Kuřáctví na pracovišti – „nechtěný second hand“

New England Journal of Medicine přináší výsledky jedné z mnoha studií, jejímiž cíli bylo sledování úspěšnosti odvykání kouření v jedné americké nadnárodní společnosti, a to za pomoci finanční motivace. Studie publikované dříve, které hodnotily vliv finančních stimulů na zanechání kouření, nevykázaly nijak přesvědčivé výsledky (tyto studie však měly omezenou statistickou sílu, a finanční motivy kuřáků navíc nebyly dostatečně vysoké).

O komentář k této studii i o své další postřehy se s námi podělila přední odbornice na léčbu závislosti na tabáku, MUDr. Eva Králíková, CSc., z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy:

„Vedení firem začíná zajímat, zda jejich zaměstnanci kouří: pokud ano, znamená to totiž, že stráví delší dobu v pracovní neschopnosti v porovnání se svými nekuřáckými kolegy. Průměrně dělá rozdíl ročně 33 hodin, tedy skoro týden. Navíc je k tomu potřeba připočítat prokouřenou pracovní dobu. Na příkladu firmy s 1 500 zaměstnanci lze demonstrovat, k jakým ztrátám může docházet. Pokud jsou zaměstnanci průměrnou českou populací, kouří kolem čtvrtiny z nich, tedy asi 350. Jedná-li se převážně o dělnické profese, bude to ale víc (v případě vysokoškoláků naopak méně). Kdyby každý z těchto 350 kuřáků vykouřil během pracovní doby jen 5 cigaret, bude to při deseti- až patnáctiminutové ztrátě na jednu cigaretu (většinou musí někam odejít) 50 až 75 minut/kuřáka, celkem tedy pro takový podnik 300 až 400 prokouřených pracovních hodin denně, 1 500 až 2 000 týdně, 6 000 až 8 000 hodin čili 750 až 1 000 pracovních dní měsíčně. A tak dále, to si zajisté každý zaměstnavatel spočítá.

Tabákový kouř je od roku 2004 zařazen Mezinárodní agenturou pro výzkum karcinomů WHO mezi kancerogeny kategorie A. Kromě nádorů způsobuje pasivní kouření stejné nemoci jako kouření aktivní, i když v menší míře. Výjimkou jsou ale kardiovaskulární onemocnění: k tomu, aby riziková osoba dostala akutní infarkt myokardu (AIM), stačí sedět chvíli v zakouřené restauraci. Pro ilustraci – v zemích, kde se nesmí v žádných veřejných prostorách kouřit, okamžitě klesl výskyt AIM, řádově o 15 %. Pokud se zaměstnavatel rozhodne vyhlásit pracoviště za nekuřácké, měl by to udělat s předstihem, aby se kuřáci mohli připravit. Mají v podstatě tři možnosti: přestat kouřit, smířit se s tím, že v pracovní době na cigarety zapomenou, nebo si najít jinou práci. Zaměstnavatel by je měl podpořit v tom, aby co nejvíce z nich zvolilo první možnost, a měl by jim v tom pomoci – umožnit léčbu v pracovní době, zajistit vyškoleného terapeuta, přispět na léky, odměnit abstinující. Důležitá bývá motivace a pochopení faktu, že život bez cigaret má výhody. V České republice již existuje řada zaměstnavatelů, kteří své pracovníky takto podporují – první byly kromě několika českých hlavně mezinárodní společnosti, například většina velkých automobilek, ale dnes jsou to stovky, možná tisíce dalších. Nejenže chtějí pomoci svým zaměstnancům: vědí, že se jim to vyplatí.

Standardní léčba závislosti na tabáku zahrnuje jednak psychobehaviorální intervenci, jednak farmakoterapii. Délka intervence odpovídá časovým možnostem lékaře: od jedné věty (,Připravte si předem nekuřácké řešení svých typicky kuřáckých situací – buď se jim vyhněte, nebo si vymyslete náhradní způsob, jak je prožít.‘) až po jedno- až dvouhodinový hovor zaměřený na změnu životního stylu, podporu motivace a překonání obav, které kuřák má.

Naprostá většina kuřáků je závislá na nikotinu – kouří denně, většinou 10 a více cigaret a po probuzení si potřebují cca do hodiny zapálit. Farmakoterapie je však vhodná nejen pro závislé na nikotinu, ale pro všechny, kdo mají problém přestat. V současné době jsou k dispozici tři dostupné možnosti farmakologické léčby: volně prodejný nikotin v 5 formách (náplast, inhalátor, mikrotableta, pastilka nebo žvýkačka) a dva léky vázané na recept, bupropion a vareniklin. O všech platí, že by se měly užívat co nejdéle, nejméně tři, ideálně však kolem šesti měsíců – úspěšnost léčby se tak zvyšuje. Většina našich zdravotních pojišťoven na ně přispívá částkou kolem 1 000 až 2 000 Kč, aktuální informace jsou dostupné na webových stránkách Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku (www.slzt.cz), kde je také seznam 25 center pro závislé na tabáku. Cena sice odpovídá výdajům za zhruba jednu až dvě krabičky cigaret denně, ale přesto bývá bariérou v léčbě. Pokud však přispěje i zaměstnavatel, je to významné zvýšení motivace, tím tedy i úspěšnosti. Britský NICE (National Institute for Clinical Excellence) publikoval v roce 2007 návod, jak pomoci zaměstnancům přestat kouřit, včetně kalkulačky, na níž si každý může spočítat, kolik prodělá při jakém počtu kouřících zaměstnanců na jejich prokouřené pracovní době nebo pracovní neschopnosti.

Nedávný článek NEJM také publikuje studii na toto téma: 878 kouřících zaměstnanců bylo randomizováno do dvou skupin: jedna dostala standardní informace o odvykání kouření, a druhá navíc finanční odměnu: 100 $ za účast v léčebném programu, 250 $ za šestiměsíční biochemicky validizovanou abstinenci a dalších 400 $ za abstinenci dalších 6 měsíců, rovněž biochemicky validizovanou. Finančně motivovaná skupina byla výrazně úspěšnější než skupina se standardními informacemi – po šesti měsících nekouřilo 20,9 % vs. 11,8 %, p < 0,001 a po roce 9,4 % vs. 3,6 %, p < 0,001. Více motivovaných se účastnilo programu léčby (15,4 % vs. 5,4 %, p < 0,001) a více jich tento program dokončilo (10,8 % vs. 2,5 %, p < 0,001). Finanční motivace v celkové výši 750 $ se tak ukázala jako dostatečná ke statisticky významně vyšší dlouhodobé abstinenci zaměstnanců mezinárodní společnosti.“

Z výše uvedeného shrnutí MUDr. Králíkové je tedy jasné, že sami zaměstnavatelé by měli své zaměstnance dokázat motivovat k léčbě závislosti na tabáku. Nejen že kuřákům i nekuřákům, z nichž se stávají pasivní kuřáci, pomohou a zbaví je významného rizikového faktoru řady chorob, ale také budou šetřit své prostředky.

Portál nazývá pasivní kuřáctví na pracovišti podle amerického vzoru „nechtěným second handem“. Nekuřáci nemají totiž možnost pasivnímu kouření uniknout. Otevření oken totiž často vůbec není možné, a pokud ano, větrání vzhledem ke znečištění ovzduší nemusí vůbec pomoci. Proto jedinou možností, jak si zachovat zdraví, je v práci kouření prostě netolerovat. Portál přináší několik rad, jak se mají nekuřáci zachovat, pokud výslovný zákaz kouření na pracovišti zatím není realizován. Prvním krokem může být informovat zaměstnavatele o dokumentech oficiálních organizací, které zdůrazňují ohrožení zdraví kouřením, dalšími pak přeorganizování pracoviště (s cílem oddělit kuřáky), veřejné poděkování kuřákům za ohleduplnost, časté větrání, vytvoření pracovní skupiny, která by zahájila dlouhodobé vyjednávání se zaměstnavatelem i kuřáky atd. Tyto snahy jsou zcela jistě vítané a mnoho zaměstnavatelů již na ně dá a přijímá opatření směřující k omezení kouření na pracovišti. Přesto je třeba počítat s tím, že jde o běh na dlouhou trať.

„Návyk nelze jen tak vyhodit oknem. Musíte ho laskavě svést ze schodů, doprovodit ho ke vchodu a vypoklonkovat ze dveří.“ Mark Twain

Zdroj: