Kasuistiky insomnie u psychiatricky nemocných
Deprese
Lucie je 34letá vdaná žena, matka dvou malých dětí. V součastné době je na mateřské dovolené s malým Vojtíškem, kterému jsou necelé dva roky. V posledních třech měsících se začala postupně cítit stále více unavená až vyčerpaná, zhoršila se jí nálada, věci ji přestaly těšit. Děti, které předtím byly zdrojem radosti, ji najednou netěší, cítí se z jejich potřeb vyčerpaná, necítí lásku, kterou dříve v sobě samozřejmě měla. Většinu dne je smutná a podrážděná, často bezdůvodně napjatá z každodenních maličkostí. Požadavky pětileté Kačenky ji vyloženě obtěžují. Vyčítá si to. Je přesvědčená, že je zlá matka, která nemiluje svoje děti. Je bezradná, jak si s nimi hrát, i co jim uvařit, jak zvládnout každodenní potřebné práce. Nutí se k tomu, ale nejde jí to. Hromadí se jí prádlo, nádobí, v bytě je nepořádek. To ji ještě více skličuje. Manžel je roztrpčený, vyčítá jí to, nadává. Lucie si říká, že Pavel má pravdu, jako matka i manželka selhala. Nemá zájem o milování, nemá zájem ani s ním mluvit, uzavřela se do sebe. Během dne často polehává, v noci špatně spí. Sice rychle usne, ale pak se opakovaně probouzí a celé hodiny se sužuje sebevýčitkami. Od tří hodin ráno už pravidelně nespí vůbec. Ranní hodiny jsou pro ni nejhorší. Obviňuje se, vyčítá si, cítí, že život jí už nic nenabízí, je přesvědčena, že nikdo o ni nestojí, když takhle selhala. Má pocit, že život pro ni ztratil smysl.
Lucie zažívá klinickou depresi. Tato deprese je spojena s poklesem energie, ztrátou radosti a příjemného prožívání, únavou, sebevýčitkami, ztrátou zájmu o sex, ztrátou smyslu v životě a poruchou spánku s častým probouzením a ranní nespavostí, ranními pesimy nálady. Tyto příznaky jsou pro depresi typické. I když Lucie prožívá svoji situaci jako beznadějnou, deprese je dobře léčitelné onemocnění a léčba antidepresivy, psychoterapie a úprava denního i spánkového režimu jí mohou výrazně pomoci.
Hypománie
Lidce je 22 let, je svobodná, pracuje jako prodavačka v supermarketu. Zatím nemá stálého partnera. Na počátku rozvoje nemoci byla celkem nenápadná, chodila do práce a ve volném čase občas chodila tančit. Trochu se trápila, že s nikým nechodí; před kluky však byla napjatá a spíše zdrženlivá. Počátkem léta začala méně spát, ale necítila se unavená, naopak s přibýváním intenzity slunečního světla jako by cítila stále větší energii a samozřejmost. V práci měla spoustu nápadů, jak vylepšit organizac,i a začala chodit denně za vedoucí a nutila ji, aby tyto změny realizovala. V krátké době se dostala do konfliktu jak s vedoucí, tak s dalšími kolegyněmi, které nutila, aby změnily způsob práce. Sama v práci nevydržela na místě, sedět u pokladny ji nebavilo, a bezstarostně tam nechala zákazníky stát a šla si popovídat do skladu. Jindy hlučně pokřikovala na další prodavačky, nebo si začala sama pro sebe hlasitě prozpěvovat. Ztratila svoji zdrženlivost a tanec jí začal dělat obrovské potěšení. Mohla protančit celou noc a ráno se necítila unavená. Rychle a bezstarostně navazovala vztahy s muži všech věků a kategorií a s velkou chutí se s nimi milovala. Poté, co začala cizí muže přivádět domů, došlo k opakovaným konfliktům s rodiči. Ti ji nakonec přivedli na psychiatrii. S lékařem vesele flirtovala. Psychiatr stanovil diagnózu hypománie.
Dystymie
Libor se cítí totálně vyždímaný. „Tohle tempo přece nikdo nemůže vydržet. Ale kdo uživí rodinu a děti na studiích? A když mě vyrazí, kdo mě vezme do práce? Grafiků je dnes jako psů!“ Libor pracuje u velké firmy, která ne příliš dobře prosperuje. Pracuje denně od rána až do noci, práci si nosí i domů. Vždy chtěl být perfektní a každodenně se o to snaží. Pouze už nemůže. Cítí se jako běžec při maratonu. Má spousty těžkých kilometrů za sebou a ještě spousty před sebou. Má dojem, že to nemůže vydržet. V noci nemůže spát. Večer špatně usíná, když myslí na další den, probouzí se však už nad ránem a dále nemůže spát. Navíc na práci se už nemůže dobře soustředit. O to déle mu to trvá, když to chce mít dokonalé. Začíná ztrácet sebedůvěru. Začal postupně ztrácet radost ze života. Občas má slzy na krajíčku. Z čeho by měl mít taky radost, když kromě práce nic jiného nezažíval? A práce žádnou radost nepřinášela, jen neustály pocit ohrožení, že bude propuštěn. Chvílemi propadá beznaději až zoufalství. Je přesvědčen, že ho nakonec propustí, nebude schopen si najít jiné místo, rodina bude živořit a bude to všechno jeho vina. Měl by se více vzchopit. Nutí se, ale moc to nejde. Začal se izolovat od druhých, nejraději je sám. Ale žádnou úlevu v tom nemá. Když je sám, nejvíce propadá sebevýčitkám i pesimistickým představám do budoucnosti.
Posttraumatická stresová choroba
Petr, kterému je 23 let, byl svědkem těžké autonehody. Samotnému se mu nic nestalo, ale viděl mrtvé a těžce zraněné lidi, kterým neuměl pomoci. Ten den nebyl schopen dále řídit – domů dojela manželka. V dalších týdnech na událost zapomněl, opět řídil své auto. Tři měsíce po této události dostal náhle při řízení auta záchvat úzkosti se silným bušením srdce. Objevila se mu vzpomínka na tragickou událost. Od té doby se mu podobné vzpomínky vracejí několikrát denně. Má dojem, že přicházejí bez příčiny. Snaží se je potlačit, ale přesto vždy zažívá silnou úzkost. Mívá děsivé sny, ze kterých se probouzí celý zpocený, s bušením srdce. Má strach znovu usnout, aby sen nepokračoval. Autem přestal jezdit, protože má strach, že by tam opět dostal záchvat úzkosti. V práci se nedokáže soustředit, je stále napjatý, všechno ho znervózňuje. Opakovaně přehnaně „vybouchl“ při drobné výtce nadřízeného.
Kasuistiky insomnie u psychiatricky nemocných
Mnoho pacientů udává, že jim nespavost komplikuje život celá léta, některým dokonce i celá desetiletí. To je jen dokladem, že se na nespavost mnohdy nepohlíží jako na problém, který vyžaduje léčbu. Pokud už na ni lékař pomyslí, měl by se pokusit rozlišit, o jaký typ insomnie se jedná, a teprve podle toho uvažovat o terapii. Pro lepší orientaci nyní přinášíme několik kasuistik osob trpících insomnií z různých příčin, jak je ve své knize „Nespavost“ popisuje doc. MUDr. Ján Praško, CSc.
Deprese
Lucie je 34letá vdaná žena, matka dvou malých dětí. V součastné době je na mateřské dovolené s malým Vojtíškem, kterému jsou necelé dva roky. V posledních třech měsících se začala postupně cítit stále více unavená až vyčerpaná, zhoršila se jí nálada, věci ji přestaly těšit. Děti, které předtím byly zdrojem radosti, ji najednou netěší, cítí se z jejich potřeb vyčerpaná, necítí lásku, kterou dříve v sobě samozřejmě měla. Většinu dne je smutná a podrážděná, často bezdůvodně napjatá z každodenních maličkostí. Požadavky pětileté Kačenky ji vyloženě obtěžují. Vyčítá si to. Je přesvědčená, že je zlá matka, která nemiluje svoje děti. Je bezradná, jak si s nimi hrát, i co jim uvařit, jak zvládnout každodenní potřebné práce. Nutí se k tomu, ale nejde jí to. Hromadí se jí prádlo, nádobí, v bytě je nepořádek. To ji ještě více skličuje. Manžel je roztrpčený, vyčítá jí to, nadává. Lucie si říká, že Pavel má pravdu, jako matka i manželka selhala. Nemá zájem o milování, nemá zájem ani s ním mluvit, uzavřela se do sebe. Během dne často polehává, v noci špatně spí. Sice rychle usne, ale pak se opakovaně probouzí a celé hodiny se sužuje sebevýčitkami. Od tří hodin ráno už pravidelně nespí vůbec. Ranní hodiny jsou pro ni nejhorší. Obviňuje se, vyčítá si, cítí, že život jí už nic nenabízí, je přesvědčena, že nikdo o ni nestojí, když takhle selhala. Má pocit, že život pro ni ztratil smysl.
Lucie zažívá klinickou depresi. Tato deprese je spojena s poklesem energie, ztrátou radosti a příjemného prožívání, únavou, sebevýčitkami, ztrátou zájmu o sex, ztrátou smyslu v životě a poruchou spánku s častým probouzením a ranní nespavostí, ranními pesimy nálady. Tyto příznaky jsou pro depresi typické. I když Lucie prožívá svoji situaci jako beznadějnou, deprese je dobře léčitelné onemocnění a léčba antidepresivy, psychoterapie a úprava denního i spánkového režimu jí mohou výrazně pomoci.
Hypománie
Lidce je 22 let, je svobodná, pracuje jako prodavačka v supermarketu. Zatím nemá stálého partnera. Na počátku rozvoje nemoci byla celkem nenápadná, chodila do práce a ve volném čase občas chodila tančit. Trochu se trápila, že s nikým nechodí; před kluky však byla napjatá a spíše zdrženlivá. Počátkem léta začala méně spát, ale necítila se unavená, naopak s přibýváním intenzity slunečního světla jako by cítila stále větší energii a samozřejmost. V práci měla spoustu nápadů, jak vylepšit organizac,i a začala chodit denně za vedoucí a nutila ji, aby tyto změny realizovala. V krátké době se dostala do konfliktu jak s vedoucí, tak s dalšími kolegyněmi, které nutila, aby změnily způsob práce. Sama v práci nevydržela na místě, sedět u pokladny ji nebavilo, a bezstarostně tam nechala zákazníky stát a šla si popovídat do skladu. Jindy hlučně pokřikovala na další prodavačky, nebo si začala sama pro sebe hlasitě prozpěvovat. Ztratila svoji zdrženlivost a tanec jí začal dělat obrovské potěšení. Mohla protančit celou noc a ráno se necítila unavená. Rychle a bezstarostně navazovala vztahy s muži všech věků a kategorií a s velkou chutí se s nimi milovala. Poté, co začala cizí muže přivádět domů, došlo k opakovaným konfliktům s rodiči. Ti ji nakonec přivedli na psychiatrii. S lékařem vesele flirtovala. Psychiatr stanovil diagnózu hypománie.
Dystymie
Libor se cítí totálně vyždímaný. „Tohle tempo přece nikdo nemůže vydržet. Ale kdo uživí rodinu a děti na studiích? A když mě vyrazí, kdo mě vezme do práce? Grafiků je dnes jako psů!“ Libor pracuje u velké firmy, která ne příliš dobře prosperuje. Pracuje denně od rána až do noci, práci si nosí i domů. Vždy chtěl být perfektní a každodenně se o to snaží. Pouze už nemůže. Cítí se jako běžec při maratonu. Má spousty těžkých kilometrů za sebou a ještě spousty před sebou. Má dojem, že to nemůže vydržet. V noci nemůže spát. Večer špatně usíná, když myslí na další den, probouzí se však už nad ránem a dále nemůže spát. Navíc na práci se už nemůže dobře soustředit. O to déle mu to trvá, když to chce mít dokonalé. Začíná ztrácet sebedůvěru. Začal postupně ztrácet radost ze života. Občas má slzy na krajíčku. Z čeho by měl mít taky radost, když kromě práce nic jiného nezažíval? A práce žádnou radost nepřinášela, jen neustály pocit ohrožení, že bude propuštěn. Chvílemi propadá beznaději až zoufalství. Je přesvědčen, že ho nakonec propustí, nebude schopen si najít jiné místo, rodina bude živořit a bude to všechno jeho vina. Měl by se více vzchopit. Nutí se, ale moc to nejde. Začal se izolovat od druhých, nejraději je sám. Ale žádnou úlevu v tom nemá. Když je sám, nejvíce propadá sebevýčitkám i pesimistickým představám do budoucnosti.
Posttraumatická stresová choroba
Petr, kterému je 23 let, byl svědkem těžké autonehody. Samotnému se mu nic nestalo, ale viděl mrtvé a těžce zraněné lidi, kterým neuměl pomoci. Ten den nebyl schopen dále řídit – domů dojela manželka. V dalších týdnech na událost zapomněl, opět řídil své auto. Tři měsíce po této události dostal náhle při řízení auta záchvat úzkosti se silným bušením srdce. Objevila se mu vzpomínka na tragickou událost. Od té doby se mu podobné vzpomínky vracejí několikrát denně. Má dojem, že přicházejí bez příčiny. Snaží se je potlačit, ale přesto vždy zažívá silnou úzkost. Mívá děsivé sny, ze kterých se probouzí celý zpocený, s bušením srdce. Má strach znovu usnout, aby sen nepokračoval. Autem přestal jezdit, protože má strach, že by tam opět dostal záchvat úzkosti. V práci se nedokáže soustředit, je stále napjatý, všechno ho znervózňuje. Opakovaně přehnaně „vybouchl“ při drobné výtce nadřízeného.
Kasuistiky jsou převzaty z knihy
doc. MUDr. Jána Praška, CSc.
Zdroj: