Klinická imunologie dnes
Postupně a zcela logicky se začaly vytvářet další specializace lékařských oborů zaměřených na imunopatologii: endokrinologickou, nefrologickou, gastroenterologickou a mnoho dalších. Klinická imunologie přestává být jenom doménou královny medicíny – interny – ale je atomizována i v jiných oborech, jako je neurologie, dermatologie, oční lékařství či onkologie a ovlivňuje postupy v reprodukční medicíně. Není to známkou uhasínání původně koncipovaného oboru alergologie – klinická imunologie, ale naopak úspěchem prosazení imunologie v klinice a samozřejmě i zákonitým vývojem zaručujícím vyšší odborné využití současných imunologických znalostí v široké medicínské oblasti.
Imunitní systém není pouze obranný
V první linii při odkrývání imunopatologického terénu stále stojí klinický imunolog, stejně jako u složitých imunopatologických polymorbidit vyžadujících zkušený multidisciplinární přístup.
U většiny chorob závisí úspěšnost prevence a následně i léčby na rozpoznání a ovlivnění imunitních reakcí, které jsou s jejich projevy spojeny. Zatím však znalosti, které by dokázaly kauzálně ovlivnit jejich průběh, nejsou dostačující. Přesto je až s podivem, jak podrobné informace se podařilo zjistit u řady jednotlivých chorobných procesů, případně souboru vzájemně sdružených onemocnění.
Přestává platit názor, že imunitní systém je pouze obranný. Samozřejmostí je i jeho fyziologická autoreaktivita, ale také skutečnost, že imunitní systém je informativní a korigující a tato jeho role je dominující.
Interpretační soustava zajišťující homeostázu je zakotvena centrálně i periferně trojicí systémů – imunitního, endokrinního a centrálního nervového. Imunitní systém v této soustavě hraje nepochybně dominující, nikoli však rozhodující úlohu. Není vázán na emotivní nápory vnějšího prostředí, jako např. na centrální nervový systém, nýbrž se výlučně soustřeďuje na rozpoznání a úpravu poruch homeostázy.
Činnost jednotlivých imunitních reakcí – rozpoznání a efektorové funkce – jsou fylogeneticky předurčeny tzv. „evolučně stabilní strategií“, pod kterou si představujeme reaktivitu vrozené (přirozené či nespecifické) imunity.
Protože schopnost adaptace je základním předpokladem pro žití a přežití, je imunitní systém vybaven i schopností „účelně regulačních mechanismů“ odpovídající adaptivní neboli získané imunitě. V rámci studia regulačních mechanismů, které ne vždy plní roli účelné regulace, byly odkryty mechanismy imunopatologických reakcí, pod které dnes řadíme většinu chronických zánětlivých onemocnění orgánových i systémových.
Je čas návratu k samé podstatě imunitních dějů
Diskutovaný význam genetických vlivů je na místě jen u monogenních chorob. Spíše se jeví jako rozvážnější posuzovat funkci imunitního systému podle „trojité šroubovice“ – gen, organismus a životní prostředí. Mimo genetické studie, pokoušející se odhalit podstatu funkce imunitního systému, se nebývalou měrou uplatňuje i molekulární biologie.
Přes všechny tyto snahy zůstává více nevyřešených otázek než odpovědí. Odpovědí v tom smyslu, že by nám v klinické praxi přinesly rozhodující řešení v případech začínajících imunopatologických stavů. Pokud se již rozvine imunopatologický proces s klinickou symptomatologií, zůstáváme stále omezeni v léčebných postupech, i když výsledky s biologickou terapií (cytokiny, interleukiny, antagonisté receptorů, antiidiotypové protilátky aj.) překročily u některých nemocných naše očekávání.
Objevují se však i pohledy s jistou dávkou kritičnosti, pokud se týče zkoumání problémů kauzality chorob na buněčné a molekulárně biochemické úrovni. Cituji P. Ewanse: „Většina odborníků zabývajících se zdravím člověka zkoumá problém kauzality na základě principu stavebních kamenů. Usilují o poznání, jak se nemoc projevuje na buněčné a biochemické úrovni, v naději, že řešení nakonec sama vyjdou najevo. Je to atraktivní teorie (dodávám, že přináší i výhody vyššího impact faktoru a citačního indexu), ale žádný významný lékařský úspěch ještě nepřinesla; přičemž významným lékařským úspěchem rozumím rozhodující řešení, nikoli jen jakési záplatování.“
Pokud však posuzujeme příčinu nemocí z hlediska možného selhání „obranné“ nebo „informující a korigující funkce“, musíme se opět vrátit na začátek vztahů mezi infekčními činiteli a makroorganismem. Můžeme se přiblížit těsněji k pochopení některých mechanismů imunitního systému navozených symbiózou či parazitárním působením některých infekčních agens. Nazrál čas vrátit se k základní podstatě imunitních dějů zkoumáním i možných „účelně regulačních schopností tzv. evolučně stabilní strategie“ vrozené imunity, také označované jako nespecifické. Současné studie dokazují, že žádné nespecifické reakce imunity neexistují – jde pouze o reakce, které zatím přesně neznáme.
Zdroj: