Ještě to tu není

Jedním z hesel skandovaných davy v listopadu 1989 bylo: "Už je to tady." V těchto dnech uplyne od oněch okamžiků již 20 let. Já sám patřím k těm, kdo si mysleli, že "už je to tady" platí i pro zdravotnictví. Bylo sice jasné, že dostatečné finanční zdroje jen tak hned nebudou, ale - nazvěme to třeba technicko-provozně-organizační stránkou zdravotnického systému -, že náprava deformovaných vztahů v socialistickém zdravotnictví je otázkou pár měsíců či maximálně let.

A ejhle, "ještě to tu není" ani po 20 letech. Navzdory lamentování o nedostatečném finančním zázemí zdravotnictví jsou finanční zdroje celkem dostačující, leč efektivní fungující zdravotnictví tu není a nemůže nás uchlácholit ani fakt, že k efektivitě mají v této oblasti daleko i některé vyspělé země v evropě i za oceánem.

Zcela jasnou skutečností je, že tyto otázky nesouvisejí s úrovní medicíny. Za posledních 20 let udělala medicína obrovský pokrok v diagnostice, terapii i technologiích. Neumírá se již na diagnózy, na které se umíralo kolem roku 1989, a mnoho vážně nemocných lidí se vrací dokonce do plného života i zaměstnání.

Zůstává tedy otázka, proč to všechno nadále tak špatně funguje. Myslím, že odpověď je jednoduchá. Za posledních 20 let se vpraxi ukázalo a společností bylo přijato, že zdravotnictví je konkurenční prostředí a že v něm převažují ekonomické tržní motivy. "Tržně" ale u nás nebojují lékaři či pojišťovny o pacienty, ale i zájmové skupiny mezi sebou.

Málokdo může zpochybnit fakt, že na jaře roku 1990 byl z podstatné části kooptovaný revoluční parlament schopen odhlasovat cokoli, v oblasti zdravotnictví např. převzít fungující zdravotnické zákonodárství podle jiných zemí. Bohužel však bylo tehdy v centru dění mnoho lidí, kteří se domnívali, že vymyslí originální "českou" - tu nejsprávnější - cestu.

Tím došlo k rychlému rozdělení mnoha zúčastněných do mnoha zájmových skupin s různými tržními zájmy - různé skupiny lékařů, různí dodavatelé, stavebníci, nemocnice, lékárníci, pojišťovny, managementy a další skupiny a subjekty. Ti všichni, místo aby bojovali o pacienta, začali bojovat o ze svého hlediska výhodné nastavení systému. Místo aby si konkurovali v péči o pacienty, konkurovali si v ovlivňování pravidel a získání tržní výhody. Tak se vyvinulo nastavení jakéhosi pseudotrhu, na kterém šlo - a jde - o získání vlivu různými zájmovými skupinami.

Například jedna skupina lékařů se bojí konkurence jiných lékařů a péče je úmyslně regulována složitými pravidly. Každá zájmová skupina se snaží realizovat, co je výhodné pouze pro ni, a svoji snahu halí do vágních pojmů, jako je například blaho pacienta. Systém je však principiálně nastaven tak, že mnoho věcí je obecně nevýhodných, a o ty se nezajímá nikdo.

Kupříkladu v následné péči neexistuje reálná konkurence, a proto minimálně v ústavní části nefunguje. Nemocnice si také reálně nekonkurují a jen málo nemocnic zaniklo, přestože perspektivně je těžiště zdravotnické péče bezpochyby v ambulantní sféře. Spíše to vypadá, jako by špatně nastavený systém navzdory deklaracím o opaku kladl všem těžko pochopitelné překážky, což mimochodem platí i v chování k handicapovaným a slabším spoluobčanům a v péči o ně.

Při a po nastavení systému, který nevytvořil zdravé konkurenční prostředí, se ve funkcích vystřídalo mnoho ministrů zdravotnictví, více či méně kompetentních. Ti z nich, co kompetentní byli, neměli čas provést účinnou změnu, protože ve funkci byli z různých důvodů buď krátce, nebo skončili nečekaně, mimochodem i proto, že si vytvořili řadu nepřátel v zájmových skupinách.

Péče v řadě nemocnic je nyní po tzv. akreditacích možná o trochu bezpečnější než dříve. Vyslechl jsem konkrétní diskusi členů akreditační komise nad dokumentací se sekundáři i zdravotními sestrami a musím konstatovat, že vylepšení dokumentace je plně namístě. Tyto administrativní procesy však posouvají naše zdravotnictví jen o malý kousek vpřed.

Naproti tomu existují důležitější věci, jež akreditace nepostihne. Z mnoha důvodů jsou diagnózy stanoveny pozdě, léčba není vždy správná a dostatečně účinná, odborné věcné chyby jsou poměrně běžné. Úroveň sekundární prevence je vysloveně tristní, například s dokonale zorganizovanou péčí o akutní koronární příhody kontrastuje tragická situace v sekundární prevenci, která, jak ukazují publikovaná data, je nejhorší u pacientů po mozkové příhodě.

Ke zlepšení těchto vážných problémů nepomohou nové postupy a léky, ale celková změna přístupu lékařů i pojišťoven k pacientům a pacientů ke zdraví. Na rozdíl od roku 1989 není léčba uniformní a ten, kdo péči potřebuje, musí mít informace o kvalitě zdravotnického zařízení, podle nichž se může rozhodnout. Mimochodem to platí nejen pro pacienta jako konzumenta péče, ale i pro lékaře jako jejího poskytovatele či zprostředkovatele.

Zdraví je obrovská tržní hodnota, ale málokdo si to uvědomuje a málokdo si jí váží, zejména pokud je zatím zdráv. Jedna věc je však potěšitelná. Na rozdíl od českého právního prostředí je prakticky vyloučeno, aby o pacienty pečovali lékaři nebo sestry bez opravdového vzdělání a tzv. mafiánské nebo, jak se nyní začíná v médiích eufemisticky uvádět, "síťové" vztahy se netýkají vlastní zdravotní péče.

Kolem plzeňské právnické fakulty se podle toho, co zjistili a publikovali novináři, rozvíjí mnoho kauz, ale zmiňována je jen jedna související se zdravotnictvím. Pacienti si mohou být jisti, že o ně pečují kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci. Podivně udělené tituly minimálně na bakalářské a magisterské úrovni ve zdravotnickém školství určitě neexistují.

A co se změnilo od roku 1989 nejvíce, to všichni vidí v moderních a fungujících lékárnách. Možná proto, že lékárníci byli nejvíce jednotní, nebo i proto, že jsou ze všech zdravotníků nejvíce závislí na svobodné volbě pacienta, kam si pro lék půjde. Naopak mnoho lékařů zcela jistě práce mnohdy netěší a vlastně ji pro množství limitací ani nemohou svobodně a dobře vykonávat.

Nejméně se změnili pacienti. Ti si bohužel v průměru stále váží málo svého zdraví a stále jsou ochotni pro jeho udržení udělat velmi málo, většinou nic. Prevence je většinou obtěžuje, více jim vadí dlouhé čekání a špatná organizace práce. Ale co změnit, když je to stejné u praktika, u specialisty i v nemocnicích a všech pojišťovnách? Přesně to nedávno vystihl titulek Medical Tribune: "Soutěž o pacienty se do českého prostředí zatím nehodí".

Čím dříve přestane být pojištění zdravotní daní a čím dříve bude prostředí pro zdravotní péči liberálnější a méně svázané pravidly, tím dříve bude zdravotnictví efektivní. Čili řečeno slovy reklamy, chce to stručná a jasná pravidla, aby z toho nebyla povidla, která z toho po 20 letech zatím bohužel jsou.

Zdroj: Medical Tribune