Kmenové buňky? Ano, ale nejdříve o nich musíme více vědět

O kmenových buňkách se toho podle přednosty Anatomického ústavu 1. LF UK profesora MUDr. Karla Smetany, DrSc., zatím ví příliš málo, než aby taková léčba mohla být lidem standardně nabízena. „Kmenové buňky jsou pro své vlastnosti velkou nadějí pro regenerativní medicínu. Pokud bychom technologicky zvládli jejich využití, mohly by mít významné léčebné výstupy,“ řekl profesor Smetana na pravidelné diskusní akci „Medialogy“ pořádané 1. LF UK, tentokrát na téma „Kmenové buňky v Čechách“.

Podle prof. Smetany zatím není vědecky dokázáno, že aplikace kmenových buněk, s výjimkou kmenových buněk kostní dřeně, přináší pacientovi užitek. „U kostní dřeně je to zejména proto, že tato tkáň má poměrně jednoduchou stavbu a stále se obnovuje i u zdravého člověka,“ vysvětlil.

Léčba kmenovými buňkami vyvolává rozporuplné emoce u veřejnosti. Soukromé kliniky na Ukrajině, v Indii, Číně nebo Thajsku, podle vyhledávače Google i některé české, nabízejí léčbu široké škály neduhů kmenovými buňkami, kterou si klienti platí. Lékaři těchto klinik tvrdí, že léčba kmenovými buňkami pomáhá na bolesti hlavy, obnovuje kloubní chrupavky či omlazuje. V laicích budí tyto nabídky falešné naděje, odborné kruhy je většinou zavrhují a považují za výdělečný obchod.

Profesor Smetana upozornil, že aplikace kmenových buněk může být v některých případech škodlivá, ba přímo nebezpečná. Například pokud si člověk nechá aplikovat do nemocného kloubu kmenové buňky, může zanedbat jinou léčbu či promeškat čas vhodný k operaci. Následkem podání kmenových buněk se může malý nádor, s nímž dosud člověk bez problémů žil, rozbujet a člověk těžce onemocní. „Dnes se nikde nesledují a nevedou žádné statistiky o tom, zda se u lidí po podání kmenových buněk třeba po pěti letech neobjeví zhoubné bujení,“ uvedl.

Profesor MUDr. Jan Starý, DrSc., přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole doplnil, že v případě pacientů, jimž byly v Motole aplikovány krvetvorné buňky dárců, takový případ nenastal. První transplantace kostní dřeně byla provedena v Česku v roce 1989.

Alogenní transplantace hematopoetických krvetvorných buněk

Alogenní transplantace hematopoetických krvetvorných buněk (HSCT) je používána v léčbě leukémií, selhání kostní dřeně, některých vrozených krevních onemocnění, primárních těžkých imunodeficiencí, dědičných poruch metabolismu. Indikací HSCT u těchto onemocnění je selhání nebo malá úspěšnost jiné léčby (chemoterapie u maligních onemocnění) nebo skutečnost, že jiná účinná léčba dosud chybí (imunodeficience, dědičné poruchy metabolismu). Alogenní HSCT využívá krvetvorné kmenové buňky kostní dřeně, periferní krve nebo placentární krve zdravého rodinného nebo nepříbuzného dárce shodného s pacientem v základních znacích histokompatibilního (HLA) systému.

Principem HSCT je podání vysoké dávky chemoterapie, často v kombinaci s radioterapií, v předtransplantační přípravě s cílem zničit vlastní normální a abnormální krvetvorbu (myeloablace), vytvořit „prostor“ v mikroprostředí kostní dřeně, umožňující dárcovým kmenovým buňkám proliferovat, a dosáhnout účinné imunosuprese (lymfoablace), umožňující přihojení štěpu. Takto intenzivní předtransplantační příprava má za následek zvýšené riziko výskytu bakteriálních, virových a plísňových infekčních komplikací v potransplantačním období. Dalšími významnými komplikacemi alogenní transplantace jsou rejekce štěpu, reakce štěpu proti hostiteli – graft‑versus‑host disease (GVHD) a relaps nemoci po transplantaci. Morbidita a mortalita způsobená potransplantačními komplikacemi limitují využití alogenní HSCT na onemocnění neslučitelná s dlouhodobým přežitím.

Je‑li výkon proveden včas a nejsou‑li přítomna závažnější rizika, může se 60 až 80 procent pacientů definitivně vyléčit a vrátit do plnohodnotného života.

„I když je tato aplikace nákladná a pro nemocné představuje určité riziko, nemá terapeutickou alternativu. Pět desítek let od první úspěšné transplantace krvetvorných buněk provedené v USA zachraňuje tato metoda každoročně na celém světě desítky tisíc nemocných,“ uvedl profesor Starý.

Ročně podstoupí transplantaci od rodinného či nepříbuzného dárce v Evropě 15 000 nemocných, z toho 20 procent dětí. V České republice je to ročně 250 pacientů, z toho 14 procent dětí. „Těmito počty se řadíme mezi patnáct evropských zemí s nejvyšším počtem transplantací na počet obyvatel. U dětí se daří vyléčit 60 až 70 procent transplantovaných pro leukémii a více než 80 procent s nenádorovým onemocněním. U dospělých jsou výsledky o něco horší z důvodu vyššího výskytu potransplantačních komplikací,“ shrnul profesor Starý.

Kmenové buňky jsou populace buněk s vlastnostmi, které slouží k sebeobnově orgánů a při jejich poškození se podílejí na opravách. V lidském těle se nacházejí prakticky ve všech orgánech, ale jsou vzácné – představují maximálně jedno procento všech buněk.

Člení se na buňky totipotentní, které jsou schopné se diferencovat do všech buněčných typů v těle a může z nich vzniknout celý nový organismus. Jedná se o několik prvních blastomer velmi časného embrya. Dalším typem jsou buňky pluripotentní, které jsou schopné diferencovat se do všech typů buněk v těle, ale nemohou vytvořit celý nový organismus. Jedná se o buňky embryoblastu, tzv. embryonální kmenové buňky. Dalším typem jsou buňky multipotentní, které jsou schopné diferencovat se ve více buněčných typů. Nacházejí se i u dospělých, podílejí se na sebeobnově tkání a jejich regeneraci po poškození. Příkladem jsou hematopoetické kmenové buňky. Dále existují buňky monopotentní, které jsou zdrojem pro vznik jednoho typu buněk, vyskytují se v dospělých tkáních a jsou to de facto všechny buňky progenitorové.

Na 1. LF UK se vědci výzkumem kmenových buněk intenzivně zabývají. Jde zejména o hematopoetické kmenové buňky, z nichž vznikají červené krvinky, krevní destičky a bílé krvinky, dále jde o kmenové buňky neurální lišty, epidermální kmenové buňky a nádorové kmenové buňky. Zkoumají rovněž, jaký vliv má na normální a nádorové kmenové buňky mikroprostředí.

Zdroj: