Kapky zabrání bolesti v uších po přistání
Jak může člověk zabránit vzniku externí otitidy?
Prevence je poměrně jednoduchá. Stačí, když lidé trpící zvýšenou tvorbou ušního mazu preventivně před odjezdem na dovolenou navštíví ušního lékaře a nechají si provést toaletu zvukovodu, při které se přebytečný maz pod mikroskopickou kontrolou odstraní. Doporučuje se, aby lidé návštěvu lékaře plánovali přibližně týden před odjezdem. Těm, kterým se zvýšeně tvoří ušní maz a chodí pravidelně plavat přes rok, lze doporučit toaletu zvukovodu u odborníka na ORL přibližně třikrát až čtyřikrát do roka.
MT: Radíte jako prevenci toaletu zvukovodu u odborníka. Nezvládnou si však lidé odstranit přebytečný maz sami za pomoci hygienických štětiček?
Na samoočistu bych raději nespoléhal. Ze zkušeností víme, že manipulací s konvenčními štětičkami člověk nedokáže pro jejich tloušťku maz dostatečně odstranit. Výsledkem bývá často spíše zatlačení cerumina do hloubi zvukovodu než jeho vyčištění. Proto ošetření jedinců, kterým se ušní maz tvoří ve zvýšené míře, patří do rukou odborníka. Ten má k dispozici štětičky mnohem tenčí, kterými si cerumen správně připraví a odsávačkou ho následně pod zrakovou kontrolou vybaví. Při samočištění nebo nabobtnání cerumenu v průběhu koupání může navíc dojít k jeho nalepení na bubínek, což se projeví autofonií, nedoslýchavostí převodního typu a hučením v uších. Vedle toho, že tato komplikace je pro člověka subjektivně nepříjemná, může být příčinou vzniku myringitidy – zánětu bubínku, který může posléze indukovat vznik klasické otitis media. Dalším rizikem neodborného odstraňování přebytečného ušního mazu je perforace bubínku.
MT: Někteří lidí si také stěžují na zaléhání uší, v krajním případě až na několik dní přetrvávající bolest uší vyvolanou změnami nadmořské výšky při cestě letadlem. Co byste jim doporučil jako první pomoc?
Tyto potíže vznikají u jedinců s poruchou funkce Eustachovy sluchové trubice, která spojuje nosohltan se středouším. Vznikají nejen v důsledku letu, ale také při potápění do větších hloubek. S nadsázkou lze říci, že by se tito lidé měli vyhnout letadlům, která stoupají a klesají příliš rychle, což se v praxi děje při cestování s menším typem letadla. Při dálkových letech, na kterých se používají většinou velká letadla, tyto potíže nebývají. Pokud bych měl na vaši otázku odpovědět vážně, radil bych použití dekongescenčních kapek ve spreji, například Nasivin, Otrivin či Vibrocil. Lidé by se měli snažit o forsírovanou inspiraci tak, aby se kapky dostaly minimálně až k ústí Eustachovy trubice, půl hodiny před vzletem a také před přistáním. Klasická aplikace nosních kapek, na jakou jsme většinou zvyklí např. při rýmě, není účinná.
MT: Zmínil jste se o tom, že aplikace dekongescenčních kapek by měla pomoci i při potápění. Má potápění ještě další specifika z pohledu specialisty OrL?
V této souvislosti bychom asi ještě měli zmínit, že lidem uvažujícím o potápění v hloubce větší než pět metrů by mělo být provedeno základní, popřípadě instrumentální vyšetření bubínku. Jeho stěna může být totiž ztenčená v důsledku proběhlého zánětu a při potopení do větších hloubek hrozí jeho protržení. Vedle prosté inspekce specialista provádí také tympanometrii, která poskytuje informaci i o funkci Eustachovy trubice a tlakových poměrech ve středouší.
MT: V souvislosti s dopravními nehodami uvádějí především zahraniční odborníci často také problematiku tzv. whiplash injury. Čeština pro tento výraz zatím nemá ekvivalent, můžete proto přiblížit, co si pod touto diagnózou mají lékaři představit?
Toto poranění vzniká velmi často při dopravní nehodě v důsledku frontálního a zadního nárazu do automobilu, ale také například při fotbalu či boxu. Jeho podstatou jsou mikroinfarkty v oblasti mozkového kmene, ve kterých časem, pokud léčebně nezasáhneme, nahradí neurony buňky glie, což má za následek zhoršení sluchu, vznik tinnitu, bolestí hlavy a pestrou škálu dalších obtíží. Příznaky se však vyvíjejí plíživě a mohou se objevit s latencí až jednoho roku. Problém spočívá ve skutečnosti, že postižení, kteří bezprostředně po nehodě nejeví zjevné známky poranění, často unikají pozornosti a tím i provedení potřebného diagnostického vyšetření k zabránění vzniku whiplash injury.
MT: Jakým způsobem se dá diagnostikovat vznik těchto mikroinfarktů a lze nějak zabránit pozdním následkům, které vznikají díky whiplash injury?
Potížím, které s odstupem lidi po dopravní nehodě trápí, je možné zabránit především tím, že po úraze budou u pacientů velmi pečlivě vyšetřeny smyslové funkce. V drtivé většině případů totiž mají postižení patologický nález například při vyšetření evokovaných akustických potenciálů mozkového kmene (prodloužení latence). Porušena bývá i reaktivita rovnovážného ústrojí při provokačních zkouškách a také řada dalších otoneurologických testů vykazuje patologické výsledky. Běžně používané zobrazovací metody však toto postižení neodhalí. Pokud by se však osoby po úrazu screeningově vyšetřily, bylo by možné preventivním zajištěním (například podáním nootropik) shora popsaným potížím předejít či alespoň jejich tíži zmírnit. Přitom se nejedná o nějakou okrajovou záležitost. Odhaduje se, že ročně se whiplash injury vyvine až u desítek tisíc jedinců. Ze zkušeností víme, že například až 25 % pacientů s chronickým tinnitem trpí právě touto posttraumatickou formou, která je terapeuticky velmi rezistentní.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2007, strana A15
Zdroj: