Přeskočit na obsah

K čemu jsou? O hněvu, vděku, studu, pýše a hrdosti

Jsme‑li šťastní nebo smutní, jsme si vědomi vlastního emočního stavu. Mluví se o základních emocích. Máme‑li však pocit viny, stydíme‑li se, jsme‑li závistiví, jde o emoce, které se odvíjejí od myšlenek, pocitů a jednání druhých lidí. Tím pádem se jim říká sociální a je jich větší počet.

Jak sociální emoce vznikly a k čemu jsou?

Zkusím vyprávět o hněvu, vděku, studu, pýše a hrdosti.

Představte si, že vám blízký člověk nepomůže, i když mu v tom nic nebrání. Další prohlašuje, že jste slaboch, nic neumíte, nebo vám něco ukradne. Někdo vám nějakým způsobem dá najevo, že si vás neváží.

Spustí váš hněv.

Můžete odpovědět přímou slovní nebo tělesnou agresí. Ta má u lidí i zvířat fyziologický podklad, jímž je příprava k boji: stoupne vám krevní tlak, zvýší se rychlost srdeční akce, zvýší se prokrvení svalů, rozšíří se zorničky, změní se vám výraz ve tváři. Můžete odpovědět i nepřímou agresí. Například řeknete dalším lidem, co se stalo, nebo nepomůžete útočníkovi, když to potřebuje. Míra hněvu poklesne, jestliže bylo poškození malé, jestliže útočník poskytne nějaký druh odškodného nebo jestliže útok nesměřoval přímo na oběť, což potvrdil výzkum v pěti průmyslových společnostech a v jedné předcivilizační ekvádorské společnosti žijící v amazonském pralese.

Podkladem hněvu je činnost neuronové sítě, jejímiž uzly jsou kůra předních částí čelních laloků mozku, dále amygdala neboli mandlové jádro pod kůrou předních částí spánkového laloku a jejich vzájemné spoje včetně spojů s dalšími oblastmi mozku. Někteří lidé jsou k agresi podmíněné hněvem náchylnější než jiní lidé. Činnost této neuronové sítě se u hněvivějších lidí odlišuje od její činnosti u lidí, kteří se tak snadno vyprovokovat nedají. Spousta lidí obrací hněv do sebe. Pocítí smutek, není jim dobře.

Vděk pocítíte, když vám někdo pomůže, byť nemusí. Může jít o maličkost, může vám pomoci i ve věci složité, která je pro pomáhajícího nákladná. Vděk může být úměrný velikosti benefitu, který lidé získali, výši nákladů, které za benefitem stojí, a vědomí, že člověk, který benefit získal, ví, že byl určen právě jemu. Vděk slouží sociální kohezi, pomáhá držet lidskou skupinu pohromadě díky recipročnímu altruismu: pomohl jsi mi, na oplátku ti pomůžu taky. Buddhistický výrok zní: „Buď laskavý, jakmile je to možné; možné je to vždy.“

Vyjádření vděku působí kladně na obě strany. Podceňujeme to. Obáváme se trapnosti, posměchu, odmítnutí. Býváme nejistí, jak a v jaké míře vděk vyjádřit. V tomto ohledu se snažíme být co nejdokonalejší, nejpřesnější a nejkompetentnější. Většinou nevíme, že lidé, jimž vděk vyjadřujeme, víc než dokonalost, přesnost a kompetenci oceňují upřímnost a vřelost.

Na straně druhé zkušenost říká, že nevděk světem vládne a že vděk s časem taje rychleji než sníh na jarním slunci.

Psychopati, machiavelisti a narcisové nejsou vděku schopni, podobně jako nejsou schopni lásky nebo studu. Cokoli jim poskytovat může naplnit další lidský postřeh: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“

Stud je vedle žárlivosti jedna z nejbolestnějších emočních zkušeností.

Monitoruje naše sociální interakce. Chrání naše sociální já. Podkladem studu je niterný pocit interpersonálního odmítnutí, snížení osobní hodnoty v očích druhých lidí. Viscerální proto, že ho můžeme doslovně pociťovat v břiše nebo hrudi, protože tam putují nervová vlákna z mozkových oblastí, které tuto nepříjemnou emoci zpracovávají. Neuronová síť mozku je „promítne“ třeba do sevřeného žaludku, změn srdeční akce i rytmu dýchání, pocitu tísně. Míra studu koreluje s mírou deprese natolik, že je jedním z diagnostických kritérií. Hluboký stud říká lidem „jsi bezcenný“. Stud doprovází sociální úzkost a řadu dalších duševních poruch.

Něco jste provedli a lidé si o tom vyprávějí. Anebo jste nic zlého udělat nemuseli a lidé si přesto vyprávějí o tom, že jste udělali to či ono nepatřičného. Pokud se o dění dozvíte, začnete se stydět. Část lidí pocítí stud i v případě druhém, jakkoli vědí a říkají si „vždyť to není pravda“ a současně se rozzlobí. Prožívaný stud bývá mohutný, jestliže lidé váš čin považují za vysoce záporný, existuje vysoká pravděpodobnost, že se tato informace rozšíří a lidé se podle toho budou k vám chovat. Následuje stres a projevy studu například v držení těla a směru pohledu. V Číně a Japonsku mají lidé v této situaci pocit, že „ztratili tvář“. Důsledkem je úzkost, deprese a někdy sebevražda, která byla v Japonsku rituální.

Hrdost je považována za emoční systém, jehož funkcí je využití možností být víc ceněn a respektován druhými lidmi. Pocit hrdosti motivuje k vytrvalosti a další snaze. Hrdost i pýcha jsou příjemné pocity. Čeština chápe hrdost jako něco zaslouženého, oprávněného, pýchu jako něco nezaslouženého a neoprávněného. Anglicky psaná literatura pro oba pojmy užívá slovo pride, obsah rozlišuje kontextem. Oba pocity se mohou v nějaké míře prostupovat. Můžeme být hrdí na zasloužený výsledek úsilí. Jsme‑li hrdí moc nebo připadá‑li druhým lidem, že jsme moc hrdí, třeba tím, jak svou hrdost projevujeme, býváme v jejich očích pyšní. Prožíváme‑li hrdost/pýchu, máme potřebu o tom vyprávět, vyžadovat, aby s námi lidé zacházeli lépe, vkládat další úsilí do činnosti, jejíž výsledky pocit hrdosti/pýchy přinesly, díváme se po dalších možnostech, případně se snažíme o všem mlčet. Nová studie ukázala, že v těchto směrech se Američané chovají podobně jako Indové.

Na druhé straně můžeme být oprávněně hrdí, dávat si velký pozor, abychom nepřipadali lidem pyšně, ale stejně to s ohledem na všudypřítomnou závist nebude moc platné.

Říká se, že závist je ze všech zemí nejrozšířenější v Čechách. Nedomnívám se, že by byla rozšířenější než v jiných lidských skupinách s podobnou strukturou. Takže budeme‑li se chovat skromně a budeme‑li skutečně skromní, stejně se ozvou hlasy, že předstíráme.

Lidé bývají opatrní. Staré historky říkají, jak hospodyně schovávaly před návštěvami stříbrné lžičky, znak hmotného úspěchu, a nahrazovaly je lžičkami obyčejnými. Co do událostí velkých, stačí si v Tacitových Letopisech přečíst, jak se v římském senátu s předstíranou skromností choval císař Tiberius, přitom pečlivě sledoval, co na to senátoři, kteří se mohli přetrhnout v projevech přízně. Nevážil si jich a ty, kteří se přetrhnout nehodlali, nenáviděl.

K čemu tedy sociální emoce jsou?

Evoluční psychologie říká, že jde o sociální hodnocení, a to v mysli jedincově i v mysli druhých členů skupiny. Důležitá je jeho případná rekalibrace. Jestliže si druzí lidé si o nás něco myslí, přitom něco pociťují, naše sociální emoce mohou říkat, že by to měli změnit, opravit, znovu nastavit čili rekalibrovat.

Hodnocení druhých lidí má zásadní význam pro každého. Jestliže si vás druzí lidé váží, pomohou vám, potřebujete‑li. Jsou na vaší straně při konfliktu s třetí stranou. Chovají se k vám přátelsky. Jestliže si vás neváží, chovají se odlišně nebo opačně.

Je pravděpodobné, že vývoj sociálních emocí zpětnovazebně souvisel s vývojem sociálních vztahů ve skupinách našich předků. Neseme si je dodnes.

4-23_D7

Sdílejte článek

Doporučené

Ruce vzhůru, gatě dolů…

17. 4. 2024

Ne, od zájmu o fungující české zdravotnictví ruce pryč dávat nebudeme. Nemocničním lékařům oprávněně vadí, že ostatní lékaři nejsou ochotni se…