlivý a ekonomicky výhodný. „Omezení užívání amalgámu by mohlo poškodit finanční stabilitu zdravotnických systémů a u jednotlivých pacientů může omezit přístup ke stomatologické péči,“ píše se dále v prohlášení CED z května 2007. Ani podle Světové federace zubních lékařů (FDI) nehrozí pacientům s amalgámovými výplněmi žádné vážnější zdravotní komplikace. FDI ve svém čtyři měsíce starém prohlášení konstatuje, že zatím nebyli podány jasné důkazy o tom, že existuje souvislost mezi přítomností amalgámových plomb v ústech a mezi chronickými degenerativními onemocněními, stejně jako autoimunitními onemocněními, chorobami ledvin, psychickými poruchami, komplikacemi v těhotenství či jakýmikoli nespecifickými symptomy. Při použití alternativních kompozitních výplní se navíc také mohou objevit některé nežádoucí účinky, především alergické reakce. Výzkumu bezpečnosti použití různých druhů zubních výplní by však měl podle FDI pokračovat.

Ordinace chrání životní prostředí

Zástupci stomatologů se domnívají, že důvodem k výraznému omezení amalgámu ve zmiňovaných skandinávských zemích byla především obava před nepříznivým působením rtuti, která je v něm obsažena, na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímořské státy, má tato obava své opodstatnění. Ze závěrů výboru pro posuzování rizik a zdraví a životní prostředí při Evropské komisi totiž vyplývá, že zubní lékaři 27 států Evropské unie ročně produkují odpad obsahující cca 109 tun rtuti; dalších 14 tun rtuťových výparů se ročně uvolní do ovzduší při kremaci zemřelých s amalgámovými výplněmi. V amalgámu je navíc obsažená anorganická forma rtuti, daleko více je zdraví škodlivá organická forma, která se například ukládá v těle ryb.

V této souvislosti však představitelé ČSK upozorňují, že v ČR mají všechny zubní ordinace povinnost používat vysoce účinné separátory odpadních vod, a proto je zatížení vodních organismů rtutí ze zubních ordinací velmi nízké. Mnohem většími znečišťovateli jsou průmyslové exhalace a zplodiny vznikající při spalování pevných paliv.

Amalgám ano, lépe však dozovaný

„Dentálního amalgámu se není potřeba obávat. Výhodnější je však použití tzv. dozovaného amalgámu, který je firemně připraven v uzavřené kapsli ve správném poměru rtuti, stříbra a cínu,“ říká doc. Zemen. Při jeho míchání nedochází k uvolňování rtuťových výparů, na rozdíl od tradičního způsobu přípravy. Dozovaný non-gama 2 amalgám má navíc i mnoho výhod pro pacienta. Díky optimálnímu poměru prášku a kovu vzniká po jejich smíchání kvalitní slitina, která má větší objemovou stabilitu a trvanlivost než tradiční amalgámové výplně a v menší míře podléhá korozi. Použití dozovaného materiálu však zdravotní pojišťovny pacientovi nehradí, odborníci ho však doporučují, protože na rozdíl od tradiční amalgámové výplně mají nemocní jistotu, že jejich ošetření bude kvalitnější a vydrží delší dobu.

„Amalgámovým výplním se však obecně snažíme vyhnout v případě ošetření dětí předškolního věku, těhotných a kojících žen. Víme totiž, že rtuť má schopnost přecházet placentární bariérou i do mateřského mléka, a i když se jedná o netoxické koncentrace, měli bychom se snažit před nimi nezralý dětský organismus chránit,“ radí doc. Zemen.

ton

+ foto příprava amalgámu tradičním způsobem foto MT

popisek

Rozdíl v přípravě tradičního a dosovaného amalgámu novinářům předvedl přímo prezident České stomatologické komory, MUDr. Jiří Pekárek.

**********rámeček *************

Z historie amalgámu

Amalgám začal používat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Vytvořil středně tuhou pastu složenou ze stříbra a rtuti, která dobře vyplnila zub a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru. Taveauovy plomby byly sice levnější než tehdy používané zlaté fólie a snadněji se s nimi pracovalo, avšak měly vážné nedostatky. Při tuhnutí tento první amalgám značně zvětšoval svůj objem, a buď ze zubu přečníval a bránil dobrému skusu (tehdy ještě neexistovaly vhodné nástroje pro jeho snadné zbroušení), nebo dokonce zub vnitřním pnutím roztrhl. Taveauova „stříbrná pasta“ proto nebyla mezi lidmi příliš populární. Ani v dalších letech neměl amalgám na „růžích ustláno“.  Mnozí lékaři sice v jeho budoucnost věřili, avšak předsudků, i když nepodložených, se stále objevovalo mnoho. Amalgámovým plombám byly připisovány nemoci s neznámými příčinami, někdo dokonce tvrdil, že amalgám způsobil několik případů ochrnutí, byl prý i příčinou nejrůznějších krčních chorob, a dokonce i tuberkulózy.

Situace se obrátila až v 70. letech 19. století, kdy se jeden z nejslavnějších amerických zubařů Joseph Foster Flag zcela jednoznačně vyslovil pro amalgám. Prohlásil, že po letech pokusů s různými druhy této slitiny došel k závěru, že zuby vyplněné amalgámem vydrží mnohem déle než s jakoukoli jinou výplní včetně zlata. Od konce devatenáctého století byl amalgám na mnoho desetiletí nejpoužívanější plombou.

Současnost

Dentální amalgám je v současnosti celosvětově používaný materiál jako velmi odolná výplň pro rekonstrukci zubu po odstranění kazem poškozených zubních tkání. Jde o slitinu rtuti se stříbrem a cínem v poměru jeden díl rtuti ku jednomu dílu ostatních kovů. Tento materiál musí splňovat řadu přísných kritérií: rychlost jeho tuhnutí musí být taková, aby měl lékař dostatek času plombu do zubu správně zasadit a mechanicky upravit, současně by však plomba měla být natolik tvrdá, aby ji mohl pacient po jedné až dvou hodinách používat. Úplné zatvrdnutí amalgámu nastane přibližně po 24 hodinác h. Během tuhnutí amalgámu však nesmí docházet k příliš velkým objemovým změnám, které by hrozily roztržením zubu.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2008, strana A8

Zdroj: