Je vztah lékaře s pacientem opravdu partnerský?
Jednou z hlavních postav tohoto příběhu je pacientka X.Y. ve věku 38 let, která kvůli pozitivní rodinné anamnéze pravidelně navštěvovala mamologické centrum. Při poslední návštěvě před několika týdny se však dozvěděla nepříznivou zprávu, že lékař objevil ložisko, které má suspektní maligní charakter, a proto doporučuje další vyšetření pro potvrzení diagnózy karcinomu prsu. Po této strohé informaci pacientka odešla domů a další měsíc, během něhož absolvovala doplňující vyšetření a také klinický onkochirurgický seminář, žila v představě, že diagnóza malignity je jasná, což mělo pochopitelně velmi nepříznivý dopad na její psychiku. V její představě ji utvrzovalo především chování samotných zdravotníků. Na klinickém semináři se například dozvěděla, že probatorní biopsii z ložiska nemá cenu dělat, protože podle zobrazovacích vyšetření ložisko jeví jasný maligní charakter a tudíž se musí rychle odoperovat. O radikalitě výkonu měla rozhodnout peroperační biopsie, přičemž pacientka byla upozorněna na skutečnost, že operatér jako o jednom z reálných postupů uvažuje o ablaci celého prsu. Protože pacientka byla sama zdravotníkem, zajistila si před operací ještě druhý názor odborníka z jiného pracoviště, který tak jednoznačně o potřebě velké radikality přesvědčen nebyl a doporučil souhlasit pouze s exstirpací ložiska a ev. pozitivních uzlin.
Pocit radosti i rozhoření
K velké radosti pacientky histologické vyšetření nakonec potvrdilo benigní charakter ložiska, přesto se tuto „šťastnou“ zprávu dozvěděla až týden po operaci. Večer po operaci, když se probrala z narkózy, ji totiž operatér na její dotaz o průběhu a výsledku operace odkázal na další den, kdy jí pouze sdělil, že k charakteru ložiska se v tuto chvíli nedokáže vyjádřit a že musí počkat až na výsledek histologického vyšetření.
Po celou tu dobu žila pacientka v depresi a beznaději, že její životní vyhlídky jsou velmi nepříznivé. Tyto její pocity navíc umocňovalo chování zdravotníků, pro něž byla jen „další paní s karcinomem“, které mohou nejlépe pomoci, když jí ho dostatečně rychle a radikálně odoperují. Nikoho příliš nezajímal její psychický stav, natož aby si některý ze zdravotníků našel dostatek času a v klidu a srozumitelně jí vysvětlil, co pro ni nález tohoto ložiska znamená a jak by se mohla její situace dál vyvíjet. Abychom zdravotníkům úplně nekřivdili, pacientka byla se svým stavem seznámena, ale jaksi za pochodu a odosobněnou strohou řečí lékařských chorobopisů. Výsledkem je rozhořčení pacientky nad postupem lékařů a pocit bezmoci, protože partnerství, které je v poslední době ve vztahu mezi lékařem a nemocným tak často skloňováno, se nedostavilo.
Jak to vidí odborníci
V reakci na tyto informace jsme oslovili zástupce chirurgické a onkologické společnosti prof. MUDr. Miroslava Rysku, CSc., a prof. MUDr. Jiřího Vorlíčka, CSc., abychom se zeptali, zda se v tomto případě jednalo o politováníhodné selhání jednotlivců, či jde spíše o ukázku běžné praxe. Také nás zajímalo, jak by sdělování závažných diagnóz pacientovi mělo vypadat, kdo ze zdravotníků by se ho měl ujmout, ve které fázi léčení a kde jsou příčiny toho, že teorie někdy pokulhává za praxí. Chtěli jsme také vědět, zda dostupnost nových technologií, o nichž byla řeč v úvodu, přispěje k tomu, že se lékaři skutečně budou více věnovat pacientům, nebo naopak posílí chování, kdy léčí především postižený orgán, popř. výsledky vyšetření či nález zobrazovacích metod namísto člověka samotného. Nezanedbatelný zůstává i etický rozměr tohoto příběhu, proto nás zajímaly i odpovědi MUDr. Davida Marxe, který se etické problematice komunikace v medicíně dlouhodobě věnuje.
Zdroj: