Je volný pohyb pacientů pro EU velké sousto?

V současné době se úhrada zdravotní péče v zahraničí v rámci Evropské unie řídí primární legislativou, tedy smlouvou o Evropském společenství, a také rozhodnutími Evropského soudního dvora. Podle daných pravidel, která však nejsou dostačující z pohledu ani faktického, ani právního, lze čerpání a úhradu zdravotní péče rozdělit v principu do dvou skupin.První skupina řeší případy, kdy občan vycestuje do zahraničí a při svém pobytu v jiné členské zemi EU neočekávaně potřebuje zdravotní péči. Ta je mu poskytnuta podle pravidel platných pro občany země, ve které se ošetření či hospitalizace uskuteční. Péči uhradí místní pojišťovna, která si potom úhradu vypořádá s pojišťovnou, u které je občan pojištěn. Nemocný pak uhradí stejnou spoluúčast, jakou by zaplatil občan dané země. Vzhledem k tomu, že ceny zdravotní péče jsou v České republice obvykle nižší než v jiných zemích EU, zaplatí občan ČR na spoluúčasti v zahraničí obvykle mnohem více, než by zaplatil doma. Samozřejmě i zdravotní pojišťovna obvykle uhradí mnohem více, než by platila za stejnou péči poskytnutou v ČR. Proto je velmi rozumné, že občané ČR i při cestách v rámci Evropské unie uzavírají cestovní zdravotní pojištění.Do druhé skupiny patří případy, kdy občan potřebuje zdravotní péči a rozhodne se, že ji vyhledá v jiné zemi. Jde tedy o péči plánovanou. Ta je v zahraničí hrazena pouze do výše úhrady stejné péče v zemi, ve které občan trvale žije a kde je pojištěn. V případě plánované nemocniční péče v zahraničí je k úhradě navíc vyžadován předchozí souhlas domácího úřadu, v našem případě zdravotní pojišťovny (na rozdíl od plánované ambulantní péče, která je poskytována i bez něj). Souhlas s poskytnutím lůžkové zdravotní péče v zahraničí by měl být žadateli dán zvláště v těch případech, kdy péče v domácí zemi není dostupná buď vůbec, nebo v medicínsky přijatelném čase.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2005, strana 21

Zdroj: