Léčba dyslipidémie u nemocných s diabetem po ukončení studie FIELD

Diabetes mellitus 2. typu je v současné době považován za jeden z klinických projevů metabolického syndromu. To je důvodem, proč je výskyt dyslipidémie při diabetu tak vysoký a proč má lipidový profil diabetika atributy dyslipidémie při metabolickém syndromu. Typickým projevem je aterogenní dyslipidémie, charakterizovaná zvýšením sérových koncentrací triglyceridů, nízkou koncentrací HDL cholesterolu a převahou malých denzních LDL. Koncentrace celkového cholesterolu a LDL cholesterolu nebývají významně zvýšeny. Léčba dyslipidémie je u DM jednoznačně oprávněná, protože vede k redukci výskytu kardiovaskulárních příhod. Cílové hodnoty sérových lipidů, jichž se při intervenci snažíme dosáhnout, se stále zpřísňují. Léčba se vždy opírá o režimová opatření, snahy o normalizaci glykémií (kompenzaci cukrovky v úzkém slova smyslu) a agresivní farmakologickou hypolipidemickou léčbu, jejímž základem je nepochybně statin. Pokud nemocný nedosáhne doporučených cílových hodnot krevních lipidů při současném použití nefarmakologických přístupů a léčby statinem, volíme kombinační léčbu. Vzhledem k charakteru dyslipidémie diabetika obvykle volíme fibráty, jejichž kombinace se statiny se ukázala být bezpečná.

Výskyt dyslipidémie u nemocných s diabetem (DM) je ve srovnání s nediabetickou populací dvojnásobný. Porucha metabolismu lipidů bývá často v přímé souvislosti s dekompenzací diabetu (hyperglykémie) a poruchou účinku inzulinu, který se uplatňuje při syntéze, transportu a katabolismu lipoproteinů. U nemocných s DM 1. typu je porucha metabolismu lipidů obvykle plně reverzibilní při dosažení uspokojivé kompenzace cukrovky (sekundární dyslipidémie). U DM 2. typu má nejčastěji charakter dyslipidémie při metabolickém syndromu (MetS) a terapeuticky je obtížně ovlivnitelná. Kromě klasických kvantitativních změn v lipidovém spektru je pro diabetes mellitus charakteristická přítomnost řady kvalitativních odchylek, které jsou spojeny s vyšším rizikem aterogeneze a kardiovaskulárních onemocnění. Typickými projevy aterogenní dyslipidémie je hypertriglyceridémie, nízká koncentrace HDL cholesterolu a převaha malých denzních LDL. Koncentrace celkového a LDL cholesterolu nebývají významně zvýšeny. Léčba dyslipoproteinémie je u DM jednoznačně oprávněná, protože vede k redukci výskytu kardiovaskulárních příhod. Cílové hodnoty sérových lipidů, jichž se při intervenci snažíme dosáhnout, se stále zpřísňují. Nutnost agresivní léčby je tedy mimo pochybnost. Otázkou, která je předmětem diskusí, je volba hypolipidemik v léčbě diabetika. Tabulka 1 uvádí výčet intervenčních studií s počty zařazených osob s diabetes mellitus, které sledovaly ovlivnění kardiovaskulární mortality a morbidity statiny a fibráty. Zatímco léčba statiny má za sebou řadu pozitivně vyznívajících intervenčních studií a statin pevně zakotvil v léčebných schématech jako hypolipidemikum první volby, ostatní hypolipidemika včetně fibrátů o své pozice stále bojují. Z těchto důvodů byly s netrpělivostí očekávány výsledky ambiciózně postavené studie FIELD (The Fenofibrate Intervention and Event Lowering in Diabetes trial). Stručně k výsledkům studie FIELD
Studie FIELD sledovala vliv fibrátů na kardiovaskulární mortalitu a morbiditu diabetiků 2. typu, a to jak v primární, tak v sekundární prevenci. Bylo do ní zařazeno 9 795 pacientů (7 664 bez předchozí kardiovaskulární příhody), kteří byli sledováni v průměru 5,5 let. V průběhu studie bylo povoleno aplikovat další hypolipidemika, takže na konci studie užívalo statiny 36 % pacientů v placebové větvi a 19 % pacientů ve větvi fenofibrátové.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 4/2006, strana 41

Zdroj: