Kubkův projev ve Sněmovně rozpoutal velkou diskusi
Na zasedání zdravotního výboru Parlamentu ČR se v posledním únorovém týdnu prezident Lékařské komory ČR Milan Kubek mimo jiné vyjadřoval i k tématu krize ve zdravotnictví. Přednesl zde přednášku na téma Nedostatek lékařů v ČR již ohrožuje kvalitu zdravotní péče. Jeho vyjádření, kdy „považuje rostoucí počet žen – lékařek za druhou nejdůležitější příčinu krize českého zdravotnictví“, hlavně zdůvodnění tohoto svého názoru se stala předmětem emotivní diskuse na stránkách medií.
Hned 4. března sepsala Rada Sdružení Ambulantních specialistů České republiky Milanu Kubkovi otevřený dopis, v němž vyzvala Milana Kubka, aby odstoupil z funkce prezidenta ČLK, protože „urazil bez jakéhokoli objektivního důvodu a bez jakéhokoli důkazu ženy-lékařky, jež tvoří nadpoloviční většinu instituce, které předsedá“. Rada Sdružení zároveň vyzvala prezidenta ČLK k omluvě lékařkám.
V době, kdy se rozpoutaly na stránkách tisku vášnivé diskuse o tom, co MUDr. Milan Kubek řekl nebo neřekl či koho se tím dotkl, byl prezident ČLK na dovolené s rodinou v Egyptě. Odtamtud také zaslal otevřený dopis lékařkám, v němž vysvětluje své vystoupení v poslanecké sněmovně a především popírá, že by byť nepřímo mluvil o ženách-lékařkách jako o méně schopných než jsou jejich mužští kolegové.
„Vážené kolegyně, musím znovu zopakovat, že jsem v žádném případě Vaši práci, schopnosti a kvalifikaci nechtěl nijak zlehčovat nebo dokonce kritizovat,“ uvádí mimo jiné v otevřeném dopise z Hurgady Milan Kubek (text otevřeného dopisu v plném znění najdete na www.tribune.cz)
K interpretaci jeho vystoupení se v průběhu posledních dní vyjadřovala celá řada lékařek i ve významných pozicích. Za všechny přinášíme vyjádření doc.MUDr. Petry Tesařové, CSc., z Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze (viz. samostatný článek).
Chudák pan doktor Kubek
Chudák pan doktor Kubek, tomu teď už nikdo neodpáře nálepku misogyna. Přitom jeho poznámka rozpoutala takovou bouři nevole hlavně proto, že se dotkl dlouhodobě nezhojené hnisavé a přitom tabuizované rány ženské problematiky v medicíně potažmo české společnosti jako takové. Je opravdu velmi těžké dobře skloubit náročné povolání lékařky s uspokojivým osobním a rodinným životem. Každá z nás to řeší jinak. Mám kolegyně, které „zabalily“ medicínské aspirace hned po promoci, starají se vzorně o děti, buď nepracují vůbec, nebo v jiném oboru. Mám spolužačky, které se tolik věnovaly „kariéře“, že si děti a někdy ani manžela nepořídily. A pak jsme tu my, co se snažíme možná marně, zvládnout všechno, a tomu odpovídá i stupeň našeho opotřebování. Proč to je v našem oboru vlastně tak obtížné? Jistě existují objektivní důvody - opravdu velká časová i psychická náročnost lékařského povolání, vysoká hladina stresu, obrovská zodpovědnost, nutnost kontinuálního vzdělávání. Druhým objektivním důvodem je perzistence socialistických údernických manévrů v našem státním zdravotnictví. „ Šichta“ začíná zcela nesmyslně jak pro zdravotníky, tak i pacienty kolem 7 hodiny ranní, lékařky se přestrojují jako nějaké transvestitky do maskulinních asexuálních kalhot a plášťů a potom úderničí v obtížných podmínkách nadbytku pacientů a mnoha improvizacích, řešících nedostatky ve vybavení, většinou s desítkami přesčasových hodin, za ubohou mzdu. Je skoro nepochopitelné, že nás to pořád baví. Třetím důvodem jsou psychické zábrany střední generace se socialistickým dětstvím plným jeřábnic, popelářek a dojiček – hrdinek socialistické práce. My už vždycky budeme mít pocit, že nestačit mužům ve všech disciplínách je ostuda. Vždyť i když si pozveme někoho na předvánoční umytí oken, máme trochu špatné svědomí. Do téhle situace nás přivedla feministická snaha vyrovnat se mužům. Přitom naše schopnosti jsou přeci jinde, naším úkolem je komplementarita k mužům, protože jen tak vznikne funkční celek a to je v týmové zdravotnické práci k nezaplacení. Klíčem není soutěž, ale kooperace s využitím toho všeho, co muži neumějí i s přiznáním toho, co není vlastní nám. My opravdu zvládneme i většinu mužských úkolů, spíš je potřeba si klást otázku, proč bychom to měly dělat? Bolavou ránu ženské problematiky ve zdravotnictví může zahojit jen zlepšení podmínek pro ženy, odpovídající mzdy (stačil by plat soudkyň, advokátek, vyšších bankovních úřednic …), možnost zkrácených úvazků možná i trocha pozitivní diskriminace. Stejně důležitý je ale i posun v našich hlavách, od maskulinního soutěžení k femininní nekonfrontační spolupráci.V každém případě nás ve společné snaze zlepšit naše zdravotnictví nesmí rozdělit to, zda jsme majiteli X nebo Y chromozomu. Zvlášť když v oboru pracuje daleko větší počet žen, jako například sestry, jejichž postavení je ještě daleko tristnější než naše. Řada z nich má vysokoškolské vzdělání, vysoké IQ a velké schopnosti a denně vykonává práci uklízeček, pomocnic, ošetřovatelek za mizivou mzdu s minimální prestiží. Taky jsou čím dál vzácnější. A jak by mohl zachránit svoji nespravedlivě pošramocenou reputaci nešťastný doktor Kubek? Možná založit ženskou sekci Lékařské komory, která by se všech nastíněných problémů ujala a pomohla je Ministerstvu vyřešit. Jinak mu ale patří dík za to, že konečně tohle téma otevřel.
Zdroj: