Kongres ESC 2025
Na přelomu srpna a září se ve španělské metropoli Madridu uskutečnil výroční kongres Evropské kardiologické společnosti (ESC), který každoročně patří k vůbec největším setkáním odborníků v medicíně na celém světě. Na kongresu bývají poprvé představeny výsledky recentních klinických studií, tzv. hot‑lines, kterých bylo letos na 190, a nové doporučené postupy. Přinášíme další část výběru ze studií a sdělení v kardiologické farmakoterapii.
Metaanalýza REBOOT/BETAMI/ DANBLOCK/CAPITAL‑RCT: betablokátory po IM
Studie hodnotily betablokátory po nedávném infarktu myokardu (IM) u pacientů s EF ≥ 40 %; žádná z nich však nebyla individuálně zaměřena na hodnocení účinků v podskupině pacientů s mírně sníženou EF 40–49 %, jak vysvětlil dr. X. Rosselló (Centro Nacional de Investigaciones Cardiovasculares Carlos III, Madrid, a Son Espases University Hospital, Palma de Mallorca, Španělsko). Byla proto provedena systematická revize randomizovaných kontrolovaných studií s betablokátory provedených v éře reperfuze (od roku 2000) s mediánem sledování delším než jeden rok u pacientů s nedávným (do 14 dnů) IM (jak s elevací ST, tak bez elevace ST úseku), mírně sníženou EF a bez anamnézy nebo klinických příznaků srdečního selhání (HF). Byly identifikovány čtyři studie: REBOOT provedená ve Španělsku a Itálii, BETAMI v Norsku, DANBLOCK v Dánsku a CAPITAL‑RCT v Japonsku. Předem stanovená metaanalýza na úrovni jednotlivých pacientů napříč čtyřmi studiemi hodnotila účinek betablokátorů na primární kompozitní endpoint všech příčin úmrtí, nového IM nebo HF. Celkem bylo ze čtyř studií analyzováno 1 885 pacientů s mírně sníženou EF (979 pacientů ze studie REBOOT, 422 ze studie BETAMI, 430 ze studie DANBLOCK a 54 ze studie CAPITAL‑RCT), což představuje 13,1 procenta studované populace z hlavních studií. Primární endpoint se vyskytl u 10,7 procenta pacientů ve skupině s betablokátory a u 14,4 procenta pacientů ve skupině bez betablokátorů, což představuje významné relativní snížení o 25 procent u betablokátorů (poměr rizik [HR] 0,75; 95% CI 0,58–0,97; p = 0,031). Nebyla zaznamenána žádná zjevná heterogenita v účinku na primární endpoint mezi čtyřmi studiemi ani mezi zeměmi, ve kterých byli pacienti zařazeni do studie. Tři jednotlivé složky primárního cíle sledovaly stejný směr jako složený cíl. Úmrtí z jakékoli příčiny nastalo u 5,9 procenta pacientů ve skupině užívající betablokátory a u 7,7 procenta pacientů ve skupině bez betablokátorů (HR 0,78; 95% CI 0,55–1,11). Nový IM se vyskytl u 3,9 procenta pacientů ve skupině užívající betablokátory a u 5,2 procenta pacientů ve skupině bez betablokátorů (HR 0,77; 95% CI 0,55–1,11), zatímco HF se vyskytlo u 3,0 procenta pacientů ve skupině užívající betablokátory a u 4,4 procenta pacientů ve skupině bez betablokátorů (HR 0,71; 95% CI 0,44–1,14). Kromě toho bylo zjištěno, že k srdeční smrti došlo u 1,8 procenta pacientů užívajících betablokátory a u 3,3 procenta pacientů, kteří betablokátory neužívali (HR 0,55; 95% CI 0,28–1,06). Na závěr Dr. Rosselló uvedl, že zjištění rozšiřují známé přínosy betablokátorů u pacientů s IM se sníženou EF na podskupinu s mírně sníženou EF. Další výzkum by se nyní měl zaměřit na pacienty se zachovanou EF (> 50 %).
BaxHTN: baxdrostat u pacientů s nekontrolovanou nebo rezistentní hypertenzí
Baxdrostat je nový, zatím experimentální lék (selektivní inhibitor aldosteron syntázy), který se podává perorálně a může představovat nový způsob léčby pro pacienty, jejichž krevní tlak zůstává vysoký i přes standardní léčbu. Studie BaxHTN si kladla za cíl potvrdit účinek a bezpečnost baxdrostatu u široké skupiny pacientů. Výsledky první části studie představil v Madridu prof. B. Williams (University College London, Velká Británie). Tato mezinárodní studie fáze III zahrnovala pacienty se systolickým krevním tlakem (STK) vsedě ≥ 140 a < 170 mm Hg navzdory léčbě maximálně tolerovanými dávkami dvou antihypertenziv (nekontrolovaná hypertenze) nebo alespoň tří antihypertenziv (rezistentní hypertenze), včetně diuretika, po dobu ≥ 4 týdny před screeningem. První část studie BaxHTN představovalo 12týdenní dvojitě zaslepené období, ve kterém bylo 796 pacientů randomizováno k podávání 1 mg baxdrostatu, 2 mg baxdrostatu nebo placeba jednou denně. V 12. týdnu nastalo snížení STK vsedě oproti výchozí hodnotě po úpravě o placebo –8,7 mm Hg u baxdrostatu 1 mg a –9,8 mm Hg u baxdrostatu 2 mg (oba p < 0,0001). Zlepšení STK vsedě s baxdrostatem bylo konzistentní ve všech předem stanovených podskupinách, včetně nekontrolované a rezistentní hypertenze. V explorativní analýze bylo průměrné snížení ambulantního 24hodinového a nočního STK s baxdrostatem 2 mg podstatné (snížení o –16,9 a –11,7 mm Hg po úpravě o placebo). Podíl pacientů s kontrolovaným STK (< 130 mm Hg) byl 39,4 procenta u baxdrostatu 1 mg, 40 procent u baxdrostatu 2 mg a 18,7 procenta u placeba. Jakékoli závažné nežádoucí účinky byly hlášeny u 1,9 procenta pacientů ve skupině s baxdrostatem 1 mg, 3,4 procenta ve skupině s baxdrostatem 2 mg a 2,7 procenta ve skupině s placebem během 12 týdnů. Hyperkalémie vedla k přerušení léčby u 0,8 procenta pacientů užívajících baxdrostat 1 mg a u 1,5 procenta pacientů užívajících baxdrostat 2 mg, přičemž potvrzená hyperkalémie > 6 mmol/l se vyskytla u jednoho procenta pacientů v obou skupinách užívajících baxdrostat. Nebyly hlášeny žádné případy adrenokortikální insuficience. Prof. Williams uzavřel: „Výsledky studie BaxHTN představují významný pokrok v léčbě a v našem porozumění příčinám obtížně kontrolovatelného krevního tlaku. U pacientů s nekontrolovanou nebo rezistentní hypertenzí vedlo přidání 1 mg nebo 2 mg baxdrostatu jednou denně k základní antihypertenzní terapii ke klinicky významnému snížení STK, aniž by došlo k neočekávaným nálezům v oblasti bezpečnosti. To naznačuje, že aldosteron hraje důležitou roli při vzniku obtížně kontrolovatelného krevního tlaku, a dává naději na účinnější budoucí léčbu.“
KARDIA‑3: zilebesiran u pacientů s nekontrolovanou hypertenzí a vysokým kardiovaskulárním rizikem
Dr. N. Pagidipatiová (Duke Clinical Research Institute, Durham, USA) představila klíčové výsledky studie KARDIA‑3, která hodnotila zilebesiran, léčivo na bázi RNA interference, které inhibuje syntézu angiotensinogenu v játrech. Do dvojitě zaslepené studie fáze II byli zařazeni pacienti s prokázaným KV onemocněním nebo vysokým KV rizikem (10leté riziko > 15 % nebo eGFR 30–59 ml/min/1,73 m2) s nekontrolovanou hypertenzí (průměrný systolický krevní tlak [STK] 140–170 mm Hg a průměrný 24hodinový ambulantní STK 130–170 mm Hg) užívající dvě až čtyři antihypertenziva (včetně blokátoru kalciových kanálů nebo diuretika). V Madridu byly prezentovány výsledky účastníků s eGFR ≥ 45 ml/min/1,73 m2. Pacienti byli randomizováni v poměru 1 : 1 : 1 do skupin s jednorázovou subkutánní dávkou 300 mg nebo 600 mg zilebesiranu nebo placeba. V prvních třech měsících byli výzkumníci vybízeni, aby neměnili základní antihypertenzní léčbu, pokud STK nebyl > 160 mm Hg nebo pokud změna léčby nebyla klinicky indikována. Po třech měsících bylo možné zintenzivnit antihypertenzní léčbu u pacientů s přetrvávajícím STK > 140 mm Hg. U primárního cíle byla po třech měsících průměrná změna STK v ordinaci upravená o placebo –5,0 mm Hg u zilebesiranu 300 mg a –3,3 mm Hg u zilebesiranu 600 mg. Po úpravě o multiplicitu nebyly ani jedna z těchto hodnot statisticky významná. Změna nočního STK upravená o placebo po šesti měsících byla –6,6 mm Hg u 300 mg a –8,2 mm Hg u 600 mg. V post hoc analýze pacientů užívajících diuretika a s STK ≥ 140 mm Hg na počátku studie vedlo 300 mg zilebesiranu k průměrnému snížení STK v ordinaci upravenému o placebo o –9,2 mm Hg po třech měsících. Většina nežádoucích účinků, včetně hyperkalémie, renální dysfunkce a hypotenze, byla mírná nebo středně závažná, nezávažná a přechodná, přičemž jen u několika pacientů byla nutná intervence. Ve všech ramenech studie byly závažné nežádoucí účinky pozorovány u 3,8 procenta pacientů léčených zilebesiranem a u 4,5 procenta pacientů léčených placebem. Dr. Pagidipatiová shrnula, že ve studii KARDIA‑3 vedla jednorázová dávka 300 mg zilebesiranu k poklesu STK o 5 mm Hg po třech měsících ve srovnání s placebem, což je rozdíl, který nedosáhl statistické významnosti. Celkové důkazy z programu fáze II podporují provedení studie fáze III zaměřené na výsledky, aby se dále posoudil potenciál zilebesiranu pro zlepšení kardiovaskulárních výsledků u pacientů s nekontrolovanou hypertenzí.
Zdroj: escardio.org
Reference:
Mach F, Koskinas KC, Roeters van Lennep JE, et al.; ESC/EAS Scientific Document Group. 2025 Focused Update of the 2019 ESC/EAS Guidelines for the management of dyslipidaemias. Eur Heart J. 2025 Aug 29:ehaf190. doi: 10.1093/eurheartj/ehaf190. Epub ahead of print.