Kultura zviditelňování
Prožil jsem bleskovou akutní stresovou reakcí (F 43.0 podle MKN 10) a vzpamatovalo mě vědomí, že všichni viděli, že jsem se pečlivě připravil a že nebudu sám zodpovědný za improvizované koktání mou středoevropskou angličtinou, které bude následovat. Viníkem je Jonathan Cole, tehdejší prezident Collegium Internationale Neuro-Psychopharmacologicum (CINP) a pracovník Harvardovy univerzity. Nakonec to nedopadlo špatně a obstál jsem i při odpovědích na tvrdé a věcné otázky zpochybňující některé z mých závěrů. Velmi mi tato zkušenost později pomohla.
Vzpomněl jsem si na to začátkem října, když jsem dostal e-mailem zprávu, že Psychiatrické centrum Praha (bývalý Výzkumný ústav psychiatrický) ruší svůj celoústavní seminář z důvodu přerušení dodávky elektrického proudu. Seminář měl začít ve 14 hodin. Přednášková místnost má velká okna do parku bohnické léčebny. Tmy se tedy organizátoři semináře obávat nemuseli.
Co se za těch 42 let změnilo? Nedokážeme se domluvit bez vizuální prezentace? Copak se třeba i v příjemném přítmí nedalo besedovat k přednášce dr. Evy Jozífkové na téma „Co je a k čemu se hodí etologie (biologie chování)“. Byl by mě velmi zajímal průnik těch dvou fuzzy množin psychiatrie a etologie a jak se mohou vzájemně obohacovat.
Přestali jsme se spoléhat na řeč, na slova. Když už slova, tak aspoň napsaná na snímku projikovaná programem Power Point. Žijeme v době, kdy pronesená slova nejsou důvěryhodná. Musí to být aspoň napsané a musíme to číst na projekčním plátně. Je-li to barevné a všelijak to ještě po plátně běhá a cvrliká, věříme tomu ještě víc. Komunikujeme vizuálně, slyšená slova jsou hrách házený na stěnu. Lidé zírají na obrazovku televizoru, na níž stojí za pultem hlasatelé, kteří čtou zprávy tak, aby nebylo vidět, že je čtou. Kdyby mluvili do rozhlasového mikrofonu, vše by bylo jednodušší.
Jsme národ, který umí dávat znovu šanci. Když se jeden z bývalých ministrů národní obrany „osvědčil“, jako dobrý hospodář, dostal pak příležitost, aby přivedl téměř na mizinu naše aerolinie. Teď měl konečně úspěch, když organizoval předvolební kampaň vítězné politické straně. Prozradil nám, že parlamentní strany daly za kampaň 118 milionů. Voliči museli být přesvědčováni tvářemi kandidátů a hesly, která v podstatě nic neříkala o jejich volebním programu. Snad s výjimkou bývalého ministra zdravotnictví, který se nyní stane středočeským hejtmanem. Slíbil, že zruší regulační poplatky ve zdravotnictví. Slib plní. Těch třicet korun, které dosud platili jen ti, kteří se vydávali do ambulancí nemocnic, budou teď „plošně“ solidárně s nimi platit občané Středočeského kraje z dotací, které kraj dostane. Třeba se za ty peníze mohly dát opravit školy, silnice nebo knihovny.
Vím, že pro některé lidi může i těch třicet korun rozkolísat rozpočet. Přesto je lidé, kterým skutečně něco bylo, zaplatili. Dovedu si představit to mediální rodeo, kdyby se našel člověk, kterému se stala prokazatelná újma na zdraví, poněvadž těch třicet korun neměl. Regulace těmi třiceti korunami nás však přiblížila evropským poměrům, pokud jde o počet návštěv u lékaře. Zdravotní pojišťovny už nemusejí žadonit u ministra zdravotnictví, aby je zachránil před bankrotem štědrými finančními injekcemi ze státního rozpočtu.
Není náhodou, že pro politika je třeba „zviditelnit se“. V televizi, na billboardech, na projekčních plátnech. Je to úspěšnější než „zeslyšitelnit se“. O slovech můžeme víc přemýšlet a hodnotit je. Jsou apelem na rozum. Obrázky obličejů jsou apelem na emoce.
Už teď se trochu děsím toho, co zaplatíme za předvolební kampaň, prosadí-li se přímá volba prezidenta. Kolik našich občanů by se bylo chtělo rozhodovat mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem podle jejich programů, prostudovali je a porozuměli by rozdílům mezi nimi. Kdepak. Musíme živit reklamní agentury, platit herce a herečky, zpěváky a zpěvačky, hudební skupiny a tváře fotbalistů na billboardech. Lid chce chléb a předvolební hry. Ať to stojí, co to stojí. My na to máme.
Zdroj: