Jen penězi ebolu nezastavíte

„Jsem vždycky hrozně rád, když se naši lidé v pořádku vrátí, zvláště z oblastí, kde je nějaký konflikt,“ říká ředitel české a slovenské pobočky Lékařů bez hranic Mgr. Pavel Gruber.

Do jaké míry jste spokojeni s tím, jak se s požadavkem na pomoc v boji s ebolou vyrovnala česká vláda?

Tak napůl, na jednu stranu jsme rádi a vážíme si toho, že problém neignorovala, jako se to stalo třeba na Slovensku. Sešla se s námi a nějaké prostředky alokovala. Penězi ale ebolu nezastavíte. Nejvíce se nedostává kvalifikovaných lidí. Kdyby na přelomu srpna a září Česká republika postavila izolační jednotku o deseti lůžkách, byl by to obrovský přínos. Armáda by to personálně zvládnout měla. Tehdy ale takto reagovala většina vlád.

Kolik zásah Lékařů bez hranic proti ebole zatím stál?

Náš rozpočet do konce roku je 51 milionů eur, což je skoro 1,5 miliardy korun. Velká část pochází ze sbírky, ta probíhá i v České republice – naši občané mezi sebou vybrali téměř dva miliony korun. Za to děkujeme. ¨

Jaká byla ve vašich centrech letalita onemocnění?

Průměr do dnešní doby je 56 procent, velmi se to liší, někde to ale bylo i pod 40 procent. Záleželo i na tom, jak rychle se nemocný k pomoci dostal a také kdy. Na vrcholu epidemie v centru v Monrovii nebyly kapacity na důslednou podpůrnou terapii, v podstatě jsme byli schopni nabídnout jen paliativní léčbu.

Mimo Afriku bylo léčeno jen několik málo nemocných, přesto se i velmi vyspělé zdravotnické systémy neubránily přenosu viru z pacienta na zdravotníka. Jak v tomto směru byla úspěšná vaše organizace, která ošetřila tisíce nemocných?

Ze zahraničních dobrovolníků se nakazily francouzská sestra a norská lékařka, ty byly transportovány do Evropy speciálním letadlem. U amerického lékaře se příznaky onemocnění projevily až po návratu domů, ani on nikoho nenakazil, byl ze svého domova převezen rovnou do nemocnice. Všichni tři se vyléčili.

Co si slibujete od vývoje vakcín, případně léků proti ebole?

Ve chvíli, kdy chceme zastavit velkou epidemii, je vakcína účinnější než lék. Tímto směrem se napřelo velké úsilí, tak doufáme, že bude úspěšné. Velmi se ale zajímáme i o formu očkovací látky. Z naší praktické zkušenosti víme, jak obrovský rozdíl je, pokud může být vakcína podávána perorálně a nikoli injekčně a pokud u ní nemusí být dodržován chladový řetězec. Proto lobbujeme za to, aby se takové přípravky vyvíjely s ohledem na snadnou logistiku. Ve stínu eboly je ale řada dalších opomíjených chorob – např. spavá nemoc, leishmanióza, Chagasova nemoc. Na ty všechny nemáme dostatečně účinné léky a umírají na ně statisíce a miliony lidí. Do vývoje se zde investuje zoufale málo.

Ebola určitě vyčerpala vaše zdroje, ať už finanční, nebo personální. Kde nejvíce chybí vaše pomoc?

Takových míst je samozřejmě spousta, vůbec ale nemusíme chodit daleko. Nebýt eboly, tak bychom určitě v mnohem větší míře působili na Ukrajině. Jsme tam sice na obou stranách, ale velmi omezeně. Třeba program zaměřený na tuberkulózu by potřeboval posílit.

Kolik lidí mají Lékaři bez hranic celkem v terénu?

Na misi každý rok vyjíždí kolem šesti tisíc kolegů, v danou chvíli jich v některém z našich programů působí kolem tří tisíc. Především se ale opíráme o třicet tisíc místních spolupracovníků. To oni nesou hlavní tíhu.

Jak velký podíl na tom má vaše pobočka?

Za Česko a Slovensko máme asi sto lidí, někdo s námi jel jednou, někdo opakovaně. Přibližně třetina jsou lékaři, třetina sestry, třetina logistici a administrátoři.

Koho nejvíce potřebujete?

Obecně lidi, kteří mluví francouzsky. Není to kvůli tomu, že původně jsme francouzská organizace, ale protože často působíme ve frankofonních zemích. Sestry s francouzštinou přitom téměř nejsou.

Z lékařských specializací jsou pak asi nejpotřebnější chirurgové, anesteziologové a gynekologové. Ale nejde jen o zdravotníky – stejně vzácní jsou francouzsky mluvící účetní.

Dá se to dělat celý život?

Můj osobní názor je, že nedá. Někteří ale přejíždějí z mise na misi patnáct nebo dvacet let a je to jejich trvalý životní styl.

Určitě se snažíte riziko minimalizovat, ale přesto, bojíte se o své lidi?

Bojím se, a hodně. Jsem vždycky hrozně rád, když se v pořádku vrátí, zvláště z oblastí, kde je nějaký konflikt. Když se někdo dostane do bezpečí třeba z Iráku nebo Sýrie, tak je to vždycky úleva. Dokážu ocenit SMS: „Jsem už v Turecku, je to dobrý.“

Zdroj: Medical Tribune