Jsou duševně nemocní pacienty druhé kategorie?
Pracovníci úřadu veřejného ochránce práv v uplynulých měsících navštívili osm českých psychiatrických léčeben. V závěrečné zprávě o tomto šetření se výslovně říká, že nezaznamenali nic, co by se dalo označit jako kruté zacházení. Viděli ale sociální zařízení, kde není ani náznak soukromí, pacienty s taškami v rukou, kteří si neměli kam uložit své osobní věci, dvanáctilůžkové pokoje, které se navíc ještě přes den zamykaly. Zatímco kardiology už dávno ani nenapadne, že by v takových nedůstojných podmínkách stonali jejich nemocní, ve vztahu k psychiatrii svou roli možná hraje všeobecné přesvědčení, že psychiatrická léčba je něco mezi pionýrským táborem a vězením – a že k těmto prostředím drsné životní prostředí prostě patří. Položili jsme proto zainteresovaným odborníkům následující otázku: Je nějaký důvod pro to, proč by se duševně nemocní neměli těšit stejnému standardu jako kteříkoli jiní pacienti?
Je nejvyšší čas to změnit
Není pro to žádný důvod a je to naprosto skandální. Je to důsledek chronického podcenění psychiatrie, její stigmatizace a absolutní ignorance těmi, kdo rozhodují o alokaci rozpočtu, ale bohužel i části odborné veřejnosti, která nemá ani ponětí o tom, co moderní psychiatrie znamená, čím se zabývá a jaké jsou její potřeby. Je skutečně nejvyšší čas to změnit. Předminulý týden byl v Ženevě Světovou zdravotnickou organizací (WHO) odstartován projekt mhGAP, kde mh znamená duševní zdraví (mental health) a GAP (Gap Action Programme) poukazuje na propast mezi tím, co péče o duševní zdraví potřebuje, a tím, čeho se jí dostává. Přítomní za účasti generální ředitelky WHO Margarety Chanové svorně opakovali, že zatímco socioekonomické břemeno, které znamenají duševní poruchy, činí (vyjádřeno v letech strávených v neschopnosti) asi 30 % z celkového břemene, daného všemi chorobami dohromady, do rozpočtu určeného péči o duševní zdraví je alokováno z celkového zdravotního rozpočtu až na výjimky v průměru desetkrát (!) méně, tj. pouze asi tři procenta. Pikantní na tom je, že sama WHO jde špatným příkladem, protože programy pro duševní zdraví činí z celkového rozpočtu WHO údajně jenom asi jedno procento, což mluví za vše. To, co jsou pro kardiochirurgy investice do vrcholné techniky, to jsou pro psychiatrii investice do personálu a služeb. Až toto společnost pochopí, psychiatrie se svou úrovní ostatním oborům medicíny vyrovná.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.,
ředitel Psychiatrického centra Praha
Česko na psychiatrii věnuje nejmenší část rozpočtu
Světová zdravotnická organizace i Česká psychiatrická společnost dlouhodobě poukazují na nerovnoprávnost duševně nemocných ve srovnání s tělesně nemocnými ve finančním zabezpečení zdravotní péče, která je historicky způsobena stigmatizací psychiatrických chorob. Dle dostupných zdrojů z EU se bohužel právě v naší zemi věnuje na psychiatrickou péči nejmenší procento zdravotního rozpočtu. Psychiatrická společnost vypracovala návrh, jehož realizace by mohla již v příštím roce alespoň částečně zlepšit postavení našich nemocných během ústavní péče v nemocnicích i léčebnách. Jedná se však pouze o první krok, po kterém musejí následovat kroky další. Ty by měly vést k dostupnosti dostatečného počtu vyškoleného a motivovaného personálu a k budování extramurálních zařízení, která by doplnila a rozšířila stávající síť psychiatrických ambulancí. Velmi doufáme, že pomoc přislíbená vedením ministerstva zdravotnictví i VZP se skutečně realizuje v nejkratší možné době ku prospěchu našich pacientů.
Prof. MUDr. J. Raboch, DrSc.,
předseda České psychiatrické společnosti
Rozdíl mezi léčebnou a nemocnicí se často stírá
Důvod, aby se psychiatričtí pacienti netěšili stejnému prostředí jako nemocní, o něž se starají lékaři jiných oborů, není. Naopak, prostředí hraje v jejich léčbě podstatnou roli. Napomáhá (nebo škodí) terapeutickému spojenectví mezi pacientem a zdravotníky. Psychiatričtí pacienti stráví v nemocnicích a léčebnách mnohem delší čas než pacienti jiných oborů. Dostatečná délka hospitalizace snižuje riziko nového vzplanutí choroby. Někdy je nezbytná k ochraně pacienta i společnosti. Práva na to, aby hospitalizaci trávili v prostředí co nejbližším jejich prostředí doma, požaduje řada mezinárodních dokumentů. Proč tomu tedy tak není? Srovnání s kardiologií trochu kulhá. Ta patří mezi obory na výsluní společenské podpory, které s využitím vyspělé a náročné techniky umí zachránit život ohrožený nemocí srdečního svalu. Psychiatrie se zabývá léčbou chorobně vykolejených životů, které ztratily náplň a perspektivu. Předmětem její péče je jak pacientova osobnost, tak její řídící orgán – mozek, nejsložitější orgán lidského těla. Terapeutický vztah zdravotníka s pacientem patří mezi důležité pracovní nástroje psychiatrie. V medicíně, která bezprostředně zachraňuje životy, může být hodnota s terapeutickým vztahem spojené lidské práce snadno podceněna.
Psychiatrické léčebny už dlouho nesou velkou část břemene oboru psychiatrie. V praxi ve skutečnosti fungují nejen jako léčebny, ale také jako nemocnice, se kterými se jako s léčebnami jen zachází. Starají se o velkou část akutně nemocných. O dlouhodobě nemocné s chronickými psychózami či s poruchou osobnosti i o gerontopsychiatrické pacienty ale pečují také. Od léčeben se očekává, že zadrží a zklidní agitované a agresivní psychotiky. Rehabilitují poruchy chování a prožívání u pacientů, kteří pro duševní poruchu život nezvládají. Pro tuto škálu úkolů mají nevyhovující prostory a nevyhovující vybavení. Kvalitní péči se za cenu často mimořádného osobního nasazení a navzdory všem nevýhodám snaží zajistit početně nedostačující personál. Přitom psychiatrická léčebna – nemocnice se může uplatnit při diferencované a specializované péči o duševně nemocné ve spolupráci s komunitně-ambulantní i lůžkovou psychiatrickou péčí na nemocničních odděleních, která jsou ostatně obdobně poddimenzovaná. Zda se v budoucnu nebudeme (všichni) muset stydět za stav psychiatrické péče, nemůže záviset na mimořádném nasazení zdravotníků, ale na dobře fungujícím a přiměřeně financovaném systému péče.
Zabránit nelichotivé společenské sebereflexi v zrcadle psychiatrie pomůže docenění hodnoty a ceny lidské práce a udržování terapeutického spojenectví mezi zdravotníkem a pacientem. A také domluva mezi zdravotnickým a sociálním resortem o dělbě i sdílení zodpovědnosti. V neposlední řadě musíme přijmout pojetí psychiatrie jako především medicínského oboru s velkým vlivem na celkové „břemeno nemocnosti“, které nese celá společnost. To vše znamená ovšem také finanční prostředky, které pro dobrou psychiatrii v současnosti nedostačují. Zpráva Veřejného ochránce práv upozorňuje, že dobrá psychiatrická péče je i věcí politické vůle. Řada evropských zemí touto cestou již prošla. Na nás ještě čeká.
Prof. MUDr. Jan Libiger, CSc.,
přednosta Psychiatrické kliniky LF UK a FN Hradec Králové
Prostředí c. k. lazaretu
Důvodem je historicky podmíněná investiční zanedbanost všech českých psychiatrických léčeben, kterou se bohužel ani po převratu před 19 lety napravit v podstatě nepodařilo. Trochu se na tom podepsalo i tvrzení jednoho bývalého ministra zdravotnictví, že „nebudeme dávat peníze do betonu“, a konkrétně v Psychiatrické léčebně Opava také více než sedmiletý odklad jedné stavební investice na rekonstrukci pavilonu. Léčebně je 120 let, a co se v posledních letech nepodařilo rekonstruovat, je stavebně poplatné době svého vzniku – tedy mnohalůžkové pokoje, neuzamykatelné sociální zařízení a koupelny, připomínající c. k. lazarety či kasárna. Aby bylo možno zrušit mnohalůžkové pokoje a nahradit je dvoulůžkovými buňkami s vlastním sociálním zařízením, bylo by nutno buď postavit na zelené louce nové pavilony, nebo podstatně snížit lůžkovou kapacitu naší léčebny, která ročně přijímá více než 6 500 akutně nemocných ze spádové oblasti s 1,2 milionu obyvatel a je stále naplněná.
MUDr. Ivan Drábek,
ředitel Psychiatrické léčebny Opava
Musíme mezi nemocnými rozlišovat
U duševně nemocných je třeba rozlišit, o jakou poruchu jde a v jakém je stadiu. Pacienti s neurotickými poruchami mají stejný standard jako somaticky nemocní. Pacienti s psychotickým onemocněním však na rozdíl od nich nezřídka nemívají náhled chorobnosti, to znamená, že se necítí nemocnými a mohou být v důsledku svých bludů a halucinací agresivní a nebezpeční okolí nebo sobě. Proto musejí být pod trvalým dohledem, dokud se jejich stav léčbou neupraví. Proto mají být během dne ve společenské místnosti na očích personálu, a ne izolovaně na ložnicích. To se týká tzv. uzavřených oddělení. Dvanáctilůžkové pokoje jsou dědictvím klasické psychiatrie a kdekoli jsou v léčebnách dostatečné finanční prostředky, přebudovávají se na ložnice s menším počtem lůžek. Na odděleních, kde je to vzhledem ke složení pacientů možné, jsou zařizovány s válendami místo nemocničních postelí a se samostatnými skříňkami pro osobní věci. Pacienti mají různé formy individuální a skupinové psychoterapie a možnost sledovat televizi. Na otevřených odděleních mají volný pohyb v parku léčebny, mohou pracovat v dílnách, navštěvovat arteterapii, pacientský klub, účastnit se sportovní činnosti aj. Speciální problematiku mají oddělení pro pacienty závislé na alkoholu a drogách, kde je třeba dočasně znesnadnit kontakt s návykovou látkou, a oddělení gerontopsychiatrická, kde je část pacientů nepohyblivých, dezorientovaných, případně neudržujících tělesnou čistotu. Odpověď na zadanou otázku je tedy diferencovaná s ohledem na druh duševní poruchy a aktuální stav pacienta. Standard je jistě nutno zlepšovat a zaměstnanci o to systematicky usilují.
Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.,
Psychiatrická léčebna v Kroměříži
Bez politické vůle se dále nehneme
Zpráva veřejného ochránce práv o stavu v psychiatrických léčebnách není pro ty, kteří se touto oblastí nějak zabývají, nijak překvapující. Potvrzuje jen řadu předešlých zpráv, ať místních, či zahraničních (včetně CPT komise Evropské soudu pro lidská práva). Většina přímo zainteresovaných se shodne na tom, že systém péče o duševně nemocné v ČR potřebuje navýšení, resp. změnu financování. Shoda však již není v tom, jak by taková změna měla vypadat. Patřím mezi zastánce názoru, že pokud chceme patřit do kulturní Evropy, správnou cestou není pouhé posilování léčeben tak, jak jsou, tedy prosté navýšení jejich stávajících financí. Domnívám se, že humánním a ekonomicky efektivním řešením je změna financování, která by vedla k postupné proměně celé sítě péče, včetně proměny stávajících léčeben v moderní, demograficky snadno dostupná akutní lůžková zařízení a ve služby diferencované péče mimo léčebny či nemocnice, tedy v komunitě. Nutné je také větší napojení a propojení na síť služeb sociální péče. Domácím příkladem takovéto transformace může být chystaná reforma ústavů sociální péče. Rozhodnutí o budoucím uspořádání péče by nemělo být primárně jen otázkou odborníků. Jedná se o téma veřejné, tedy politické. Bez aktivity , respektive jasné odpovědnosti politiků, jasné vládní národní politiky a strategie její realizace buď budeme stále vést „odborné“ rozpravy, nebo budeme modernizovat co v podstatě modernizovat nejde, ale nejspíše budeme tam kde jsme doposud.
MUDr. Jan Pfeiffer, psychiatr, Children’s High Level Group
Zdroj: