Komu prospěje reprodukční klonování
Napůl zapomenutá antiutopie se dostala na výsluní zájmu v březnu roku 1997 v souvislosti se zprávou o narození ovce Dolly. Zdálo se, že stojíme na prahu Huxleyova „nádherného nového světa“. Strachem diktované a překotně přijímané právní normy zakazovaly tvorbu lidských klonů na národních i nadnárodních úrovních. Na sklonku roku 2004 vyvrcholily tyto snahy pokusem přijmout na půdě OSN mezinárodně závaznou normu, která by zapovídala všechny postupy, jež mají s klonováním cokoli společného. Iniciativa států reprezentovaných Kostarikou skončila neúspěchem a pro medicínu blízké i vzdálenější budoucnosti tak byly zachráněny postupy, jež jsou příslibem pro léčbu řady vážných onemocnění. Zároveň se výrazně posílila naděje na to, že lidské klony vlastně nikdo potřebovat nebude. Z ryze biologického hlediska je klon představován souborem geneticky totožných jedinců. Této definiciodpovídajíi jednovaječná dvojčata, takže na existenci lidského klonu vlastně není nic nepřirozeného. Záměrná tvorba klonů je však něco jiného. Postup poprvé s úspěchem využitý pro vznik ovce Dolly se stále používá jen experimentálně na zvířatech. Má velmi nízkou úspěšnost (řádově v jednotkách procent) a navíc klony savců často trpí vážnými vrozenými defekty. To jsou více než pádné důvody pro to, aby se o klonování člověka nikdo nepokoušel. Riziko narození těžce postiženého dítěte je příliš vysoké. Proto je také postup označovaný jako reprodukční klonování ve většině civilizovaných zemí postaven mimo zákon. S klonováním bývá spojován i postup, který si neklade za cíl vytvoření lidského klonu, ale je cílen na léčbu chorob a poranění. Tzv. terapeutické klonování využívá některé techniky, jež by se uplatnily i při reprodukčním klonování. Opírá se o přenos jader somatických buněk. Při tvorbě klonu vzniká embryo přenosem jádra plně diferencované somatické buňky do vajíčka, jež bylo vlastní jaderné dědičné informace zbaveno. Zdárně se vyvíjející embryo je přeneseno do těla matky a ta je pak donosí. Tento postup byl zvládnut u řady savčích druhů – ovce, myši, skotu, kozy, prasete, kočky, králíka, potkana, koně, divokých turů bantenga a gaura, muflona a u neplodného mezidruhového hybrida muly. Navzdory velkému úsilí biologů se zatím nezdařil ani u jednoho druhu primátů.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2005, strana 8
Zdroj: