Jednotka intenzivního života: o paliativě a o dobrém životě

Dokumentární film Jednotka intenzivního života je autentickým záznamem práce průkopníků české paliativní medicíny Kateřiny Rusínové a Ondřeje Kopeckého. Premiéru měl ve středu 25. srpna v rámci 55. mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

„Všichni vaši pacienti umřou. Všichni. Ať se budete snažit, jak chcete,“ říká skupině studentů Ondřej Kopecký, jenž společně s Kateřinou Rusínovou založil první Kliniku paliativní medicíny v České republice. Režisérka Adéla Komrzý na této klinice tři roky natáčela celovečerní dokumentární film Jednotka intenzivního života, který podává silný a zároveň věcný náhled na práci specialistů v paliativě. Přibližuje tak téma medicínské etiky v otázce, co je život a co už není – a to nejen z pohledu lékaře, ale zejména samotných pacientů.

„V současné době jsme se dostali do situace, že umíme zachránit a prodloužit hromadu životů. Ale přemýšlíme o tom, jestli je to dobře. Medicína je něco, co umíme udělat. Dobře je něco, co najdeme s pacientem – to, co je dobré pro něj.“ (Ondřej Kopecký, Jednotka intenzivního života)

Dokument nemá za cíl své diváky dojmout tragickými příběhy pacientů. Nejedná se ani o hlubinný náhled do psychiky hlavních protagonistů, spíše o osvětu pro veřejnost, ale i pro ošetřující lékaře. Někteří z nich se podle Rusínové a Kopeckého mnohdy snaží udržet pacienta naživu bez ohledu na jeho potřeby a přání, protože smrt pokládají za své profesní selhání. Téma smrti je patrně nepříjemné i pro mediky přítomné na klinice. Zvládání emocí je však nedílnou součástí práce paliatra, podobně jako komunikace s ošetřujícím lékařem, pacientem a jeho blízkými. Tyto aspekty podle Kateřiny Rusínové ustupují v jiných medicínských oborech poněkud do pozadí. Paliativní medicína se jim naproti tomu věnuje více systematicky.

„Na to, co pacienta trápí, nejsme zvyklí se ptát. A proto přijde paliatr, aby se ho na to zeptal.“ (Kateřina Rusínová, Jednotka intenzivního života)

Pro oba paliativní specialisty je typická naprostá upřímnost. Upřímnost ve vyjádření empatie k pacientovi a jeho blízkým, ale i při sdělování nepříjemných faktů. Paliatr může plnit i funkci prostředníka mezi pacientem a jeho blízkými. Jako neutrální, nezasažená strana jim ve velmi citlivých a intimních rozhovorech prostřednictvím správně mířených otázek pomůže vyjádřit jejich pocity a obavy z následujícího vývoje. Jak reflektuje dokument, každý pacient se ke své prognóze staví odlišně a výjimkou nemusejí být ani předsudky, kdy pacient pokládá přítomnost paliatra za předznamenání blízkého konce, takže má z jeho přítomnosti strach a odmítá jeho pomoc. Paliatr vždy respektuje přání a potřeby pacienta, ale odbourání těchto předsudků by podle obou lékařů nesmírně pomohlo k širšímu zpřístupnění paliativní medicíny.

„Paliatr a paliativní týmy dokáží doprovázet pacienty ve složitém rozhodování. Dokáží být prostředníkem mezi světem pacienta a mezi světem medicíny. Mohou podpořit pacienty i jejich rodiny při hledání toho, na čem v jejich životech záleží a k čemu umí pomoci medicína.“ (Ondřej Kopecký, Jednotka intenzivního života)

Klinika paliativní medicíny získala statut samostatné kliniky 1. ledna 2021 jako vůbec první zařízení v zemi. Je společným pracovištěm Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, a tak výrazně přispívá k rozvoji specializované paliativní péče v nemocničním prostředí a zároveň rozšiřuje pole působnosti o výukovou a vědeckou činnost.

Zdroj: MT