Když dva dělají totéž, není to totéž
Jedním z oblíbených argumentů při diskusích o zdravotnictví, o počtech nemocnic, lékařů, jejich platech a podobně je mezinárodní srovnávání.
Opakovaně se setkáváme s poukazem na to, že v jiných zemích se vydává na zdravotnictví tolik a tolik procent HDP a že u nás je to méně a mělo by to být tolik a tolik.
Mezinárodní srovnávání toho, jak se dělá medicína, je velmi ošidný jev. Může vést ke zcela mylným závěrům o přenositelnosti mechanismů, způsobů a hlavně proporcí mezi jednotlivými zeměmi. Z čeho pramení nebezpečí takových lichých srovnání?
Zdrojem nedorozumění je v první řadě skutečnost, že nemoci a jejich projevy jsou na celém světě naprosto totožné. Aby nevzniklo nedorozumění, tím neříkám, že všude nacházíme nemocnost ve stejné struktuře.
V rozvinutých zemích budeme mít samozřejmě větší výskyt onemocnění srdce a cév, novotvarů. V méně rozvinutých zemích bude větší výskyt třeba infekčních nemocí.
Co je však zcela totožné, je podoba dotyčného onemocnění. Ischemická choroba srdeční bude vypadat stejně v Belgii, Japonsku nebo na Borneu. Její vývoj, klinický, laboratorní i patologicko‑anatomický obraz je stejný.
Podobně jako malárie bude stejně vypadat v Kinshase v Kongu jako v Praze.
Co je jistě odlišné, je výskyt těchto nemocí, a tím samozřejmě to, jak často je vidíme a jak jsme připraveni se s nimi vypořádat. Praktický lékař v Praze, byť správně odebere cestovatelskou anamnézu a učiní správný závěr, bude mít s řešením malárie podobnou potíž jako lékař ve střední Africe s čerstvým infarktem. Protože obě jsou zřídkavé.
U nemocí však podobnosti jednotlivých zdravotních systémů začínají, ale i vesměs končí. Podíváme‑li se na zcela srovnatelné země, jako třeba Nizozemsko a Německo, tak zjistíme, že jedno a totéž onemocnění se může řešit různých způsobem.
Přestože se medicína učí v obou zemích – s nadsázkou – ze stejných knih. Příklad: implantování pacemakerů vyjádřeno v počtu na milion obyvatel za rok je v Nizozemsku kolem 600/milion obyvatel/rok, v Německu však 1 100. Proč?
Tomu se budeme věnovat v některé z dalších rubrik. Vidíme však rozdíl, přestože nemoci jsou stejné. Jejich výskyt i očekávaná expertíza při jejich řešení bude podobná a stejně tak zdroje mezi zmíněnými zeměmi se nebudou moc lišit.
Co je velmi odlišné, je praxe.
Když však přijdeme do oblasti organizace zdravotnictví a alokace zdrojů, platí bez výhrady úsloví, že když dva dělají totéž, není to totéž. Podklady k této úvaze jsou ze zdroje OECD Health Stats 2011. Přiložený graf obsahuje poměrně velké množství údajů.
Země OECD jsou seřazeny podle hnědých sloupečků, což jsou veřejné výdaje na zdravotnictví na obyvatele a rok vyjádřené v amerických dolarech v paritě kupní síly (USD PPP). Podotýkám – veřejné výdaje. V dolní části grafu jsou pak i další parametry: počet akutních lůžek na 1 000 obyvatel, počet lékařů (aktivních, nikoli absolventů) a průměrná doba pobytu na akutním nemocničním lůžku.
Graf nad tím potom uvádí pro jednotlivé země střední dobu dožití, což v této souvislosti považujeme za hrubý, nicméně orientační údaj o zdravotním stavu obyvatel. O takto graficky znázorněném srovnání lze napsat vícero statí. Dnes uvedeme pouze jednu výraznou skutečnost.
Nabízí se srovnání dvou zemí, a sice Japonska a Austrálie. Obě země mají srovnatelné veřejné výdaje na osobu a rok, proto jsou na grafu umístěny hned vedle sebe.
Vidíme však, že způsob, jakým svoje zdroje využívají, je zcela odlišný. V Japonsku mají daleko více lůžek a lékařů a v nemocnici se léčí tak, že se v ní tráví čas. Průměrná ošetřovací doba na akutním lůžku je 18 (!) dní. Austrálie má zlomek lůžek na počet obyvatel, stejně málo lékařů a pobyt na lůžku je asi šest dní. Přitom střední doba dožití je srovnatelná.
Podobné srovnání platí i ve vztahu k Jižní Koreji. Můžeme tedy říct, že v rozvinutých zemích východní Asie se akutní medicína provozuje tak, že se tráví čas na nemocničním lůžku. Tomu odpovídají i zdroje, které se v těchto zemích alokují.
Pokud jsou v obou srovnávaných zemích celkové výdaje na obyvatele a rok stejné, ale v Japonsku mají výrazně vyšší výdaje spotřebované na lůžkovou péči, je nabíledni, že japonské výdaje v dalších segmentech péče musejí být výrazně menší. Podle údajů z Institutu für Laboratoriummedizin vynakládá Austrálie v porovnání s Japonskem např. mnohem větší výdaje na laboratorní diagnostiku a oblast hematologie.
Klíčovým sdělením je, že není pouze jeden správný způsob provozování zdravotní péče, jejž lze vydávat za vzor. Způsobů, jakými se lze dostat k výsledku, je několik. Který se v dané zemi použije, je výsledkem historického vývoje a konkrétní situace v dané zemi. Není tedy možné jednoduše ukázat na statistiky cizí země a říct: „Toto je správně.“ Anebo: „Čím více, tím lépe.“
Podobný pohled na rozdílnosti mezi zeměmi lze uplatnit i v dalších případech. Ale k nim zase někdy příště.
-------
autor: MUDr. Miroslav Palát,
prezident sdružení CzechMed
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune