Když jste pacient, křivky přežití pro vás nic neznamenají
Čestným hostem Středoevropské konference o nádorech plic byl prof. Fred R. Hirsch z amerického Denveru. Ten v mnoha ohledech udává směr vývoje v pneumoonkologii, mimo jiné stojí v čele Mezinárodní asociace pro studium nádorů plic (IASLC). Během své krátké návštěvy Prahy si našel čas na rozhovor pro Medical Tribune.
| Léčbě nádorů plic se věnujete po desetiletí. Co bylo největší změnou, kterou jste během své kariéry zažil?
Asi screening rizikových skupin s využitím nízkozátěžového CT, který se nám v USA podařilo dostat do praxe. V tomto programu se zúročuje dlouholetá práce obrovské spousty lidí. Z mimořádně rozsáhlé studie vyplývá, že tento přístup oproti skiaskopii redukuje mortalitu na karcinom plic o dvacet procent a mortalitu ze všech příčin o sedm procent. To je něco, čeho u pokročilého onemocnění nemůžeme dosáhnout žádnou dostupnou terapií. Další změnou samozřejmě byl nástup personalizované léčby a v posledních letech pak imunoterapie. To, co se v pneumoonkologii děje, je určitým modelem, který určuje vývoj i u jiných nádorů. Jsme na dobré cestě k tomu, abychom karcinom plic alespoň u některých skupin pacientů změnili v chronickou nemoc.
| Je současný nástup imunoterapie něco, co zásadně změní pneumoonkologii, nebo prostě jde o jeden z dalších kroků vpřed?
Myslím, že to skutečně změní naši praxi, ale jsme teprve na začátku. Imunoterapie přináší výsledky, které jsme neviděli u léčby zacílené na některou z řídících mutací. Je to velká naděje pro mnoho pacientů. I tady ale monoterapie bude mít své limity. Musíme se posunout směrem ke kombinacím, a zde je možných cest obrovské množství. Studií, které je hodnotí, jsou stovky. První výsledky už máme. Například víme, že kombinace inhibitorů dvou různých kontrolních bodů imunitní reakce PD‑1 a CTLA‑4 je relativně toxická, ale možná je to otázka dávkování.
| Asi nejvíce se v tomto směru hovoří o inhibitorech PD‑1. Stále však nejsou žádná vodítka pro posouzení, kteří pacienti na tuto léčbu odpovědí. V centru tohoto úsilí o nalezení prediktivního markeru je ligand PD‑L1. Prediktivní význam jeho exprese je však stále nejasný – v některých studiích koreluje s odpovědí na léčbu, v jiných vůbec. Jak se zde pohnout dále?
Především musíme nějak harmonizovat vyšetřování exprese PD‑L1. Zatím se u každého takového léku používá jiná protilátka, jiný cut‑off a jiná technologie. To pak samozřejmě přináší výsledky, které nejsou porovnatelné. Tato harmonizace bude velmi obtížná, ale myslím, že je možná. Za tímto účelem IASLC vytvořila tzv. Blueprint projekt.
| Kde vidíte největší dluh, který odborná společnost má vůči nemocným s karcinomem plic?
Takových rezerv je celá řada. Například bychom se měli více věnovat malobuněčnému karcinomu plic, ten stále jako by stál stranou, a přitom se týká patnácti procent nemocných. Od konce osmdesátých let se v jeho léčbě nezměnilo téměř nic. A pak je tu další dluh, ten však má celá společnost – karcinom plic je spojen s určitým stigmatem. Často se má za to, že touto nemocí trpí pouze kuřáci. Není to ale pravda – v současné době je v USA 20 procent pacientů, kteří nejsou a nebyli kuřáci. Přitom jsou čím dál mladší.
| Sám jste zažil, jaké to je léčit se s onkologickou diagnózou, konkrétněji s lymfomem. Pomohla vám tato zkušenost v komunikaci s pacienty?
Myslím, že ano. Pro interakci s pacientem to dá úplně jinou perspektivu. Vím, jaké to je být na druhé straně stolu. Vím také, že když jste pacient, tak křivky přežití pro vás vůbec nic neznamenají – nevíte, který bod na té křivce se týká zrovna vás. A vím také, jak různé a mnohdy matoucí informace můžete dostat. Pochopitelně jsem svůj stav konzultoval s různými kolegy a jejich doporučení byla i diametrálně odlišná – od prostého sledování po relativně agresivní léčbu.
Zdroj: