Julínkův systém určování cen a úhrad léků se hroutí

My lékaři chceme své pacienty pochopitelně léčit moderními léky, avšak jejich ceny a úhrady z veřejného zdravotního pojištění musejí být racionální. Ne každý lék, který se tváří jako vysoce inovativní novinka, jí totiž opravdu je. Skutečnost, že nový lék je bezpečný a že funguje více než pouhé placebo, nám nemůže stačit. Vyšší úhradu si lék zaslouží pouze tehdy, pokud se prokáže jeho větší účinnost ve srovnání se stávající terapií. Desetkrát dražší léky s efektem lepším o nějakých deset procent se zkrátka nevyplatí.

Česká lékařská komora aktivně pracovala v kategorizační komisi až do jejího zrušení ministrem Julínkem v roce 2007. Máme totiž zájem na tom, abychom za léky neplatili vyšší ceny, než je nezbytné. Kategorizace léků s důsledným uplatňováním principu referenční úhrady, který Julínek rozvrátil, dokázala výdaje za léky držet na uzdě. Pojišťovny u nás za léky neplatily více než v zahraničí. A možná právě proto byl tento systém farmaceutickými firmami zpochybňován. A sluší se připomenout, že nynější chaos je výsledkem aktivity skupiny senátorů včetně bývalého ministra Julínka, kteří se obrátili na Ústavní soud ČR, na základě jehož rozhodnutí ministerstvo aplikovalo dvacet let starou a ve vyspělých zemích kritizovanou tzv. transparenční směrnici do českých zákonů asi tím nejhloupějším způsobem.

A výsledek? Výdaje občanů i pojišťoven za léky rostou. Léky se zdražují. Systém referenčních úhrad je minulostí. Rozhodnutí SÚKL jsou obtížně předvídatelná. Generika musejí dlouhé měsíce čekat na formální povolení ke vstupu na trh. Opravdu „fenomenální úspěch“. Náš systém svojí rigiditou patrně nemá obdobu v žádné zemi Evropské unie.

I přes rozdílné zájmy se jak výrobci léků, pojišťovny, tak i lékaři shodují v tom, že současný systém má katastrofální nedostatky. Část způsobuje chybná dikce zákona, doprovodných vyhlášek a předpisů, avšak větší díl viny nese SÚKL, jemu nadřízené ministerstvo a v neposlední řadě i zdravotní pojišťovny.  

Tak především, SÚKL má sice obrovskou moc, když rozhoduje nejenom o bezpečnosti léku, ale též o jeho maximální ceně a výši úhrady z veřejného zdravotního pojištění, avšak chybějí mu potřebné týmy ekonomů, farmakologů, lékařů a právníků, kteří by mohli společně kvalifikovaně a rychle rozhodovat.

Špatný zákon umožňuje, aby maximální cena léku v ČR mohla být druhou nejvyšší v rámci celé EU. Jeho aprílová novela pak dokonce zajišťuje zisky farmaceutickým firmám tak, že po dosažení tzv. ochranného limitu na regulační poplatky a doplatky bude mít pacient již veškeré léky bez ohledu na jejich cenu a přiznanou úhradu již zdarma. Naproti tomu metodiku stanovení úhrad v rámci jednotlivých referenčních skupin považujeme za příliš přísnou.

Vyjasnění vyžaduje rozsah roční revize a metodika zjišťování nákladové efektivity. Například zmiňovaná kategorizační komise si byla vědoma toho, že nemá dostatečné zázemí pro solidní zjišťování nákladové efektivity, a proto podmínkou pro hrazení léku z veřejného zdravotního pojištění bylo, že lék již musí být z veřejného pojištění hrazen alespoň ve třech zemích.

Závažnou chybou bylo, že SÚKL koncem června v souladu se zákonem zahájil správní řízení z moci úřední směřující nejen ke snížení maximálních cen, ale v rozporu se zákonem zahájil a poté tři měsíce připravoval z moci úřední i jejich zvyšování. Ministerstvo k protizákonnému počínání své přímo řízené organizace jen přihlíželo a zdravotní pojišťovny protestovaly zcela neúčinně. Následovalo několik set správních rozhodnutí, stejný počet odvolání pojišťoven a osmistránkových rozhodnutí odvolacího orgánu tj. ministerstva, které vše ruší. Prostě Kocourkov. Možná právě čas, který SÚKL ztratil touto zcela zbytečnou prací, mu neumožnil splnit, co zákon vyžaduje. SÚKL totiž neprovedl – a až na malé výjimky ani nezahájil – roční revizi úhrad. Toto neplnění zákona přitom stojí zdravotnictví zcela zbytečně odhadem více než miliardu korun.

Za aplikaci zákona jistě zodpovídá především SÚKL a jemu nadřízené ministerstvo zdravotnictví, ale odpovědnost mají i zdravotní pojišťovny. Jejich pasivita je skutečně zarážející. Je těžko ospravedlnitelné, proč tito správci veřejných prostředků jen v tak minimální míře podávají své vlastní návrhy na snížení úhrady v případech, kdy její výše je v rozporu se zákonem.

A závěrem snad ještě jedna poznámka k roli ministerstva. Není pochyb o tom, že ministerstvo jako odvolací orgán nemůže vstupovat do rozhodování o konkrétních žádostech dříve, než dojde k odvolání. Dle našeho názoru však ministerstvo musí se SÚKL projednávat systémové chyby, kterých se SÚKL dopouští, a stát by si měl vynutit dodržování zákona. Pokud snad tyto své povinnosti Ministerstvo zdravotnictví ČR plní, pak se omlouváme, výsledky takové jeho činnosti totiž nejsou viditelné.

Zdroj: