Jsme ochotni pečovat o své blízké? Jakou péči čekáme sami pro sebe?

Pod názvem „Péče k nezaplacení – kdo pečuje o vztahy, má o péči postaráno“ proběhl 5. 11. 2025 kulatý stůl pořádaný NN Životní pojišťovnou, kde přítomní diskutovali nejen o tom, jak se Češi připravují na stáří, nakolik jsou připraveni se o své rodinné příslušníky ve stáří postarat, ale i o dostatku nebo nedostatku pečujících, o jejich pracovních podmínkách, vzdělávání či o představách, jak by se měl starat stát.

Dlouhodobá péče je a do budoucna bude stále naléhavějším problémem. Podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (MPSV) se do roku 2050 má počet lidí starších 75 let zdvojnásobit a třetina z nich bude potřebovat dlouhodobou péči. Na to náš systém není zdaleka připraven.

Jak se Češi skutečně připravují na stáří? Stále více lidí si uvědomuje, že to není jen o zdravotní kondici, ale i o tom, kdo jim bude nablízku, až budou potřebovat pomoc se zvládáním každodenních potřeb. To potvrdil i letošní výzkum neziskové organizace MILA ve spolupráci s NN Životní pojišťovnou, vypracovaný agenturou MindBridge. Podle něj si 52 procent Čechů přeje zůstat v domácí péči, 30 procent by chtělo být v domácím prostředí s profesionální péčí, zatímco 18 procent by upřednostnilo institucionální zařízení.

Vztahy jako základ péče

Data průzkumu ukázala, že ochotných pečovat o své blízké je 93 procent lidí v produktivním věku, naopak sedm procent není připraveno vůbec. Podle Barbory Šporclové Kodetové, která se podělila o zkušenosti s péčí o svého otce, toto číslo neodpovídá realitě. „Je to představa lidí, kteří nevědí, jaké to ve skutečnosti je. Mnohdy si neuvědomíme, co to obnáší finančně, fyzicky, co to udělá s naší rodinou jako takovou. Velmi záleží na tom, v jakém stavu senior je. Pokud má někdo v péči třeba člověka s těžkou formou Alzheimerovy nemoci, je téměř nad lidské síly se o něj postarat sám. Ale je hezké, že o tom lidé takto uvažují, a mají tedy dobrý vztah k rodičům,“ dodává.

S tím souhlasí i Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace MILA, jejímž cílem je zvýšit prestiž profesionálních pečovatelů, podle níž je podstatné, že lidé o tomto problému přemýšlejí. „To je důležitější než zaujímat rozhodnutí, zda jsem nebo nejsem připraven. Jde o křehké téma a člověk nikdy neví, co ho potká, v jaké situaci bude on a v jaké jeho blízcí. Ale mluvit o tom, než tato situace do života vstoupí, považuji za zásadní,“ komentuje výsledky průzkumu.

„Data lze interpretovat i tak, že jsme připraveni pečovat, protože víme, že budeme muset. Víme, že stát se nepostará, nebudou lůžka – a i kdyby byla, nebude, kdo by u nich pracoval. Jde o to, jestli si včas uvědomíme, že tyto pečovatelské profese jsou jedněmi z nejdůstojnějších a nejdůležitějších povolání, která máme,“ říká socioložka a viceprezidentka komise pro výzkum stárnutí při Mezinárodní sociologické asociaci ISA Lucie Vidovićová, která se věnuje sociologii stárnutí. Podle Petra Němečka, ředitele externí distribuce NN Životní pojišťovny, to, zda je člověk připraven pečovat, zjistí, až taková situace přijde. „Rozumím tomu tak, že 93 procent lidí by se chtělo umět postarat o své blízké, což mi přijde jako dobrá zpráva.“

Jak se diskutující shodli, předpokladem dobré péče jsou dobré vztahy. Péče je synonymem vztahu a vztah je něčím, co budujeme celý život. Souvisí s tím, jak se staráme sami o sebe i o své blízké. Je to každodennost, schopnost udělat si čas na druhé, bavit se i o nepříjemných věcech a před těžkostmi, které život nese, neutíkat.

Domov, nebo instituce?

Zda se rozhodneme pečovat v soukromí, nebo zvolíme institucionální péči, často závisí na kvalitě vztahů v rodině. Lidé, kteří mají s rodiči častý kontakt, jsou ochotnější zajišťovat péči doma. Naopak ti, kteří vztahy zanedbávají nebo je vnímají jako konfliktní, častěji preferují institucionální řešení. Včasná komunikace v rodině, otevřenost a dohoda o budoucí péči se proto ukazují jako zcela zásadní. Dobrá péče přitom nemusí znamenat jen pečovat doma.

„Pokud se zeptáte lidí na osobní preferenci, nejednou vám řeknou, že si v budoucnu přejí umístění do sociálního zařízení před variantou domácí péče o ně samotné ze strany svých dětí. Zároveň si ale jako společnost uvědomujeme, že senioři zpravidla chtějí pobývat doma s domácí péčí ve svém prostředí, resp. v prostředí svých blízkých a rodiny. Mezi tím, co si přejeme, co budeme jednou chtít, a skutečnou realitou, kterou zažijeme, zkrátka bývají velké rozdíly,” shrnuje Petr Němeček. Ačkoli je rozhodnutí, jakou péči zvolit, na člověku, o něhož je pečováno, ideálně by mělo jít o konsensus všech, kteří jsou do péče zapojeni.

Data také ukazují, že největší strach, který lidé v seniorním věku mají, je z nesoběstačnosti. Bez ohledu na to, kde chceme strávit závěr života, polovina dotázaných přiznává, že se na situaci, kdy se stanou nesoběstačnými, nijak finančně nepřipravuje.

Co považujeme v péči za nejdůležitější?

S péčí o blízké má podle dat MPSV zkušenost 40 procent dospělých, nejčastěji ženy ve věku 45 až 65 let. A přestože dodávají, že postarat se o blízké je přece normální, až 61 procent z nich uvedlo, že tato činnost měla negativní vliv na jejich život i partnerské vztahy. Zásadní dopad na duševní zdraví potvrdila čtvrtina pečujících, zhoršení fyzického zdraví pak 18 procent respondentů. Každý pátý má finanční problémy, každý sedmý uvádí, že nemá čas na nic jiného než na péči.

Pokud mají lidé s péčí praktické zkušenosti, nejčastěji v souvislosti s ní zmiňují pravidelnou kontrolu zdravotního stavu a životosprávy seniora, zajišťování návštěv lékaře a sociálních služeb, povídání si, vaření a podávání stravy nebo péči o hygienu.

Na dotaz, co je při péči o blízké nejdůležitější, označilo 43 procent praktickou pomoc, 41 procent sociální kontakty, ale jen 13 procent psychickou podporu a pouhá tři procenta podporu finanční. Diskutující naopak kladli důraz na psychickou podporu a samozřejmě i potřebné finanční zajištění.  

Naopak na otázku, jakou pomoc očekáváme my sami, již psychickou podporu zdůraznilo 32 procent dotázaných a finanční 10 procent. „Byli jsme a ještě stále jsme zvyklí, že těžiště finanční podpory je na státu, zároveň se ale blížíme do období, kdy role státu bude menší. Nízký odhad potřebnosti finanční podpory je odraz toho, jak málo se o tomto tématu ve společnosti mluví a ví,“ je přesvědčen Petr Němeček.  

Komunikace jako základ

Potřeba péče a představa o ní se mohou v čase měnit. Tam, kde spolu rodina běžně komunikuje, je v momentě, kdy je potřeba péči zajistit, situace snazší. „Když rodina není funkční, když nám nikdo nepomáhá v řešení konfliktů, nejsme zvyklí o věcech debatovat, těžko se bude začínat až v době, kdy bude péče potřeba. Naopak když jsme na sebe navázáni, bude pro nás rozhodování jednodušší a méně překvapivé. Na druhé straně potřeby a představy všech se mohou průběžně měnit. I jakási flexibilita v očekáváních a plánech je důležitá a potřebuje i flexibilitu v komunikaci,“ zdůraznila Simona Bagarová.

O tom, jak vypadá reálná péče o rodiče oproti představám, svědčí data, podle nichž pět procent lidí není s rodiči v žádném kontaktu a naopak 12 procent dotázaných kvůli péči muselo přestat pracovat/ přestěhovat se a zásadně změnit svůj život. Pokud jde o komunikaci a kontakt, respondenti uvedli průměrně 94 osobních setkání a 139 telefonických kontaktů za rok.

I když Česko patří mezi země, kde jsou lidé ochotni se poměrně hodně starat o své blízké, jsou situace, kdy i ten, kdo pečovat chce, ne vždy může péči zvládnout. Data z letošního průzkumu říkají, že u každého desátého se kvůli péči o seniorního člena rodiny zhoršil osobní vztah na bázi partner–partnerka.

„Péče má obrovský vliv na vztahy, je to velká zkouška. Zároveň si myslím, že zde je velká příležitost dotknout se témat, která si člověk jinak neuvědomí, a může to být i v určitém směru posilující. Rodina se může rozpadnout nebo se vytvoří hlubší vztahy. Rodiny, které to posílilo, jsou zpravidla ty, které dlouhodobě pečovaly o své vztahy,“ říká Simona Bagarová s tím, že hranice, po kterou člověk péči zvládne poskytovat, je velmi individuální a není snadné ji najít.

Stárnutí jako společenská výzva

Dnešní třicátníci mají 50procentní šanci dožít se 95 let. Do roku 2050 se má počet lidí starších 75 let zdvojnásobit a třetina z nich bude potřebovat dlouhodobou péči. Systém sociálních služeb však nestíhá držet krok – chybějí pečovatelé i kapacity v domovech, a tak péče o seniory zůstává z velké části na samotných rodinách. Jenže podobně silná, jako je naše touha zůstat v péči blízkých, je náročná i realita, když taková situace nastane. A to i z pohledu peněz.

Plánovat a připravovat se dopředu je přitom ochotna jen malá část z nás. Celých 53 procent Čechů spoléhá na to, že náklady na jejich péči pokryje stát. Jen třetina je připravena nést je sama. Pomoc od jiných členů rodiny pak očekává 12 procent dotázaných. „Finanční příprava na stáří je stále spíš výjimkou než pravidlem. Přitom zajistit péči ze svého nebo jen s pomocí blízkých je velmi náročné,“ doplňuje Němeček. Co v rámci přípravy na stáří děláme my sami? Není překvapivé, že se nesoběstačnosti ve stáří obává podle průzkumu České asociace pojišťoven 72 procent Čechů, což je o 13 procent více než v roce 2020. Přesto se na ni nijak nepřipravuje 15 procent lidí. Z respondentů, kteří byli ve věku 45–65 let, zdravotní prevenci řeší 64 procent dotázaných, ale finančně se připravuje jen 52 procent, zejména tím, že mají sjednané penzijní nebo životní pojištění a téměř čtvrtina přizpůsobuje stáří své bydlení. Většina lidí však stále zůstává odkázána na veřejný systém.

Ke konci 1. pololetí 2025 si spořily v penzijních fondech necelé 4 miliony Čechů. Životní pojištění má dle odhadů 4,7 milionu Čechů – tedy téměř každý druhý. Pojištění dlouhodobé péče je stále poměrně nové, přesto po něm velmi rychle roste poptávka, kterou umocnilo i zavedení daňového zvýhodnění. V roce 2024 si pojištění dlouhodobé péče u NN Životní pojišťovny sjednalo pětkrát více lidí než v roce 2023.

Lidé často zpětně litují nejen toho, že lépe „neopečovávali“ své vztahy, ale i toho, že nevěnovali větší pozornost financím a řešení bydlení ve stáří. Nicméně i v současné době nemá například v Praze 80 procent seniorů možnost bezbariérového bydlení. Jak se potvrzuje, obecně jako společnost o budoucnosti stále příliš nepřemýšlíme.

Obrovskou zátěž pro pečujícího představuje podle Lucie Vidovićové také nemožnost získat jasné a ucelené informace o tom, na co má stran péče nárok, co může požadovat od státu i jaké jsou možnosti privátní pomoci. „Společnost je o možnostech péče informována zcela nedostatečně. Nakonec všichni pečujeme, takže si ty informace nějak seženeme, ale stojí to obrovskou dávku energie,“ dodává.

I proto byla podle jejích slov např. v Jihomoravském kraji zřízena Poradna jako slon, jejímž cílem je pomoc pečujícím o nemocné se vznikající poruchou paměti či s již diagnostikovanou demencí v různých fázích vývoje. „Na jedné adrese je zde právník, psycholog, terapeut, zdravotní sestra a další odborníci. Jde o komplexní poradnu sponzorovanou krajem, kde pečující získá všechny potřebné praktické informace, včetně těch finančních, např. ohledně podpory a dávek, na jediném místě,“ říká Lucie Vidovićová.

Kde začít, abychom sobě a svému okolí jednou ulehčili?

Jak se diskutující shodli, potřeba je začít v péči o sebe sama a své vztahy. „V rámci našeho výzkumu, kde jsme se ptali, jaké vztahy mají lidé ve věku 45+ se svými rodiči, celých 64 procent dotázaných uvedlo, že v tomto vztahu mají určité problémy. Avšak celých 40 procent dotázaných se domnívá, že nemohou zlepšení vztahů nijak ovlivnit. To je alarmující, protože jestli někdo má zodpovědnost za naše vztahy, jsme to my sami. Nemůžeme očekávat, že problém vyřeší někdo jiný. Musím si uvědomit, že já jsem ten, kdo ovlivní, jaký život žiju, jaké mám vztahy a jak se o ně starám. Tam začíná příprava na jakékoli stáří,“ je přesvědčena Simona Bagarová.

Jak dodává Lucie Vidovićová, 50 procent toho, jak kvalitní bude náš život, určuje životní styl, tedy střídmá strava, přiměřený pohyb a další primární prevence. Až následně je to dostupnost zdravotní péče, genetika a životní prostředí. Takže i z jejího pohledu má svoji budoucnost z minimálně 50 procent v rukou každý sám. „Žijeme v době, kdy se dožíváme nejvyššího věku, což je obrovský dar, kterého bychom si měli vážit. Nebojme se žít a převezměme zodpovědnost za to, jak žijeme. Nečekejme, že za nás naše problémy vyřeší někdo jiný,“ uzavírá Petr Němeček.