Jen si tak relaxuji s pastelkami

MT: Pane doktore Schwarzi, v úvodu našeho povídání mi dovolte vyslovit důvodné podezření, že v jedné ze svých existenčních dimenzí jste docela dobrým výtvarníkem!

Hlavně nepřehánět… Prostě mě jenom od dětství baví kreslení a malování. Nemám ambice vytvářet velké umění. Je to běžné hobby, které se s postupem let a s normálním přibýváním životních starostí změnilo v jakousi mou osobní zónu relaxace. S pastelkami v ruce nad archem papíru si prostě báječně odpočinu.

MT: Mám tomu rozumět tak, že jste nikdy nechtěl být malířem, samozřejmě pokud možno slavným?

Jako dítě asi ano. Dokonce jsem v tomto smyslu učinil jistý závažný krok, ovšem s velmi nešťastným koncem.

MT: To ale musíte vysvětlit…

Asi tak ve třetí nebo čtvrté třídě jsem se jako pilný a nadšený žák výtvarného oddělení lidové školy umění zúčastnil celosvětové dětské výtvarné soutěže – tuším, že se jmenovala nějak jako Děti malují svět – a podařilo se mi prokousat se přes všechna obvodní, městská, krajská a já nevím jaká ještě kola do celostátního finále. Jenomže tam jsem skončil druhý…

MT: No to byl přece úžasný úspěch!

Jenže do Japonska na setkání národních vítězů jela nějaká holčička, která si odtamtud pak přivezla krásnou hrací skříňku – pokud si dobře vzpomínám. No a já dostal jen pár knížek z Albatrosu. Uznejte, že to byla hotová tragédie.

MT: Slavným malíře jste se sám nestal, koho z nich tedy alespoň nejvíc ctíte?

Jednoznačně Salvadora Dalího. Ostatně stačí se rozhlédnout po stěnách mé kanceláře, ve které spolu právě hovoříme.

MT: Těm, kdo to nevědí, bychom však měli prozradit i to, že jste v přímé linii potomkem Bedřicha Smetany, resp. jabkenického hajného Josefa Schwarze, který měl za manželku skladatelovu dceru Žofii. Takže by vás genetická výbava měla předurčit spíše k muzicírování…

To ani náhodou. Hudbu mám rád, Smetanovu obzvláště, ale na její aktivní provozování jsem takříkajíc analfabet. Samozřejmě jsem jako většina dětí byl rodiči „dán do hudebky“, ale nic dlouhodobého se z toho nevyvinulo. Svůj podíl možná sehrály i zážitky z raného dětství, kdy jsem v nedělním oblečku a s ctnostným výrazem ve tváři musel občas absolvovat rodinná setkání dvou větví potomků Bedřicha Smetany. Tam se vše odehrávalo „na vysoké intelektuální úrovni“, a to, že každý umí na něco hrát, a tedy přispěje do programu „hauskoncertu“, se pokládalo za samozřejmost. Mě jako normálního kluka z pražské ulice to k smrti nebavilo. Naštěstí můj tatínek je také spíše rebel než uhlazený intelektuál, a navíc nemuzikant, takže jsme to s účastí na těchto akcích zbytečně nepřeháněli.

MT: Nenechám se jen tak lehce odehnat od genetiky – opravdu nemáte v řadách svých předků žádného výtvarníka?

Tak ať je po vašem – dědeček z otcovy strany byl poměrně známým architektem a ti určitě výtvarné dispozice mít musejí. Ale možná vás bude zajímat veřejnosti všeobecně neznámý fakt, že velmi dobře maloval i Bedřich Smetana. Vím o čem mluvím, viděl jsem několik jeho obrázků.

MT: Když to nejde s genetikou uměleckou, přejděme k profesní. Váš otec prý byl také ředitelem pražské záchranky?

Pracoval na záchrance snad pětadvacet let – nejdříve jako řidič a později jako lékař – a strašně se chtěl stát jejím šéfem, ale nikdy se mu to nesplnilo.

MT: Vám ale ano – uspěl jste ve výběrovém řízení a od listopadu 1998 zde šéfujete.

Víte, tady se spíše jedná o jakousi logickou životní pointu – jsem s pražskou záchrankou fakticky propojen od dětství. Jako malí kluci jsme s bráchou chodili za tátou ještě na stanoviště na pražském Strossmayerově náměstí a hráli si tam mezi sanitkami. Během střední školy jsem tam absolvoval brigády a při studiu medicíny – protože už jsem měl rodinu – jsem na záchrance měl „vedlejšák“. Po absolutoriu jsem pracoval v nemocnici pražské záchranky Na Malvazinkách na chirurgii, na centrálním příjmu atd., dělal jsem řadového vyjíždějícího lékaře, sloužil u letecké záchranky a mohl bych pokračovat. K tomu přičtěte, že mám rád traumatologii jakožto medicínský obor, v němž mimo jiné zažíváte okamžité pocity užitečnosti pro lidi v tísni – a je jasné, že jsem asi nemohl profesně skončit jinak. Možná s výjimkou plastické chirurgie, ta mne také zajímá a považuji ji za jedinečnou a svým způsobem i tvůrčí disciplínu.

MT: Ejhle, že by se zde do profese přece jen promítala umělecká část vaší duše?

Mě spíše napadá jiná projekce, ale berte to s rezervou. Jako chirurg jsem občas znervózňoval kolegy svým důsledným dbaním na estetický efekt pooperačních jizev. Dával jsem si na šití opravdu záležet, možná někdy i s „uměleckým“ zápalem.

MT: Většina vašich obrázků působí sice na první pohled jemně, ale při delším vnímání v nich objevíme i pořádnou dávku dynamiky. Myslíte, že to souvisí s hektickým charakterem práce záchranáře?

Takové spletité úvahy po mně ani nechtějte. Jak už jsem řekl, kreslím si pro radost a pro relaxaci. Naprosto nemám v úmyslu záměrně vkládat do témat obrázků nějaká filosofická či mentorská sdělení. Maluji a kreslím si většinu života, protože mě to baví. Stejně jako třeba mého otce bavily železniční modely.

MT: Ukázal jste nám pouze kresby pastelkami. Jinou techniku nepoužíváte?

Na nic jiného nemám momentálně čas. Nemusím si dlouze připravovat a pak ještě déle uklízet malířské propriety. Dříve jsem si vyzkoušel všemožné techniky a třeba se k nim ještě někdy vrátím. Například v důchodu.

Zdroj: